DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Ansgar… Sevřel se jí žaludek. Jeho myšlenka na zradu jako by najednou byla viditelná. Dokázala to jen náhodou, vždyť tehdy ještě nic neuměla…
Každopádně ji to zachránilo – spolu s bleskovou reakcí, kdy se mu vytrhla, a rychlýma nohama, díky nimž zmizela v postraní uličce.
Znovu byla sama. S hořkým vědomím, že na nikoho než na sebe se doopravdy spolehnout nemůže. Dny splývaly v týdny, ubíjející šeď strachu, úzkosti, osamění, hladu… Některé z těch dnů byly dobré, třeba když se jí podařilo ukrást nůž. Jenže každý z nich jako kdyby měl své zlé dvojče: dobu, kdy se jí dařilo ještě hůř.

Ve třetí třídě si vymyslela sestru, zlé dvojče, které mohlo za všechno špatné, co sama provedla.
Zapomenutý úkol? Zlé dvojče.
Rozlitá limonáda na koberci? Zlé dvojče.
Zlomená ruka, když se nerozhlédla a vlítla pod kolo cyklistovi? Zlé dvojče.
Občas se přistihla, že tuhle výmluvu používá i sama před sebou, a svou fiktivní sestru sídlící v zrcadle napomínala.
Postupně z toho vyrostla. Začala brát zodpovědnost za své činy.
Hádka s manželem?
Nabourané auto?
Spálené palačinky?
Byla sama a začalo se jí stýskat.
Pak jednoho večera při kartáčování vlasů u zrcadla přišla o svůj odraz. Stál totiž za ní a usmíval se.

"Tak kdy uslyšíme zvony?" Harry ho přátelsky poplácal po rameni, "jsem si jistý, že Luisa si s výběrem krajek už poradí."
Nepřítomně se zasmál. Pak odtrhl zrak od výlohy.
"Cože?"
Ďábel, zlé dvojče Osudu, mu nastavil zrcadlo a donutil ho pohlédnout zpět.
Tolik zloby. Kdo byl ten člověk s pohárem v ruce? Kdo za něj zpíval popěvky námořníků a urážel klid zdravého rozumu? Kdo sahal po třešňových květech, které ještě nestihly vykvést, když jeho ruce, rámě a celý on měli dávno patřit jenom Anne? I kdyby ji teď směl jen zdáli obdivovat...
Ďábel, zlé dvojče Osudu, ho vyhnal do Shropshiru.

„Megan, kdo uvázal kocourovi na ocas rolničku?“
„Megan, kdo snědl celý ořechový chlebíček a VŠECHNY skořicové rolky?“
„Megan, kdo byl bez dovolení v mé laboratoři a rozbil láhev s dračími šupinami?“
„Megan, kdo si tajně půjčil Harryho koště a poletoval nad Černým jezerem?“
„Megan, kdo pomaloval zeď v naší ložnici?“
Zkroušená dcerka snad už posté stojí před rozzlobeným otcem. Konečně najde odpověď.
„To jsem nebyla já, tati, to byla Gamen.“
„Můžeš mi laskavě prozradit, kdo je to Gamen?“
„Moje zlobivé dvojče.“
„Ty nemáš dvojče.“
„Mám.“
„O tom bychom snad s maminkou museli něco vědět.“
„Nemuseli, já jsem si Gamen vyčarovala.“

„Vzdáváš se tak brzo?“
Shiro nechtěl otevřít oči. Znal ten hlas. Věděl, kdo před ním stojí, a že nemůže být skutečný.
„Stejně tě nenechají umřít. Jenom to bude bolet.“
Ještě chvíli se ho snažil ignorovat. Nakonec se ale roztřásl tak, že mu meč vypadl z rukou. Svezl se na podlahu. „Nedokážu se tam vrátit,“ zašeptal: „nedokážu dál zabíjet.“
„Tak nech jít mě.“
Shiro ho neměl sílu odmítnout.
Kývnul.
Schoulil se v koutě vlastní mysli. Svět venku už se ho netýkal.
Muž, který otevřel oči místo něj, měl Shirovu tvář. Usmál se.
Ten večer se se z arény nikdo další nevrátil.

