DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

“Znovu!”
Jessica si promne čelo a podrážděně vzdychne. Jak ji sakra mohlo napadnout začít trénovat s Lukem?
“Dejme si pauzu,” navrhne. “Bolí mě makovice.”
“Možná ses měla v noci vyspat,” prohlásí Luke nesouhlasně s rukama založenýma na hrudi. Jessica na okamžik ztratí nit myšlenek při pohledu na jeho napnuté tričko.
“To je tvoje vina. Rozptyloval jsi mě,” prohlásí. Vzápětí rychle uskočí stranou, zkroutí Lukův loket a přirazí muže ke zdi.
“To nebylo špatné,” prohlásí Luke s úsměvem. “Neříkalas náhodou, že tě bolí makovice?”
“To jo, ale když můžu začít bušit do té tvojí, vždycky se mi uleví.”
“Taky tě miluju.”

Ester, moje milovaná macecha, věří, že nejlepším odpočinkem pro duši je fyzická práce. Dřív jsem to nenáviděl a jejímu zahradnictví přezdíval Guantanamo, dnes už mi to nevadí. Budoucí mistr magie vozí hnůj, ryje hlínu a je šťastný. Stárnu (bez moudření).
Se zvrácenou radostí jsem usekával uschlé makovice na jakémsi Bohem i Ester zapomenutém záhonu, když mi spánkem projela ostrá bolest, vzduch páchl jako shnilé maso, práchnivina, spálenina, staroba.
Ester, bílá jako sníh, mě zvedla ze země: „Něco je špatně. V půdě, ve vodě.“
„Ve stražišťské vodě?“
Suché makovice se ve větru tiše dotýkaly.
Znělo nám to, jako když zvoní hrana.

Na kopci u jisté galské vesničky se shromažďuje armáda římských vojáků. Mezitím uvnitř osady...
„Postavili jste hlídky?“
„Zatím ne, všichni se hádaj o lepší výhled...“
„Zajistili jste brány?“
„Panoramix šel na bylinky, tak jsme mu nechali otevřeno...“
„Zkontroloval někdo aspoň zbrojnici?“
„Tam se zrovna zašil šéf s...“
„U Tutatise, tak ho vytáhněte ven! Já dojdu pro druida!“
Dva mohutní Galové s brbláním odkvačí.
„Tady vidíš, s čím se musím potýkat! Samé prázdné makovice!“ rozčiluje se Asterix.
„No jo...“ přitakává důležitě Obelix, valící se za ním k bráně. Pak se spiklenecky skloní k Idefixovi. „To je dobře, já mák nerad...“ zašeptá.

Ležel na pestrobarevných poduškách a hleděl na nebe na stropě. Pokoj se tetelil opiem. Ticho narušovalo jen občasné plynutí času.
Pole plné vlčích máků. Většina rudá, tak jak má být. Některé modré jako pavučiny po dešti. Okvětní lístky se k němu skláněly, kroužily kolem něj a proklouzávaly mu mezi ztěžklými prsty.
Mezi máky se objevila dívka v šatech modrých jako pavučiny po dešti. Dívala se na něj vyčítavě. Jasně zelenýma očima. Pole pod ní podklouzlo a ona padala, padala tak dlouho. Modré šaty na kamenné dlažbě.
Červené lístky pod nakřápnutou makovicí.
Vykřikl a zakryl si oči rukama.
Zůstala pod víčky.

Matěj pokrčil rameny a ze lžičky mu na stůl ukáplo trochu kaše.
"Stlejdo?" ozvalo se kdesi u Steinových nohou.
Kapitán shlédl. Vzhlíželo k němu dvé nevinných modrých očí.
"Umíš pohádku?"
Kapitán cosi zachrčel, ale nedořekl. Ty dvě očka zamrkaly a počaly se zalévat slzami.
"Hr... ovšem! Spoustu!" prohlásil.
Za deset vteřin seděl na židli, obklopen dětmi, modrookého caparta na klíně.
"Tak. Povídej."
O několik hodin později, když všechny děti usnuly, mohl konečně vybuchnout.
Popadl Barbariče pod krkem a zasyčel:
"Zapište si do té své prázdné makovice, ať v ní něco máte, že jestli se to bude opakovat, tak vás zastřelím!"

