Pěšák

Měl jsem strach.

I když jsem byl jen pěšák na bitevním poli, právě proto jsem musel poslechnout. A přitom mi to bylo pořád proti srsti. Dlouhé dny vyčerpávajícího výcviku neměli přijít nazmar.
Jdeme do boje, teď! Právě teď...
A já... mám strach.
A přitom rozkaz zněl jasně: Ať nikdo z nepřátel nepřežije.
To bylo to, co mi vadilo, nechci být vrah.
Nechci!

Zmocnila se mě báze, kterou nešlo překonat, které jsem se nechtěl zbavit. Možná to byla jediná možnost, jak vyběhnout do pole s pistolí v ruce a klidnou myslí.

Jedna rána za druhou, kulky letí vzduchem. A nemám strach.