DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Kdo by nemiloval ten pocit, když se po náročném dni svalí do své měkoučké postele.
„Do prdele, co to tady zase je!?“ vrčím a dlaní vehementně vymetám drobky z prostěradla. „Ty jsi zase žral v posteli, ty prase!“
„Já? Neee,“ protáhne popuzeně Elrond a snaží se velkým plyšovým hrochem zakrýt skvrnu od kafe, čímž na ni ještě více upozorní.
„A kdo teda jako?“
„To bylo moje zlé dvojče!“
„No nepovídej, že samotný Tar-Minyatur připlul z Númenoru, aby se občerstvil na mojí posteli.“
„Jo.“
Najednou mi nejde se nesmát.
„Tak mi ty návštěvy příště hlas předem, abych ti náhodou nepřefiknul bráchu.“

Měl jsem bratra, víte?
Vlastně jsme byli dvojčata. Ale byl mezi námi jeden velký rozdíl. Já byl spokojený se svým životem, ale bratr ne. Snad za to mohla smrt jeho nejlepšího přítele. Proto chtěl nesmrtelnost.
Neuspěl, zemřel. Ale před smrtí prozřel. Došlo mu, jak to s životem a nesmrtelností vlastně je.
Bohužel byla velká potopa. Obrovská, připadala mi jako potopa světa. Všichni, kteří nás znaly a které jsem znal já, zemřeli. I já.
Mě naštěstí později oživila Bílá krev. Ale jenom mě.
Bratrův příběh jsem aspoň zapsal a propůjčil mu tak nesmrtelnost.
Možná jste o něm slyšeli. Gilgameš se jmenoval.

Harryho jizva už zase pobolívala. Přejel po ní prsty a zavřel oči.
Nemusel ji mít. To Voldemort si ho vybral. To on z něho udělal svoji druhou půlku. On, jeho zlé dvojče z vlastní vůle. I když ne tak úplně vědomě.
Nic z toho se nemuselo stát. Jeho rodiče by byli pořád naživu a on by byl jen obyčejný kouzelnický kluk, kterému věčně nejde o život. Spousta lidí by neumřela.
Tolik by se toho nestalo, kdyby nebyl on.
Jeho zlé dvojče.
Harry pevně sevřel svoji hůlku. Drsný povrch dřeva mu dal jistotu.
Brácha zaplatí za všechna ta zvěrstva, co napáchal.

Bratra Jima jsem zapojil, aby se Sherlock zabavil. Věděl jsem, že se svými komplexy (o pět minut) mladšího sourozence a touhou získat uznání do toho půjde bez rozmyslu. Udělal jsem z něj „toho“ Moriartyho a na jeho kabaretní kejkle mu dal nemalý obnos. Zatímco se se za ním Sherlock honil jako osel za otýpkou sena, dokončil jsem několik plánovaných tajných operací, moje konto se ztrojnásobilo a zobe mi teď z ruky o pár vlád více. V podstatě i Mycroft, aniž by to tušil, je nyní něco jako můj zaměstnanec. Jinak mne samozřejmě žádné dětinské klání o „toho nejchytřejšího“ vůbec nezajímá.

„Víte, proč jste tady?“
„Opravdu netuším. Sebrali jste mě jako nějakého zločince!“
„A divíte se?“
„Jasně že se divím! Nic jsem neudělal!“
„Ale udělal. Co ten mrtvý muž u vás doma? Měl podříznuté hrdlo.“
„O tom nic nevím. Přišel jsem domů a už tam ležel.“
„Je opravdu zvláštní, že nevíte!“
„To všechno on, můj bratr!“
„Žádného bratra nemáte.“
„Mám! Bydlí u mě v bytě! Jsme dvojčata! To určitě musel udělat on!“
„Nesmysl!“
„Vidíte ho? Je tamhle přede mnou a zírá na mě, vždycky tak zírá! A má ruce od krve!“
„Ano. Ale ty krvavé ruce jsou vaše. Stojíte před zrcadlem.“

