DMD č. 8. pro 8. 4. 2017. Téma: Jsme tým

Ruce se mu trochu potily, když jí zakryl oči. Vedl ji přes hory a přes údolí. Vždy ji upozornil na vyvrácený strom, aby nezakopla.
„Už to bude, Koloději?“ špitla.
„Ještě chvíli... teď!“
Stáňa zamžourala. Stáli na úpatí Nízkých Tater a kolem hořely ohně. Při pozornějším zkoumání plameny tvořily nápis: „MILUJU TĚ STÁŇO!!!“
Poslední z vykřičníků se podezřele rozlézal směrem k Liptovskému Mikuláši.
„Ach...“ vydechla a pevně ho objala.
„Líbí... to jsem rád. A ještě...“ rozpačitě zašátral rukou v kapse. Na zem vypadlo několik požmuchlaných postav. „Smyčcové kvarteto! Potom je sníme.“
Dobrý konec může mít každý, milé děti. Stačí držet pospolu.

Liška leží na břehu jezírka a někdo jí tiskne ke rtům lahvičku. Odpotácí se pryč.
„Co chceš?“ hlesne.
„Nepustili by tě. Přísahal jsem na svůj živel. Nemůžu zpátky.“
„Jak se jmenuješ?“
„Aleksandr.“
Zlatica nedůvěřivě očichá lahvičku. Směs bylin a alkoholu. Vypije ji na ex.
Střecha se zachvěje.
Aleksandr se rozběhne k domu. Jakmile překročí práh, pokryjí ho modravé plameny. Rozběhne se zpátky, brodí jezírkem, dokud nemá vody po stehna. Ponoří se. Když se narovná, plamínky stále svírají jeho ruce. Ponoří se podruhé.
Oheň je pryč. Aleksandr bezhlesně klesne pod vodu.
Liška se promění a vběhne do vody průzračné jako sklo.

Vlak burácí, kolejnice zpívají t-dm t-dm. Malá zahraniční cesta. V královském kupé si král hledí novin a touží po kávě; královna hledí z okna.
"Miláčku, podáš mi cukr?"
"Sám si ho podej!"
Král vzdychne.
"Zase začínáš? Tvé matce jsem se omluvil."
Královna zasyčí.
"Kéž bych na ni dala a vzala si krále Moderní sousední země!"
Král bouchne pěstí do kávového stolku.
"Tak se rozveď! Budu mít pokoj!"
Nástupiště. Vřelá objetí velvyslance, mávání fotografům.
"Ještě jednu dohromady!"
Král vezme královnu za ruku. Královna nabídne nejsladší úsměv. Společně čelí objektivům.
"Hlavy víc k sobě, prosím!"
Cvakání závěrek.
"Jste přímo královsky dokonalý pár!"

„Kdo vymyslel takovou nekonečnou pitomost, jako je soutěž rodinných týmů v slalomu na košťatech?“ vrčel Severus a štítivě obracel v prstech pergamen, na kterém blikala neonová písmenka a bláznivě poletovaly drobné postavičky. S ustrnutím si všiml, že jedna z nich má dlouhý černý hábit.
„To strejda Ron!“ jásala Megan. „Viď, že se přihlásíme!?“
„Ty a maminka?“ zkusil Severus odvrátit neodvratné.
Megan se zakabonila.
„Mamince lítání vůbec nejde.“
„Mne jsi snad někdy na koštěti viděla?“
„Ne, tatí, ale ty přece umíš všechno,“ upřela na něj přesně ten pohled, kterému nedokázal odolat.
Zapřemýšlel, co asi bude Harry chtít za malou opakovací lekci.

„Agrrridé, co to…? Pes se válí v naší posteli?!“ Olympa stála ve dveřích ložnice a rozzlobeně shlížela na manžela, lebedícího si s Tesákem v pruhovaných peřinách.
V Hagridovi hrklo. Nečekal ženu doma tak brzy. Horečně přemýšlel, jak z té šlamastyky.
Hlavou mu bleskla vzpomínka na film, který viděl v televizi, když byl navštívit svého českého kamaráda Zdeňka Srstku. Psi se tam mazlili s hodně starými a nemocnými lidmi, leželi s nimi i v postelích.
Jak ono se to enom menovalo…?
„Kdo se tu válí? My sme s Tesákem canisterapeutickej tým a todle je eee… polohování. My tady tento… tvrdě trénujeme!“

