DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Přilákal jej smích z odlehlé části chrámu.
Spatřil mlaďochy u malé vodnice. Jeden s šlauchem v puse, druhý v ruce grimoir.
Nasál vůni opio-miria.
Přistoupil blíže: "Copak to vy dva děláte?"
"Učíme se na zkoušku z transformační magie a trochu hulíme, vadí?", odpověděl půlelf.
"Ne. Ale tohle si vezmu.", a jemně, ale rozhodně jim odebral knihu.
"Co? Proč?"
"Kdysi jsem takhle hulil po obřadu a přišlo mi jako dobrý nápad přivolat si magicky nějakou šuknu. Akorátže jsem to dost popletl a objevil se minotaur."
"Hustý! A pak?"
"Zbil mě jak žito, vypil mi zásobu vína a vydal se pěšky domů."

„Poprvé… podruhé… potřetí! Fragment manuskriptu získává pan Eliáš Levý.“
Starožitník Břetislav Sojka v roztrpčeném zklamání opustil aukční síň.
Navzdory pozdní hodině a houstnoucím mračnům vyrazil nazdařbůh uličkami Starého města. Ostrá chůze pomůže setřást pachuť nezdaru.
Až půlnoční bouřka ho přinutila k návratu domů.
Od svých dveří mimoděk zalétl pohledem k nedalekému honosnému domu sběratele Levého.
Co to?
Rozčilený hlouček. Světelné sféry rozpité deštěm.
Rozevláté pláště. Že by strážníci?
Jat obavou přikročil blíž.
„Rozkřápli mu hlavu jak makovici!“
„Takové neštěstí!“
„Zavražděn na vlastním prahu!“
Zachmuřená tvář ozářená blesky. Stříbrný odznak v dlani.
Vyšetřovatel z Vyšehradu připomínal přízrak.
„Máte mnoho k vysvětlování.“

Doktor Fu Manchu se pohodlně usadil na vyšívaném polštáři a Si Čchen mu s úklonou podal nacpanou dýmku. Pak ji zkušeně zapálil a před odchodem přidal další úklonu.
Fu Manchu vtáhl kouř ze sušených slz makovic, jež ani nestačily dospět, a slastně přivřel oči. Jeho tělo se s každým dalším tahem z dýmky zklidňovalo, ale jeho mysl - ta mysl, která přiváděla v úžas každého, kdo ho poznal - zůstávala neochromena.
Zde, ve skryté zadní místnosti Si Čchenova podniku, který by Angličan nazval opiovým doupětem, měl doktor dostatek klidu na upředení plánu, který nezhatí ani zdánlivě nevyčerpatelné štěstí jeho nepřítele, Nayladnda Smithe.

Stojíme nad rozsypanou ošatkou makovic, které upustila.
Uvařte z nich odvar, na bolest řekla bába, když odcházela.
Tři dospělí chlapi, jak opaření. Znám tohleto puknutí půlky světa. Když Aljošovu Colette pokopal kůň, byl také ztracený.
Až Anna tehdy, jako vždy, věděla kam dál. Jenže teď…
„Musíte vybrat - dítě, nebo matku?“ Záboj jen opuchle zamrkal, omráčený tou krutostí. S Alexejem jsme nezaváhali: „Anušku.“
Záboj sevřel pěsti... ale neodporoval.
Co by udělala ona?
„Potřebujeme vodu. A na slamníku pláče Serjoža, potřebuje utěšit," rozbil jsem ticho.
Omráčeně poslechli.
Počkal jsem, než odešli. Ve světnici čekal bílý uzlíček.
Tu nejhorší práci jsem nechal sobě.

Makovice lucerničky svítí semena zlatě bíle černě hniloba a zápach v chatrné práchnivé posteli ústa otevřená bzučí v zastíněné tváři šílenství klobouk kokainu barevné cáry masa
Růže píchá krví trním slepá nevidí ze studny makovice v poli zlatavého klasu ruce šátrající nevinně pojď si hrát takhle to dělá maminka a tatínek a jejich malá holčička v horké slámě pij má malá bílá královno
Propadá se do snů tam a zase zpátky králičí norou mrtví králíci roztrhaní na kusy makovice hlav skřípění brzd vlak padá padá kameny lidi posetí jak za války a rodiče jsou mrtví Alenko šťastně až na máky