Pronásledovala ji... Vlastně nikoli. Byla všude před ní! Všude! Když pomluvenou i v té nejzapadlejší vísce přivítaly úkosné pohledy a semknuté rty, proklínala své odporné dvojče. Od jeho zrodu jej neviděla. A přesto neměla kam utéct. Jako by její sestra měla křídla a posměšně navštívila každé místo, kam mířila.
Odmítnutá si před nimi uplivla. S tichým mumláním a kletbami se plahočila kolem dospělých a i přes zákazy vykukujících dětí. Poslední matka se za ní tiše ohlédla. Přes všechno, čemu byla naučena, jí jí bylo líto. Té, která zabila. Té, která svou vraždu nedokázala přijmout. Té, která věřila ve své dvojče.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si k Anči nezašiel.
- Anču mi ty ani nespomínaj. Včera som u jej dverí zabúchal a keď sa otvorili, tak tam dvakrát stála.
- Dvakrát? Nože ukáž, ktorý demižón slivovice si včera okúsil.
- Horkýže slivovica. Dvojča tam mala.
- Pištík môj, Anča má dvojča?
- Veruže. A tá sestra ma hneď dirigovať začala. Drevo nakáľať, trávu pokosiť, dom vymaľovať. Do večera som tam poskakoval ako krepý. A potom sa mi už ani nič nechcelo.
- Pištík môj, a určite vieš, že to nebola Anča?

Problém nástupnictví zkomplikovalo, když se králi jako nejstarší potomek narodila dvojčata. Ještě víc to, že si porodní bába nedokázala vybavit, které je starší.
Takže nástupcem krále bude ten nejschopnější potomek. To by mohlo situaci snadno vyřešit.
Michael byl vždycky ten větší, silnější, chytřejší a průbojnější. A lépe nosil kilt.
Martin byl malý, trochu přihrblý. Neustále mžoural. A byl neskutečně milý (což je pro krále nevýhodné).
Volba byla jasná. Král a jeho pravá ruka.
Věci se trochu zašmodrchaly, když měl být Michael korunován.
Odmítl se stát králem.
Bude královnou.
Michaela.
No a co.
I holky můžou být průbojné, silné a zlé.

Zahradní slavnost. Zatímco honorace se opíjí na denním světle, nezvedená mládež číhá ve stínu.
„Slavný Sirius Black!“ ozve se nad jmenovaným poněkud uštěpačný dívčí hlas. „Můžu si přisednout?“
Bez čekání na odpověď si kecne vedle něho na kanape. Sjede ji pohledem. Obličej přiřadí k havraspárskému hábitu.
„Rowena Raddleová,“ nabídne mu pravici. Přijme, ve třinácti je to významné gesto. „A než se vyslovíš, ano, Rowena z Havraspáru.“
Ušklíbne se. „Já se vlastně jmenuju černý pes, těší mě.“
Chvíli je mezi nimi příjemné ticho.
„Ve škole seš docela strašidelná.“
„Do školy za mě chodí zlé dvojče,“ prohlásí tajemně. „Obě máme strašidelné rodiče.“

Jarkovi Metelkovi bylo těžko u srdce. Už od prvního setkání s dvojníkem jeho nejlepšího kamaráda ho svíralo podezření, se kterým se nikomu z klubu nemohl svěřit.
Jejich chování bylo úplně jiné – na jedné straně upřímná povaha Mirkova, na druhé nafoukané vystupování Vonta Daneše. Ale jinak byli tak děsivě stejní... Vlasy, oči, postava... Dokonce si všiml, že mají stejnou jizvu na holeni.
Všichni se ochotně přiklonili k vysvětlení, že se jedná o náhodného dvojníka. Ale jak velká byla pravděpodobnost, že dva tak jeden druhému podobní chlapci nebyli příbuzní? Co když jejich klubový vedoucí neměl ve Stínadlech jen dvojníka, ale zlé dvojče?