DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

V makovém poli ční knihovník. Snad by jeho vytáhlá figura mohla i plašit vrány, kdyby sem od Jižního mokřadu zmatené přiletěly. Svítá, den bude horký. Knihovník zamručí, spokojen; ztuhlá kostra se ohne, prsty promnou zelenou kůži nezralých makovic.
"Dokonalé," pochvaluje si. Brzy ho čekají praktika z opiátů. "Ještě několik dní a mohu sklízet..."
"Ale jedeš vocaď, fucmuc!" Hlas kuchařky ostrý jako břitva zařízne poklidné kuropění. "Koukej mi tu nechat ten mák dozrát!"
A už kuchařka metelí polem. Knihovník naopak pole chvatně opouští - kdo uteče, ten obvykle vyhraje.
Z bezpečné vzdálenosti pak zahrozí pěstí:
"Máš na svědomí mé praktické zkoušky, ženská!"

Za každou trochu slušnou apatykou musí být zahrádka. V žádné lékárnické zahrádce hodné toho jména nesmí chybět mák.
U domku ve Vlčích jámách rostl mák velmi špatně. Mistr Severin to připisoval místnímu nevlídnému klimatu. Přesněji řečeno vrčel na zdejší zimy, chudou půdu a přemíru popela v kompostu, kdykoli měl sebemenší záminku.
Lisa neřekla ani slovo. Jen se cíleně ztratila v knihovně a pak se ujala setby.
Úroda překonala mistrova nejoptimističtější očekávání.
Třetinu makovic sklidil nezralých, dvě třetiny nechal dozrát. A pak na polici přibyly tři velké kameninové dózy s těmito nápisy: Tinctura opii. Oleum papaverinum. Mák s cukrem pro Lisu.

Taky vás tak irituje ta všudypřítonmná žluť řepky po polích napříč i nadél naší zemí? Připadá mi vybledlá, jedovatá, pravý opak hřejivé sluníčkové žluté pampelišek, na kterou se letos moc těším. Jsem nesmírně rád když občas narazím na pole, kde nevládne tahle zpropadenost. Vím, kde má jedna pěstitelka pole máku. Když kvete, chodím se tam uklidňovat pohledem na světlé, nafialovělé květy, kývající se ve větru. Tu a tam mezi těmi květy vykukuje i jejich červená vlčí sestřička. Loni si mě jednou majitelka pole všimla a když makovice dozrály, několik mi jich s úsměvem donesla. Mám je doma ve váze stále.

"Takže máti jela domů?" optal se Sidol, nervózně potáhl z křivě ubaleného cigára.
"Jo," kývla Mlátička.
"OK. Jasně."
Členové Mejdla si vyměnili mnohoznačné pohledy, a Sidol to zkusil ještě jinak: "A vážně mě už nechce řešit?"
"Ne, brácho, potom, cos jí namaloval na nehty u nohou růžový srdíčka, usoudila, že jseš v pohodě."
"Cože jsem... uh..."
"Hele, stěžuj si u Brajgla, ten pekl."
"Hej, to bylo koření od vaší máti..." bránil se bubeník. "A můžete bejt rádi, že jsem nepoužil všechno, co přivezla."
Sidol s povzdechem vstal a vysypal zbytek obsahu květované tašky. Na stůl se vykutálelo pět nezralých makovic..

Na louce se červenaly krvavé květy vlčích máků. Jen tu a tam vykouklo pár statečných bílých hlaviček, vedených praktickým posláním, přinést užitek. Těchto pár makových rostlinek se sem dostalo vlastně omylem, z nedalekých polí. Nevěděly, že ta ostatní pole jsou hlídána. Nevěděly, že krása hedvábně zmačkaných květů jejich sousedů je pomíjivá. Celý život útrpně snášely posměch a opovržení ostatních neboť doufaly, že dojdou odměny.
Pak jim opadaly okvětní plátky a ve větru se kývaly zelené makovice. Loukou procházeli lidé a trhali nezralé hlavičky zatoulaných svědomitých máků, šlapali po těch zvlčilých. Pozdě večer se dole ve vesnici vařilo drahé opojné uspávadlo.

