DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Velvyslanec Udina se samolibě usmíval, když propustil rukojmí, které držel před sebou jako živý štít.
„Já tě znám, Shepparde,“ jeho tón překypuje opovržením, „ty nikdy zbytečně nezabíjíš. Nezastřelíš mě, stejně jako jsi nezastřelil nájemné vrahy, kteří po tobě šli, nebo ty teroristy ze Cerberusu.“
John Sheppard, paragon, pomalu sklání pistoli, ale v jeho výrazu je něco tvrdého.
„Máte pravdu, velvyslanče,“ nemůže se obránit lehkému úšklebku, „já vás nezastřelím. Ale víte, mám takříkajíc… zlé dvojče.“
Vedle velvyslance se náhle rozvlnil vzduch a taktické maskování skrývající další postavu se rozplynulo.
„Řekněte sbohem, velvyslanče,“ zazní chladný tón Jane Sheppardové, renegátky, a stiskne spoušť.

Louis Jaubert zkoumal obzor dalekohledem. Od chvíle, kdy se mu podařilo proklouznout blokádou přístavu, se na něj štěstí smálo. Žádný kapitán se nemohl pochlubit tolika úspěchy. Zdatně se vyhýbal válečným lodím slídícím kolem přístavů a věřil, že mu štěstěna zůstane nakloněna.
Tentokrát se však obzor zdál pustý. Už se chystal dalekohled složit, když na jihozápadě cosi bíle zamžikalo. Zaostřil. Nařídil změnit kurz. Chtěl si neznámou plachetnici prohlédnout blíž. S čerstvým větrem v plachtách svižně ukrajoval míle ke svému novému cíli. K večeru už bylo jasné, že má před sebou snadnou kořist. Tuhle malou brigu už jednou potkal. Podruhé mu neunikne.

,,Jasone?" ozvalo se ode dveří. Cheryl měla na sobě krásné bílé šaty s krajkou.
,,Co se děje?" Byl vyřízený ze zařizování jejich narozeninové oslavy a jeho dvojče mu náladu zrovna nezvedalo.
,,Už mě to štve. Fakt musíme mít ZASE oslavu dohromady?" I ona měla hlas mírně podrážděný. Jason jí chápal. Na oslavě vždycky strhl všechnu pozornost na sebe, ale...
,,Jo. Ty do toho nemáš co mluvit!" odbyl jí.
,,To není fér! To si nemůžu ani svý desetý narozeniny užít sama?" do očí se jí draly slzy. Miloval ji a proto musel říct-
,,Ne."
Protože na její oslavu nikdy nikdo nepřišel.

Obrovský chlapec divoce máchá rukama, králíkárna se kácí, králíčci padají na zem, nohy po nich šlapou, krev z rozdrcených hlaviček se roztéká kolem.
Druhý klučina se třese, pláče a nemůže přestat.
Přibíhá otec.
„Táto, táto… ubohý malý chlupáči… To já ne, to von…“
Hagrid starší mávne hůlkou: „Riddikulus!“
Děsivé Rubíkovo dvojče je pryč, králíkarna zase stojí, ušáci pokojně chroupou mrkev.
„Už je dobře, synku, to byl jenom bubák. Sem si řikal, že se tu někde skovává. Voni se dycky proměněj v něco, z čeho máš nejvěčí strach. Ale ty se bát nemusíš. Seš šikovnej a ničemu živýmu bys nikdá neublížil.“

Kantýnou byl slyšet klavír. A piloti – kterým se Sergej od neděle vyhýbal. Zaklel a zkusil utéct. Marně.
Zvonivé „Kadete!“ nešlo přeslechnout.
Byl to on, škodolibě se křenil.
„Prý hodně víte o letové bezpečnosti!“
Sergej málem vypěnil: „Pochopil jsem. Slečna dává přednost vám. Když dovolíte…“
Kudrnatá klavíristka se rozesmála. „To bych prosila, však tady Pierra znám už nějaký pátek!“
„Neházej flintu do žita, kadete,“ zalaškoval Pierre. „To doženeš.“
Sergej je konečně porovnal – oba tmavovlasí, zahnuté nosy, rozepnuté uniformy – a seznal, že je idiot.
Pierre mu pokynul: „Slečna pije grenadinu. Ale rozmysli se,“ mrknul, až Sergej kdovíproč zrudnul. „Já jsem ten hodnější.“

