DMD č. 8. pro 8. 4. 2017. Téma: Jsme tým

Vlak přijíždí, těžký a nablýskaný, zatímco hustá pára stoupá k večerní obloze a schovává do svého náručí hvězdy. Janě se klepou ruce, dlaně pevně sevřené okolo madla příručního kufříku.
Je sama, ale za chvíli -
Jsou tu dvě teplé ruce beroucí ji lehce zavazadlo, ruce chápající se po jejích, zastavující třas a černé oči plné porozumění.
Je tu klobouk (nemožný, ale to Jana ještě nerozezná) a vzrušený hlas statné ženy. Směle ji objímá kolem ramen, přičemž nezastavitelně hartusí.
„Jste u nás, v novém domově, a budeme se mít všichni dobře!“
'Mitni, mitni!' a 'Její růžové nehty vypadají tak sprostě' jsou daleko.

Vypadala na patnáct, ale musela být starší; na Farmu mladistvé neposílali. Krčila se pod keřem tiselida, hlavu v dlaních, ramena se chvěla.
Nejspíš byla feťačka už před prvním ochutnaným plodem, který nutně vedl k dalšímu - a dalšímu - až nezůstalo vůbec nic. Alexovi vyschlo v ústech, když si uvědomil škodu. Čtyřicet, možná padesát tisíc - tiselida byla vzácná a nesmírně drahá.
Droga pro boháče.
Nic pro vězně.
"Nemůžeme ji v tom průseru nechat," zamumlal Pepé. "Poslali by ji kdovíkam."
Dvacet nevěřícných pohledů se do něj zabodlo.
"No tak!" ošil se. "Jsme na jedný lodi, ne?"
Slunce už začínalo pražit, ale ticho studilo.

Copatá dívenka sedí v lavici. Sleduje ptáčka za oknem, do toho kreslí obrázek s květinkami na piják. Učitelka jí náhle vyvolá a dožaduje se pokračovat ve čtení v čítance. Dívenka v klidu naváže na rozečtenou větu...
Mladík sedí v lavici a maluje si obrázek rytířů.
"Máš rád historii?"
"Chodím na dřevárny, ale vy nevíte."
"Ale vím. Kamarád je pořádá. Nedávno měl o nich přednášku."
Slečna s fialovou hlavou tiše sedí a nemluví.
"Anime?"
"Ano. Jak to víte?"
"Moji kluci jsou orgy na Adviku."
"Vážně?" Údiv střídá úleva, že někdo chápe.
My aspergři - musíme si vzájemně pomáhat, jsme přece neobyčejný tým.

Bjørkhallenská Mandala tušila, co má její Mistr v úmyslu.
Proto mu vybrala ne jednoho vhodného nástupce, jak to dělala obyčejně, ale dva. Pro sebe a pro svou ještě nezrozenou sestru. Pokud se jim společně podaří vyvést Písečnou mandalu v Torre z jejího šílenství, jak to Hjalmar naplánoval, byla připravená zapátrat ještě po třetím. Každá Mandala přece potřebuje svého vlastního Mistra. Jak jinak by dokázala promlouvat ke svým lidem? Kdo by ji chránil ve dnech, kdy je slabá?
Jenže Hjalmar je zradil. Umlčel její sestru v Chansons dřív, než se stihla úplně probudit.
Náhle jí jeden nástupce přebýval.
Musela si vybrat.

Král se přišel na syna podívat. Nebyl jeho, to věděl. Ale neřešil to. Země potřebovala panovníka a tenhle chlapec jím bude, ať to stojí cokoliv.
Vzpomněl si na svou dceru. Zklamala nejen jeho, ale celou zemi. Utekla, protože se šikovně zbavil toho, koho milovala. Tak to prostě chodilo. Láska byla silný cit, který si mocní lidé nemohli dovolit. Věděl to až moc dobře, osamělý hrob v královské zahradě byl důkazem. Později už nikdy nemiloval. Dokázal spolupracovat, s oběma manželkami tvořil dobrý a fungující tým. Ale láska? Ta byla jen pro chudé a bezvýznamné. Pro královskou dceru se city prostě nehodily.

