DMD č. 8. pro 8. 4. 2017. Téma: Jsme tým

"To je téma jako stvořené pro nás," řekl Filcin, "co říkáte, můj týme?"
"Kolektivní autorství je passé," neodpověděla mu Linkva, "od časů Descarta se subjekt pociťuje poměrně individualisticky."
"Mě vynech," neodsekl Sikar, "mlátí mnou sebevydělující se puberta!"
"Jestli je něco napsáno mnoha autory," nepravila Thea, "pak je to Bible!"
"Já radši dávám góly, než přihrávám," neupřesnil svou pozici k týmové hře Apolo.
"Uáá," nevrátila se ke své trošce do mlýna Viktorka.
"O víkendu si musíš poradit sám," pravila Taura, "vezmu děti za tetičkou do Olomouce. Navařila jsem ti, tak neumřeš hlady. Odpočiň si!"
Pravila o pár vteřin dříve, než osaměl.

Hladil ji po vlasech a šeptal její jméno. "Eliso..."
Byl nervózní jako všichni nastávající otcové a nevěděl, co dělat; hraběnka Amálie se starala o vše potřebné. Měl výčitky svědomí a uvědomoval si, že cestovat s manželkou v pokročilém stavu těhotenství je čiré bláznovství. Mířili daleko a pomoc nesměli obdržet. Přesně jak se obával, rozhodlo se jejich dítě podívat na svět uprostřed pustiny.
Když mu Amálie položila do náruče zdravého křičícího chlapečka, nevěřil vlastním očím.
Elisabeth se šťastně usmívala na dva nejdůležitější muže svého života.
"Odpusť," šeptl Ferdinand.
"Budu vždy po tvém boku, drahý manželi, i když to znamená exil," odpověděla.

Nařídila přebarvit trup šalupy na okrovo. Kdo se nemohl chopit štětce, dostal do ruky jehlu a nit. Betsy se zahalila do liščího kabátku. Nezbýval čas na rozmíšky. Ani spravedlivý hněv. Život se zvolna vracel do vyjetých kolejí odměřovaných údery lodního zvonu. Obezřetně ukrajovaly z azurové hladiny míli za mílí.
Večer mizela v šeru podpalubí. Sedala u Tomova lůžka mlčky. Nedokázala mluvit nazdařbůh. V přístavu se loučili v dobrém rozmaru. Teď tančil valčík se smrtí.
„Fanny,“ zašeptal. „Nemusíš to dělat.“
„Musím.“
Stín pousmání v bledé tváři. Byli bratry ve zbrani. I když je dělily tisíce námořních mil. I po tolika letech.

Seděli jsme v mé kanceláři a přemýšleli, jak se zbavit problémů, do kterých se ministerstvo dostalo. A to, jak Humphrey neopomněl zdůraznit, jen a jen díky mé naivitě.
"Premiérova podpora Izraele mu doma vynese spoustu hlasů, ale v OSN to bude mít účinek opačný. A vy posloužíte jako hromosvod. A co hůř, s vámi se sveze celé ministerstvo - včetně mně."
"Tohle přece nejde, Humphrey, musíme tomu nějak zabránit."
"Obvykle je obtížné přinutit premiéra změnit názor. Ovšem, pokud bychom spolupracovali a použili jak ministerské, tak stranické páky..."
"Chcete říct, že jste se mnou až doteď nespolupracoval, Humphrey?"
"Bez komentáře, pane ministře."

"Kachny," řekl Zed. "Kachny a zase kachny."
"A to pivo," odfrkla si Ria, "už mi lezlo krkem."
"Víno tak vysoko neroste a i ty kachny se musí sníst."
Šetřili koně a tak šli pěšky.
Po týdnu oslav v paláci potřebovali pohyb.
Trochu čerstvého vzduchu.
"Stůjte hajzlové!"
Zed se snažil předstírat, že křiklouna neslyšel, ale marně.
Jednoho muže šlo ignorovat.
Pět ozbrojených ne.
"Kdo z vás mi zabil bráchu? Zemře, druhý může jít."
Myslel to vážně.
On i jeho druzi.
Ria se usmála.
"Zeptej se ho sám."
Kosa prořízla vzduch.
Křiklounovo hrdlo.
Ani nehlesl.
"Ještě nějaké otázky?" usmála se služebnice Smrti.