Naučil se po bráškovi, dvojčeti, už jako malý uklízet.
Nejdřív to byly roztahané hračky, později sprosté časopisy, nakonec zvratky. Na střední kryl bratrovy neomluvené hodiny, žehlil průšvihy, bohapustě zneužívané holky se snažil odškodnit. Děsil se, co přijde příště.
"Nemůžu se o tebe celý život starat!" říkal mu trpce ve vzácných okamžicích střízlivosti.
"Ale musíš," smálo se mu dvojče do tváře.
"Už nemůžu," pravil nad tělem mrtvé dívky, neukliditelném to následku jedné divoké jízdy, "musíš se, bratře, léčit!"
Dvojče se choulilo v koutě, oči vytřeštěné.
Zavolal policii, udal svou krev.
"Nehraj to na nás," řekli mu vyšetřovatelé, "vždyť žádnýho sourozence nemáš!"

Byl trochu roztrpčen, když mu v zavinovačce přinesli hada.
"Máte chlapečka!" vrkala zdravotní sestra.
Už druhého plaza. Jeho bratr, dvojče, o pět let mladší lenochod, ani z lůna se mu nechtělo!, přitom počal krásné zlatohlávky.
Vždy svého sourozence podceňoval, otce - hada a lva - oba neznali, matka svobodomyslná a divoká!, ale jako starší podědil lví tělo a hadí povahu, bráška naopak. Hlazen po hřívě, obletován děvčaty, zatímco dvojče - šupinatec - vzbuzovalo odpor. Hbitý jazyk proti tupému řevu, smýkl se tam, kde bratr bušil hlavou do zdi. Vždy napřed, ohebný, přehlédl silnou vůli.
Jak jeho děti rostly, pochopil, že hadí povaha lví nevychová.

V předsíni šrumec, vrznutí dveří od záchodu.
"Táta se vrací z karet," pravila ponuře Linkva.
"Já spím," vytrhla se Thea z modlitby.
"Já taky," vypnul péespéčko Sikar.
Apolo, pravdomluva, neděl nic, neb spal.
"Vaše tvrzení jsou sama v sobě sporná," sykla Linkva, "srabi!"
"Děti drahé," šeptal halasně Filcin, "děkuju, že jste mi poslali téma."
Ani nedutali, děsíce se svolání rodinné rady.
"Aby bylo jasno," nedbal nereakce otec, "zabírám si blijící tramvaj!"
"Cože?" vydechli všichni tři najednou, mimikry nemimikry.
"No, když má být zle dvojce, tak mě hned napadla tramvaj s číslem dva!"
"Příště piš s diakritikou!" zahučela Linkva k Sikarovi.

Vždycky chtěla muže, který měl by srdce mužné,
povahy byl nebojácné a především družné.
Taky měl být vnímavý a tolerantní chlapík,
umět se vždy přizpůsobit, tančit Waltz i kvapík.
Měl by umět vydělávat a být k ženě zdvořilý,
všechny tyhle ideály brzy se jí zbořily.
Doktůrka si namluvila, byl to chlapík všechna čest,
pohledný a velmi bystrý, kavalírství jeho jest.
Byl až příliš dokonalý, čekala, že aspoň pajdá,
skutečnost je mnohem horší, v noci měníval se v Hyda.
Zlé dvojče, ta druhá tvář,
zlotřilý vlk samotář.
V noci svět zbavoval prohnilých duší,
dnes ho mnohde postrádáme víc než-li kdo tuší.

Říkali tomu boží mír.
Církev chtěla světskou moc donutit vzdát se násilného řešení sporů.
Vyslovovali zákazy, přísahalo se na relikviáře.
Například v Bourges roku 1035 na výzvu biskupa přísahali všichni muži starší 15 let, že udělají pro mír vše.
Pro zachování míru poté zaútočili na místní šlechtu - až je v roce 1038 rozdrtila královská vojska pod vedením hraběte z Déolsu.
Boží míry zakazovaly najímání žoldáků, boje o církevních svátcích, boje od středečního večera do pondělního rána i kuše. Samozřejmě vyjma "spravedlivých válek" proti muslimům či heretikům.
Boží mír dal pravidla božím válkám. Tak nebo tak, v důsledku stejně umírali lidé.