DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Držím se umyvadla. Bosá chodila mne na kachličkách studí a já se čelem roztřeseně opírám o zrcadlo. Zhluboka oddychuji. V poslední době se necítím ve své kůži.
Nádech, výdech. Snažím se uklidnit splašený dech.
Když uslyším podivné zavrčení, trhnu hlavou. Zavrčení. Za-vr-če-ní. Jak bych teď v noci v bytě mohl slyšet zavrčení?
Otočím hlavu ke dveřím. Nic tam není.
Koutkem oka zahlédnu v zrcadle pohyb. Podívám se na svůj odraz, ale co spatřím, mne vyděsí. To nejsem já! Obličej zkřivený hnusem, rozšklebená ústa připomínají zvrásněné pohoří. Z očí sálá nenávist, která podtíná vše živé. Mé zlé dvojče se právě dostavilo.

Jedno žilo spořádaně, v duchu sociálního smíru, se zajištěnou prací pro všechny, ať pracovat chtěli, nebo ne. Všichni měli všechno a dohromady neměl nikdo nic. Pořádek musel být a lidé v něm mluvili jen o věcech, o kterých směli.
To druhé bylo místy divoké, chudoba v něm kvetla stejně jako bohatství, kdo neměl štěstí, musel se protloukat. Někdo měl víc, ve výlohách to barevně blikalo a křičelo „chtěj mě, půjč si, beze mě to nebude ono!“. Lidé tam říkali, co chtěli, a občas se i poslouchali.
Jedno město ve dvou státech. A obě tvrdila, že zlé je druhé z dvojčat.

KOMISAŘ (vystresovaně): „Uhm, vzhledem k novým informacím policie shledala nutným informovat veřejnost o aktuální změně stupně nebezpečí ataku tzv. zlým dvojčetem, konkrétně ze snad se nic nestane na ehm, něco by se mohlo...“
NOVINÁŘ (emotivně): „Jak všichni víme, posledním případem, kdy do našeho světa pronikla postava z paralelního inverzního univerza, byla nechvalně známá kauza zlé Sněhurky, která upekla z naší milované zlé čarodějnice štrúdl. Vzpomeňme rovněž na řádění zlé Popelky se španělskou botou, na případ zlé Karkulky provozující kožešinovou farmu... KDO je to tentokrát a jaký je bezpečnostní preventivní plán?“
KOMISAŘ (zajíkavě, v ruce drží zubní protézu): „Zlá zoubková víla.“

Když si to konečně připustil, vlastně se mu ulevilo. Každé usměvavé nemluvně má svůj stín, který má se svým denním blížencem společného jen málo. Noční dítě. Pláče jiným hlasem, zoufalejším a úpěnlivějším, a pláče mnohem, mnohem déle. Zaručené tišící prostředky na něj zabírají méně nebo vůbec. Neusíná ani po uspokojení všech potřeb, občas dokonce ani po další láhvi ohřátého mléka.
Zkušené mateře z farmy sváděly všechno na zoubky, ale Fido na to nakonec přišel - Noční dítě se ze všeho nejvíc bojí samoty. A tak už několik nocí bral temné verze svých synovečků k sobě do postele a přikrýval je ušima.

Nedokázal jsem, tak jako každý večer, spustit oči z bledého zálivu světla, který do mého pokoje vtékal pode dveřmi. Cítil jsem, tak jako každý večer, že ten záliv obsahuje všechnu naději světa. Dokud byl v pokoji se mnou on, byl jsem v bezpečí. Jen kluk, ležící pod peřinou s nohama přitaženýma k hrudi a mělkým dechem.
Jenže každý večer ten záliv nakonec vyschl na znamení toho, že babička zhasla v kuchyni a šla spát. I dnes.
A už bere za kliku, první těžký krok a zrychlený dech v temnotě. Ne, tohle není dědeček, ten je přece přes den tak hodný...