Měl noční směnu. Soustředěnost na práci mu pomohla vytěsnit únavu.
Náhle obrovská exploze. Oslnivý záblesk. Tlaková vlna. Oheň. Epicentrum výbuchu jako gejzír chrlilo zkázu. Kolem ruiny. Ve vteřině. Celá věčnost, než přijeli hasiči. Oheň se zdál nezdolatelný. Noc děsily dílčí výbuchy. Horké páry namísto mlhy zahalily katastrofu.
Jednal instinktivně, hnán jedinou myšlenkou. Přežít. Šly na něj mdloby. Někdo ho chytil a dovlekl k lékařům. Ošetřili rozsáhlé popáleniny.
„Už je líp, ale co ostatní?“ blesklo mu hlavou. Nemyslel na nesnesitelné pálení, silnou bolest hlavy. Vrátil se zpátky. Samozřejmě. Bez rozmýšlení. Nečekal na rozkaz. Kolegialita mu velela pomáhat zachraňovat druhé z trosek.

Náraz lodí pořádně otřásl.
Nebýt inerciálních tlumičů, byli by již všichni mrtví.
Na můstku si komandér Nishnarro promnula pohmožděné rameno: "Všechny sekce, hlaste škody!"
Kapitán vstal ze svého křesla a přešel ke stanovišti pilota: "Ukažte mi naši trajektorii."
"Kapitáne, máme pár poškozených systémů - nic kritického. Třináct členů posádky hlásí zranění, dva byli nalezeni v bezvědomí."
Hazzagar prohrábl svoji mírně prošedivělou bradku: "Ialso, jak je na tom pohon?"
"Antigrav totálně usmaženej, hlavní motor by šel spravit do patnácti minut, ale pod vodou je k ničemu."
"Kapitán posádce: Za necelou minutu dosedneme na dno ve hloubce 3500 metrů. Zachovejte klid, tohle zvládnem."

"Jsme tým, tak mě poslouchejte," kladl nám na srdce ten, co nejdál doplivl.
Nemusel. Každé spojení má svou hierarchii.
"Vždycky hledím na dobro všech," zdůrazňoval, "kdybych jednou jedinkrát měl upřednostňovat sebe, nechť mi z uší rostou kopřivy!"
Nosil čepici, pak beranici.
Na tvářích čím dál zarudlejší.
"Nastal čas utužit partu, kopřivňáku," vyzval jej jednoho dne jeden z nás.
Připojil nějaký slib, říkáme mu smrkáč.
Nechci, aby mi z půlek rostl smrk, tak se nederu.
Čekám, co poslední z naší čtyřky.
Nakonec jsem ho předběhl.
"Ať mi z úst teče zlato, kdybych vám lhal!"
Jsem bohatý, ala ta bolest. Nekonečná, trýznivá.

Být s Triss znamenalo...
Vlastně to znamenalo všechno.
Po boku rusovlasé čarodějky cítil jistotu toho, že mu vždycky kryje záda, ztratily se obavy z toho, že je vydán na milost rozmaru.
S ní zažíval cestu kompromisu a ne věčné a nekonečné hádky.
Jejich milování bylo harmonické splývání, žádné sobecké využívání pro vlastní potřeby (i když ten jednorožec tomu poskytl pořádnou dávku exotiky, uznával).
Trvalo dlouho, než si uvědomil, jaký je rozdíl mezi vášnivou láskou k Yen a poklidným citem k Triss. O to víc ji potom miloval.
Když se váhavě otázala na život v Koviru, věděl, že odpověď je "ano".

Lituji, kaji se a prosím o odpuštění svého dnotyčně nízkého, postpubertálního sebevědomí: mikrokosmy základek i gymplů tragicky zkreslují svět dospělých voleb, v kurzu blonďatí, roztomilí hajzlíci a prsaté kokety, z hnětených, klubajících se a proměnlivých tvarů budoucích lidí nejzřetelnější a dětským zrakem nejuchopitelnější vzhled, z trojice krásy, rozumu a mravnosti není jen největší, ale zůstává jako jediná krása. Tvé místo ve smečce určeno čistě tvou fyziognomií, vydělující se intelekt sráží do kategorie šprtů, čestnost dílem smrdí žalobnictvím, dílem trháním party. Jedno vypoupěné ňadro znamená víc než hrdinský čin.
Nejsa blond, neřád ani kozáč, cítil se nulou.
Rozhodně nebyl týmový hráč.