Odria

"Parchanti nenažraný, dřív podobnejm stačilo podstrčit chlast a pár cinkrlátek!" nadává Jorcha.
"Oškubali nás pěkně, jediný štěstí, že nás nepodrazili."
"To je tím, že se poučili. Byly doby, kdy se jim věřit nedalo - pak s nima nikdo nechtěl nic mít," vysvětluje Fleuriot.
"Jsme venku z města i podzemí, ale ne v bezpečí, předčasně se neradujte. Třeba nás naprášili kudyma zdrháme," hořekuje nervózně Oktar.
"Ještě jednouc vám ďjekujů za pomoc, kamarádí. Kdyšžtak mužů poradit, pár hodinek cšesty odsůd mám skrejš. Je tam pár druóbnejch pro štrejčka příhodůů a taky se tam dá chvílejc skrejt," zabrebentí Ježek.
Lepší nápad nemáme.
"Ukaž, kudy."

"Zabloudili jsme."
"Oktare, vždycky najdeš cestu..." zkusila Jorcha.
"V lese, v horách určitě, v bažinách, na poušti nejspíš, tady, kdybys mi posrala nohy, tak nevim..."
"Co vykouknout někde na ulici, zorientovat se?" opáčíl Fleuriot.
"Kdes naposled viděl výlez, chytráku?"
Ze tmy vyběhla krysa, změnila se v chlapa: "Chcete poradit cestu ven? Chi chi. Rád poradím, bude vás to něco stát. A nebudu lhát, levné to nebude."
"Dáme ti pět set zlatejch, " Navrhla Jorcha.
"Za pětikilo vám teď tak nachčiju do polívky! Ve vaší situaci, chrump chrump, se bavíme o statisících."
Zpoza ohybu chodby zasvítilo světlo lucerny: "Támhle sou, na něééé!"

Nedávná zpráva o Wittgardské výpravě k Měsíci, spojená se stavbou základny, kde už možná dnes žijí lidé, mne přiměla se zamyslet. Je před námi doba, kdy Měsíc bude těhotný davy průzkumníků a snad i osadníků?
Pobyt na povrchu Měsíce není jen tak - žádná atmosféra. S dýcháním si poradíme, větší problém je tlak. Na oběžnici jsme jak hlubokomořské ryby vytažené na hladinu - pár minut života bez adekvátní ochrany.
Další problém je působení exotických elementů, zejména Gamma. Vše výše zmíněné je překážka, ale také příležitost pro nás - čaroděje, vyvinout prostředky, které umožní komukoli (viz. 1) udělat si nezapomenutelný piknik za východu Odrie.

Tmu prořízlo světlo lucerny. Smrad zůstal.
Běžíme za Jorchou překvapivě prostornou, ale vlhkou chodbou. Oktar a Ježek stále prťaví.
"Nebylo by lepší být zas normální?"
"To nemůžou ovlivnit, musí se počkat až lektvar vyprchá," poučil Fleuriot.
Klikatíme se usilovně kanály, náhle Jorcha zastaví a stojí.
"Co se děje?"
"Tady maj bejt dvě cesty, jsou tu tři," zahořekovala Jorcha, nahlížejíc všemi směry.
"Oktare, cítíš odněkud nebezpečí?"
"Od rána cítím nebezpečí pořád, i teď."
"Kudy jsme měli jít?"
"Na rozdvojce doprava, ale my nejsme na rozdvojce ... Zatracenej vožungr!" zaklela Jorcha.
"Věčně tu stát nemůžem, střihnem to doprava a uvidíme, " rozsekl to Fleuriot.

Prásknu do koní (elfismus jak říká Fleuriot) - ve skutečnosti jen tak trochu cukám opratí a ta jedna hajtra se dala do pohybu.
Pomalu se proplétáme uličkami k městské bráně, když náhle Jorcha sykne.
Kus před náma zátaras, gardisti prohledávaj každého, kdo jde kýženým směrem.
Snažím se nenápadně stočit vůz do boční uličky.
Zatraceně!
Pozorný seržant vyráží směrem k nám.
Fleuriot cosi zamumlal - skupinka lidí u kontroly se z ničeho nic rozběhla.
Gardisti včetně všímavého se za nimi vrhli.
Mizíme v nenápadné slepé uličce.
Jorcha ukazuje na orezlý poklop: "Odtáhni to, rychle!"
Pod ním zeje černá díra.
"Hybaj všichni, skočte dolů!"

Nervózně svírám opratě, snažím se nevypadat podezřele.
Obyvatelé vylézají z baráků, zvědaví co se děje.
Kolem projíždí hlídka, mě se pořádně zrychluje tep.
Na vůz vyskakuje nějaká odrzlá kočka: "Huš potvoro!"
Rozhlídne se, a v mžiku se mění na Fleuriota.
"Co ostatní?"
"Byli potíže. Někdo si moc všímal. Musel jsem zasáhnout, ale pak rychle zdrhnout. Ztratili se z dohledu."
Čekáme.
Ruch na ulici sílí.
Jdou zvěsti.
Bojím se, kdy se o nás někdo začne zajímat.
Kolem prochází babice se dvěma děckama. Nečekaně skočí na vůz.
Je to Jorcha se zmenšeným Oktarem a Ježkem: "Mrňousové zalezte do hrnce, ať nejste nápadní!"

Sedím na kozlíku tuctového vozu, navlečenej do hadrů, co někde sehnala Jorcha, čekám, zatímco ostatní jdou do akce.
Není prý jak bych jim mohl pomoci. Na náměstí buď k boji nedojde, anebo jsou stejnak mrtví.
V noci nalili na hranici alchymistickej fujtajxl, aby to hrozně čoudilo a prskalo. Fleuriot má svitek, co ochrání Ježka před plameny. Oktar umí chvíli snést žár, a tak jej osvobodí, a pak pomocí jiného lektvaru uniknou do davu, tím je Jorcha provede až sem, a když budeme mít štěstí, odjedem z města dříve než někdo spustí poplach.
Akorát že právě trouběj poplach, a oni nikde...

"Místní mág není žádný trouba, jak ho chceš odlákat?" nedůvěřivě vyzvídá Jorcha.
"Budu sesílat velmi podezřelá kouzla, dost mimo náměstí, aby nás ztratil ze zřetele, ale dost blízko, aby si jich nemohl nevšimnout," sebevědomě opáčil Fleuriot.
"To tě pak ale buď rovnou chytí, anebo rozpozná - sám si nám jednou vykládal ..."
"No a proto to kouzlení nebudu provádět přímo já - použiji familiara."
"Ty ale nemáš familiara?!"
"Vyvolám si jej, máme na to akorát dost času."
"Při takové akci ho ale skoro jistě zabijí, říkal jsi, že ztráta familiara je pro kouzelníka jako ztráta blízkého..."
"Bude to oběť, ale jinak nemáme šanci..."

"Z basy to nepůjde. U běžných kobek by bylo možný uplatit stráž, ale odsouzenec na smrt? To leda s plukem těžkooděnců anebo se pět let prokopávat z kanálů," konstatovala Jorcha.
"Zjistil jsem, kudy ho povezou na náměstí, kde už stojí hranice. Jenomže doprovod má bejt dva tucty gardistů."
"Na náměstí se určitě sleze dav čumilů, a gardistů tam bude ještě víc, i dvakrát tolik," skepticky zhodnotil situaci Oktar.
Fleuriot byl podezřele zticha, jeho škleb však neomylně prozrazoval, že má něco za lubem.
"Tak už to vyklop!"
"My dav využijeme v náš prospěch! To zabaví vojáky. Zbývá jen rozptýlit místního mága."