Schovávala se mámě za sukní. Naštěstí nebrečela, přestože by měla důvod. Sirius si připadal jako hnusnej halzj, ale byl rád, že to protentokrát nemusí poslouchat.
Vyráběla panenky. Z malých ještě nenarozených makových květů.
Vzal jednu do ruky a dostal nápad.
"Uděláš pro mě panenky?" přidřepl k holčičce.
"Zatraceně dobrá bariéra," pochlubil se pak své šéfce. "To mrně se svýho táty bojí tak moc, že ho to udrží venku celý roky."
"Je to jen začátek."
Pokrčil rameny. V Anglii nikoho nenapadlo ani začít podobným rodinám pomáhat.
Svým způsobem mu to přišlo důležitější než boj za čistou krev případně proti jejím milovníkům.

Zrnka času se sypala z nebe jako z blankytné makovice. Vteřina za vteřinou klouzaly pod hladinu Padrťského rybníka. Modrala se poledním klidem.
Poutníci podřimovali na břehu. Barevná šmouha se mihla z rákosí na břehu. Na starém dubu zakřičela sojka. Žalovala však zbytečně. Tam, kde kdysi bývaly domy, byly dnes jen mokřady a luka spásaná lesní zvěří, nikdo ji neslyšel. Mokřadní porost ukrýval lovce snícího o dávných dnech.
Zraky poutníkovy směřovaly tam, kde kdysi stála vesnice. Na hladině se pohupoval malý duhový květ. Poutník prosíval čas. Protékal mu mezi prsty jako zrníčka máku z dozrálé makovice. Rákosí šumělo do uší. Uspávalo.

Alžběta to na půdě miluje už od dětství.
Seno je ještě čerstvé, sladce voní po mateřídoušce a škrábe na krku. Na hambálkách se suší svazky makovic, řebříčku a vratiče. Mezi prkny ve štítě proniká do horkého šera proud světla a v něm se tetelí zrníčka prachu. Po krokvi nekonečně pomalu stéká pryskyřičná slza. Je dusno, čas se ztišil a zpomalil. K večeru se nejspíš přižene bouřka.
Alžběta leží v seně, přimhouřenýma očima sleduje mihotavé stíny makovic a intenzivně vnímá tichou přítomnost Járy vedle sebe. Kdesi vytrvale bzučí moucha.
A potom, skoro jakoby náhodou, se její ruky zlehka dotkne jeho dlaň.

Rudý lístek s vlnitými okraji konečně dopadl na suchou půdu. V té spoustě červené ho samozřejmě každý přehlédl, ale byl tam, mezi spoustou máků. Červené pole se táhlo skoro přes celé údolíčko. Byla to krása, až mi to úplně vyrazilo dech, jenže po několika minutách jsem květy litovala. Lístky máků opadají a jediné, co zbude, budou kulovité světle šedé makovice. Z té červené krásy nebude nic, zhola nic.
I když jsem nebyla květina, připadala jsem si podobná, mé lístky taky brzo opadají, pomalu se budou snášet dolů na zem a tiše se loučit.
Co budu potom?
Makovice, šedá a nudná.

“Vlčí mák,” oznámil Rejsek prostě, zatímco Žabákovi vplétal rudý kvítek do vlasů. “Papaver rhoeas,” doplnil i latinský název.
“A plodem je?” vyzkoušel ho Žabák.
“Tobolka, neboli makovice.”
Žabák se zamračil. Vypadal, že přemýšlí. To nikdy nebyla dobrá zpráva.
“Nedělá se z toho to, no, opium?”
“Obsahuje morfin,” přikývl Rejsek. “Proč se ptáš?”
Žabák se ušklíbl a utrhl další květinu. Oškubal jí okvětní lístky, až zbyla jen zelená tobolka. Otevřel ji nehtem a vysypal si nezralá maková zrna do dlaně. “Sjedem se?” zavlnil na Rejska obočím.
Rejsek protočil očima, ale nemohl se ubránit úsměvu. Botanické procházky s Žabákem byly vždycky zážitek.