Drahá Éseld,
nehněvejte se, prosím, že Vás tak nazývám již nyní. Rád bych Vám ta slova řekl osobně, leč zatím to není možné, tedy volím alespoň tuto formu, abych Vás pozdravil a ujistil Vás, že již nyní jste mi drahá. Těším se velice, až Vás spatřím, sevřu Vaši ruku ve svých a vtisknu do Vaší dlaně polibek symbolizující mou náklonnost. Muži mého rodu se tradičně žení v zimě, kdy jsou průsmyky zapadané. Ještě půl roku tedy, pak se stanete mou ženou a já Vaším mužem. Slibuji, že Vám budu stát vždy věrně po boku.
V úctě a nejvyšší oddanosti
Thelf-Sören

„Takže…“
Hlas měl sílu uragánu a všichni teď hleděli jen na něj.
„..už nechci slyšet žádné další NEJDE, nebo NEDÁME. Jsme jednotní, jsme nejlepší a není nic silnějšího než síla týmu!“
Ten hlas rezonoval celým tělem a chtěli pro něj udělat cokoliv.
„Není…        NIC,        co bysme nedokázali! Jsme malá armáda a stále sílíme.“
„Takže, teď všichni zabereme jako jeden a dokážeme to. Slyšíte? My to dáme. Tentokrát se ven dostaneme!“
Teď už nebylo žádných pochyb. Mají na to a úspěch je nevyhnutelný.
„Takže…        raz, …Dva, …TŘI!“
„Josífku, dojez tu drožďovou polívku, ať máš sílu.“
„Ale babi, já už ne…Bleeeeeeeueeee…“

"Jste tým," rozhodla domácí.
Strnuli jsme uprostřed pohybu. Někteří. Jája dál chrápal na klíně, téma ho očividně nezaujalo.
Profesor Čenda přemýšlel, co mu zařazení do týmu přinese, zatímco jasný týmový leader Tobiáš ho plácnul packou. Na přivítanou v týmu, to je jasný.
Pak to začlo lítat.
Čenda zaječel, vystartoval, šlápnul na spícího Jáju. Ten zahrabal a vyletěl. Poškrábaná domácí zařvala bolestí a polila se čajem. Já leknutím spadla z okna i s pelechem. Domácí, který zrovna vstupoval do dveří, při pohledu na nás málem dostal infarkt.
Chichi, jasně, že jsme tým.
Sehraný tým, který brnká domácím na nervy jedna báseň.

Ty jsi inovátor, když jde o cesty, jak oddálit vynášení odpadků. Já jsem vyhledávač zdrojů z ledničky. Ty jsi koordinátor jídelních orgií na gauči. Já jsem formovač scénářů k legendární velké žranici. Ty jsi týmový pracovník, rozdělíš nám pizzu a rozliješ víno. Já jsem realizátor, bez problémů to všechno sním. Ty jsi vyhodnocovač, je potřeba ještě zmrzlina, nebo už to pro dnešek ukončíme? Já jsem dotahovač, klidně tu zmrzlinu dám. Ty jsi specialista, ještě k tomu přihodíš pistácie a stejně nám zítra nebude špatně. My dva. Už pár let. Vystačíme si jako tým. Pokryjeme všechny role. Střez se večera, ledničko!

Okolo lampy se vinuly pramínky cigaretového kouře.
Kruh světla padal na knihu v průsečíku zachmuřených pohledů nesourodé trojice.
Slova se ujal Břetislav: „Kniha je cenná, ale bez uloupené poloviny netuším, proč stála za vraždu. Zjistím víc. Jak vypadal ten zájemce?“
Evžen odfrkl: „Trochu jako vy. Dlouhé šedé vlasy, uhlazená řeč. Smrděl strašně divnou prázdnotou, nic, co bych znal.“
„Jak přesně k vraždě došlo? Co vypátrala kriminálka?“ Lada usilovně škrábala do notýsku. „Moje starost.“
„Pršelo, ale násilná smrt vyvolává výjimečně silné emoce. Dlažba mohla nějakou stopu zachytit. Mrknu se,“ přispěl Evžen.
Lada zamáčkla cigaretu a vyskočila: „Jdu.“
Dveře se hlučně rozlétly.