„Všiml sis, jak se na něj Molly dívá?“ konstatoval Gideon otázkou, když se díval za odjíždějícím Fordem Anglia.
„Jo!“ odvětil lakonicky Fabián. „Nasadím na něj Muriel,“ dodal. Více nebylo potřeba, od narození si rozuměli beze slov.
Tetiny vášně pro drby začala dvojčata zneužívat, poté co se šestnáctiletá Molly přestala starším bratrům svěřovat a oni cítili *potřebu* zvědět něco z jejího života.
„Jen opatrně, nebo zase rozjede svatební přípravy,“ varoval Gideon, „nebylo by lepší kontaktovat někoho ze spolužáků? Co třeba Jorkinsovou?“
„Hele až se vrátí, zlej budeš ty. Já byl posledně.“
„Ani náhodou! Já dal Woodovi přes držku. Zlej budeš ty!“

Bohdan Jaroš zachmuřeně sledoval vířivý rej. Svatojanská noc a s ní spojené poněkud nevázané chování mu nevadily. Co mu vadilo, byly dvě dívčiny, které bůhví proč zaujal. Nechápal to. Byl hubený, bledý, tmavé vlasy mu většinou padaly do čela a oblečení, i když čisté, rozhodně neukazovalo na naditý měšec. A přes to tu byly. Pokukovaly po něm a když se náhodou jejich zraky setkaly, ostýchavě se usmály. Barbarič by už s nimi byl na té nejvzdálenější kupce sena.
Jenže Jaroš ne. Už nikdy. Nikdy nenechá toho druhého převzít vládu. Zadusí ho.
Kaprál se zamračil ještě víc a zmizel ve tmě.

Je pro mne oporou. Zároveň mi brání v rozletu. Mám ho rád a přitom ho nesnáším - tu jeho všudypřítomnost! Nemám od něho pokoj ani v noci.
Kde končím já a začíná on, poznám podle toho, kde cítím tělesnou bolest já a kde on ji nevnímá. Je pravda, že někdy nás to bolí oba.
Říkám si, že bez něho by mi bylo líp. Říkám si, že nebýt jeho by mne chtěla. Miluji ji. Ale když jsem jí vyznával své city, bratr naslouchal. Co hůř, stále mi skákal do řeči.
Když pak odešla, mělo mé zlé siamské dvojče škodolibou radost. Asi žárlí.

Bolest už po třech dnech mučení ani necítila. Vždyť prošla výcvikem - museli vědět, že z ní nic nedostanou. Když se pohnuly dveře cely, připravila se k boji, ale vešel jen jeden pihovatý vojáček.
"Tady někdo je!" zakřičel do chodby. Potom klekl vedle ní.
"Co ti to udělali, děvčátko?"
Rozvázal jí pouta. Setřel krev z tváře. Vzal ji do náruče a ona uvěřila, že ji odnese do bezpečí.
"Nevzdávej se," zaslechla u ucha jeho měkký baryton, "je to jen další zkouška."
Pohlédla mu do očí. Za šibalskými plamínky viděla temnotu všech devíti kruhů pekla.
"Jsou i jiní policajti než ti zlí."

„Zahajuji schůzku klubu,“ řekl Mirek Dušín. „Nevím kolikátou, protože si nevedeme zápisy.“
„To máš fuk,“ opáčil Jarka. Měl na hlavě čepici, i když seděli v místnosti.
Rychlonožka žvýkal žvýkačku.
„Nevadilo by, kdybych vzal na víkendovou výpravu Haha Bimbi? Před týdnem jsem jí půjčil Mladého hlasatele a od té doby se občas vodíme za ruce…“
„I na veřejnosti?“ zaječel Mirek.
Špinavá cikánka se lekla a upustila křišťálovou kouli na zem.
„Já ukázala, ty platíš. Věštbu i tu kouli.“
Mirek se zoufale chytil za hlavu.
„Chtěl jsem ukázat, co by se stalo, kdybych v klubu trochu polevil s kázní. Ne tuhle… anarchii!“