Margaery nad tirádou své babičky jen pobaveně zakroutila hlavou. Jistě, měla pravdu, slova některých mocných rodů Západozemí byla údernější. Na druhou stranu… Než protivné „Zima přichází“, bylo jí rozhodně milejší „Rosteme do síly“. I „Jak vysoko, tak čestně“ bylo vlastně hodně divné. Věděla ale, kdy se se starou paní nemá smysl hádat.
„A ještě ke všemu ten znak,“ ušklíbala se Olenna Tyrell. „Zlatá růže! Nic hloupějšího naši drazí předci zřejmě vymyslet nedokázali… To už mohli rovnou vybrat… třeba vlčí mák.“
„To byste potom byla Královna makovic, babičko,“ usmála se Margaery.
„Což by nebylo vůbec špatné, holčičko,“ zablýskalo Olenně v očích.

“Rimmere?”
Rimmer Listra ignoroval a dál se prohlížel v zrcadle.
„Proč ti na krku visí makovice?“
„To bys nepochopil.“
„Jo, už vím, to máš namísto kebule, že jo,“ rozesmál se Listr.
„To je konverzační předmět, nedovzdělanče.“
„Konverzační co?“
„Někdo to uvidí a začne se ptát,“ vysvětlil Rimmer a převrátil očima.
„Jako já?“
„Ty ne.“
„Tak kdo?“
„Co já vím, někdo!“
„Rimmere, jsem tu jenom já, Kocour a Kriton.“
„Člověk nikdy neví!“
*
„Zavřít, zavřít!“ křičel Rimmer na dveře, když doběhl do kajuty.
„Copak?“
„To kocour! Najednou si začal se mnou hrát jak s myší!“
„Vidím, že ty tvé makovice opravdu fungují!“

Oblečení lehkých děv.
Svůdný úsměv na tvářích.
Ve vínu výtažek z makovic.
Všichni muži jsou stejní.
Nechte je nahlédnout do výstřihu.
Zavlňte boky.
Dejte jim víno.
Žádný z nich neodolá společnosti žen.
Jeden za druhým.
Sklenička za skleničkou.
Úsměv za úsměvem.
Vlčí máky plní ty prázdné makovice vojáků.
Když sluneční paprsky pohladí střechu stavení.
Když se probere první voják z makového opojení.
Když se ozve poplašný zvon.
Příliš pozdě na cestu zpět.
Spící dítě v náručí se cítí v bezpečí.
Roztřesené ruce jezdců však čekají nebezpečí.
Šeptaná slova přináší klid.
A tma, ten přítel zrádců, je pohltí v laskavém náručí.

Maková panenka už dávno odkvetla a z bývalé krásky je jen seschlá makovice. Motýl Emanuel dál přelétá z květu na květ, není však známo s jakým úspěchem, neboť už také nepatří mezi nemladší. Nedávno byl navíc spatřen, jak nasosává zkvašené ovoce. Šípková Růženka už zase dělá, že spí, aby se vyhnula manželským povinnostem. Sněhurka stává u okna a se zastřeným pohledem vzpomíná, jaké to bylo, když měla doma sedm trpaslíků namísto jednoho zdegenerovaného princátka. Jeníček se tak často vydával k perníkové chaloupce, že už by přes svou morbidní obezitu nevylezl ani na pařez. Jó, každá pohádka má zkrátka svůj konec…

Vydrží dlouho, ale po všech těch létech, která nejdou spočítat, se v ní konečně utvoří trhlina. Udělá to jen tiché plonk, zvuk, který nekonečnost Vesmíru pohltí jako polknuté "promiň" - a přece se právě do toho Vesmíru, rozlehlého a netečného, vysype všechno, co v sobě za tu dobu nastřádala: bolest proměn a radost přátelství a smutek ztrát a střípky nadějí a zoufalství samoty Toho, který zůstal jediným, a oči všech, již mu v srdcích zanechali rýhu, a její lítost, nevyslovená, strašlivá lítost nad tím vším. Otřásá se, jako pláčem, a zrníčka se sypou a sypou.
A nakonec zůstane jen prázdná skořápka.