Nevím, kde tu věc vzali. Nadšeně se nad ní sklánějí a porovnávají si tvar nosů, délku zubů a hustotu obočí.
Odvrátím pohled.
„Pojď k nám, Igrûn! Pojď se taky podívat!"
„Nechci," zavolám zpátky.
„Proč? Vždyť jsi tak pěkná! Máš nejhezčí obrázek ze všech," přemlouvá mě Chârn.
Moje tetování není obrázek.
„No tak se podívej!" přistrčí mi zrcadlo před obličej.
Šangi, tehdy před lety, odvedla dobrou práci. Kdo neví, stěží si všimne - jenže já vím. Nikdy jsem nezapomněla.
Teď se na mne šklebí v celé srozumitelnosti.
„Dej to pryč!" vykřiknu a s pevně zavřenýma očima ji odstrčím.
HS613B spadne na dlažbu.

V jedno ráno ma oslovila skupinka bezradných turistov, ktorí nastúpili do tramvaje číslo 22 v domnení, že ich dovezie na Pražský hrad. Avšak, zjavne poučení životom o hravosti Dopravného podniku mesta Prahy, chceli sa uistiť. Myšlienka dobrá, ale natrafili na osobu, ktorá vie v nemčine povedať plynule akurát "Ééé".
Situácia si žiadala činy, tak som si začala pripravovať reč.
Drahí turisti, vaše informácie sú naprosto správne. Za normálnych okolností sa na ne dá dokonca aj spoľahnúť! Akurát sedíte v zlom dvojčati, ktoré namiesto doľava pokračuje rovno.
Skrátila som to na: "Sie mussen...ééé..aus, aus. Richtige numero. Andere ..ééé..tramvaj."

V pekle byl klid, patrně proto, že většina démonů už mířila k Armageddonu. Přesto trojici návštěvníků před kanceláří Satana někdo zastavil.
„Kníže pekel teď nemá čas, odpaluje Slunce,“ zablekotal Blekota a Edvin už ho chtěl vzít naplocho mečem, když tu si ho čert prohlédl a kamennou tvář vystřídal úsměv.
„Moment, tebe poznávám! Ty jsi ten kujón, co začátkem jednadvacátého století málem zničil Yggdrasil a zabil Norny, že? Šéf je fanoušek, běžte dál.“
Edvin šel. Přece mu nebude říkat, že to byl jeho dvojník a že mu v bitvě u Camlanny s chutí usekl hlavu, když z toho konečně něco měl...

Jack si uvědomoval, že kapitán byl odsouzený právem. Že je to zločinec, podvodník a vrah. Ale nebyli to nakonec oni všichni?
A na Jacka byl kapitán vždycky hodný. Byl to první člověk, který byl ochotný dát mu šanci. Který s nim jedal jako s dospělým, a co víc, jako rovný s rovným. Byl velkorysý a svým způsobem čestný. I když je zradil, byli to oni, kdo opustili jeho.
I když zabil Jackovi otce, zachránil maminku. A nakonec splnil svůj slib.
Jack na něj prostě nedokázal myslet jako na toho zlého.
Tak byl možná jediný, kdo pro kapitána Sharinghama hořce plakal.

Mám na těle dvě dvojčata. Kupodivu jsou dvě. Říkám jim Pravé a Levé, většinou ale spíš Pravý a Levý.
Mám svoje voči ráda, to ne že ne, ale jedno mě zlobí. Vobčas ho nazývám zlym, i když možná je jen neposedný, anebo nemocný. Ale vobčas mu řikám zlý.
Je to to levý, aspoň myslim.
Vono si vám takhle špatně vidí! To se nedělá, bejt voko a špatně vidět! Pak se jeho chudák Pravý dvojče musí namáhat, když má vostřit samo, že jo.
Ale já mu věřim. Vono bude hodný, nebo nebude zlobivý, nebo se vyléčí. Já mu věřim, voku jednomu!