Psal stížnost, když mu na papír ukápla černá slza. Vpila se, roztáhla, stůl ztmavl.
„Krucinál,“ zavrčel do pavoučích vláken, která se mu soukala z úst.
Muselo to přijít, hlava k prasknutí přeplněna nocí, temné křivdy a vzpomínky rakovinově bobtnaly.
Nemluvil, neplakal. Spánek odvrhl, neboť během jednoho jediného zdřímnutí, kdy dýchal pusou, se pavučiny rozzávojovaly po celém bytě a požraly barvu.
Zamkl, zatáhl záclony, zahyne. Jako zatoulaný pes.
Třeštilo ale moc, tak o skobu rozrazil lebku.
Z díry se mu sypaly tisíce kuliček máku. Třepotal, třepotal, až vytřepal.
Otevřel okno. Na stráni rostly vlčí máky. Sytě červené. Byl v babím létě.

Zvonil soused, manžel blondýnky seshora. Proklínaný pár. Ty nekonečné noční hádky!
„Nakonec se stěhujeme,“ usmíval se jako neviňátko, „tak jsem se chtěl s vámi rozloučit. A dovolil jsem si takový malý dárek na rozloučenou.“
Natáhl se k hromadě krabic a krabiček za sebou a vytáhl jednu větší, krychlovou.
„Děkuju!“ zareagoval možná až příliš nadšeně, „Co to je?“
„Ále, makovice,“ pravil, jako by to byl ten nejobvyklejší dar mezi přáteli. „Neotvírat, dokud neodjedeme,“ mrkl lišácky.
Zaraženě stál a poslouchal, jak protiva rozdává další dárky nájemníkům v nižších patrech. Probral se, až když uslyšel klapnutí domovních dveří.
Z krabice něco lepkavého prosakovalo.

Můj nejdražší příteli,
doufám, že Vám zdraví slouží a múza Vás neopouští. Já, znavený učitel, drobím své nadání do prázdných makovic. Nikdy jsem nepotkal člověka tak hloupého, abych se od něj nemohl něčemu naučit, ale někteří studenti mne utrápí. Chtějí býti staviteli, a přitom tvrdí naprosté nehoráznosti o nejjednodušších strojích. Jednoho jsem nedokázal přesvědčit, že volná kladka zmenší potřebnou sílu dvakrát, ale dvakrát zvětší i délku provazu, který bude muset vytáhnout. Zítra v přístavu bude tak dlouho tahat, dokud mu to nedojde.
Zamýšlím sepsat učebnici praktické matematiky. Vyvrátím v ní všechny ty nesmysly jednou provždy. Nazvu ji Traktát o mechanice.

Vítr přinášel od moře vůni soli.
Ze slunce zbýval jen tenký proužek nad obzorem. Ochladilo se.
Možná by se měl vrátit. Jeho rodina už na něj čekala. Schoulil se matce v náručí a zavřel oči.
Oheň ho pálil do tváře.
Otočil se od plamenů, ale nepomohlo to. Oheň byl pořád jasnější.
V puse měl najednou hrozně hořko.
Iroh odměřil několik kapek tinktury do kalíšku čaje. Zbývalo jí sotva na několik dní, a poslední dávka už přestávala účinovat.
Podepřel Zukovi hlavu, aby se mohl napít.
Za pár minut chlapec usnul.
Vítr přinášel od moře vůni soli.
Jeho rodina na něj čekala.

"To bychom měli," konstatoval Arthur Shelby a skopnul tělo do čerstvě vykopané jámy.
Tommy jen zavrtěl hlavou.
"Neblázni, je mrtvej," uklidňoval ho třetí z bratrů, John.
"To byl přece už předtím."
Mlčeli, protože Tommy měl pravdu. Byl to už čtvrtý pokus zbavit se toho koňského handlíře.
"Třeba nebyl mrtvej dost..."
Tommy dřepěl nad hrobem a přemýšlel. Nakonec, jako obvykle, našel řešení.
"Potřebujeme mák."
Byla to jen stará pověra jejich cikánské babičky a to jediné, co ještě nezkusili.
"Mák nemáme, ale tohle ho taky zdrží," řekl John a podal bratrovi noviny.
Tommy je hodil dolů. Stejně ten bastard nejspíš neumí číst.