Od Ascobolova vylíhnutí se Calder utěšoval myšlenkou, že plivoun se nehodí pro nasazení v boji a že jako kurýři taky nebudou představovat žádný zajímavý cíl.
Tím spíš nedokázal uvěřit tomu, že se teď řítili oblohou s Francouzi za chvostem. Kolem hlavy mu hvízdaly kulky; jedna těsně minula jeho rameno, druhá ho ze strany křísla do hlavy, až se mu zatmělo před očima. Calder se otočil a vypálil naslepo za sebe; francouzský dráček, zřejmě nepříliš zkušený, překvapeně cukl.
"Skvělá týmová práce!" zařval Ascobolus, když pronásledovatel zaváhal.
Calder si utřel z čela krev; ještě nebyli z nebezpečí venku.
"Leť, prokrista," pobídl draka.

Už jsou tady zase. A spustí jeden přes druhého.
„Tak jsi do toho přece jen zase šla. Nemáš ještě dost? Co od toho vlastně čekáš?“
„Že tě napadne něco geniálního?“ přisadí si další.
„Ty si snad pořád ještě namlouváš, že…“ přijde čelní útok.
„Jen se rozhlédni kolem.“
„Jaké jsou tu talenty, co všechno dokážou. A ty?“
„Vlastní příběh dohromady nedáš.“
„Maximálně tak postavy, co skončí v odkladišti,“ rýpne další.
A připomenou obzvlášť trapné a nepříjemné případy.
„Jde vám to výborně. Perfektní spolupráce. Ale víte, k čemu vedla?“ přeruším je.
"Mám další stoslovku! A jak snadno se psala!“
To je uzemní.

"Sofie se svým plamenometem se postará o ty dva ledový týpky, Jáson mezitím připraví dva prokleté meče, kterými možná porazíme ty dva upíry. Já se porvu s tím šestnáctimečovým pavoučákem. Herberte, ty zkus zastavit toho obra s raketometem a ty, Mino, zneškodni toho ostřelovače. Vy ostatní braňte Zametloděje, který zatím připraví hromadné omračující kouzlo. Jejich dračí zub musíme mít! Až nás Dragy přemístí, máme tak vteřinu a půl, než si nás všimnou. Nějaké nejasnosti?"
"Kde je Zametloděj?"
Na místě, kde jsme měli bojovat, jsme našli jen hromadu bezvládných těl.
"Nikdo nemá rád čekání," pronesl Zametloděj. "Tak jsem je ho zbavil."

Jsme tým. Jsme celek. Musíme se podržet.
Jsme tým. Jsme celek. Navzájem si rozumíme.
Jsme tým. Jsme celek. Už je to dlouho.
Jsme tým. Jsme celek?
Chceš mi pomoct? Podržíš mě? Jsi stále můj přítel? Proč mi mizíš? Utíkáš pryč? Pryč ode mě?
Jestli ano, nezajímá mě to.
Jsme tým. Jsme celek. Musíme při sobě držet.
Jsme tým. Jsme celek. Zničíme nepřátele a rozmeteme je na prach.
Jsme tým. Jsme celek. A naším úkolem je zvítězit.
Jsme tým. Jsme celek. Jsi taky silný? Můžeš být mezi námi? Máš na to?
Jsme tým. Jsme celek. Ale přežije jen nejsilnější z nás.

Klečel v blátě, když jsme ho našli, a v rukou držel mrtvého kosa. Teta se sklonila a objala ho, ale on se díval na nás.
„Probudil jsem Mistra. Pustil jsem ho do sebe. Mám kotvu, ale nevím, jestli stačí.“
„Proč?“ zeptal se táta.
„Protože se schováváme před obyčejnými, místo abychom jim vládli. Protože svět by vypadal jinak, kdybychom měli moc. Protože by pak jeden z nich nezabil tátu!“
„A teď mluvíš ty, nebo on?“ Talgatův hlas zněl ostře.
„Já. Zatím. Pomozte mi, jsme rodina!“
„Ano, máš rodinu,“ Ester měla v očích slzy, „stejně, jako ji měli ti dva kluci, Kamile.“