DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

Mé hypoteticky zlé dvojče v žádném případě nechodí do práce, nikdy nezdraví a neděkuje a v případě nezbytí se neštítí vydělávat na ubohých new age obětech. Když je nejhůř, píše ezokuchařky.
Samozřejmě je nezpochybnitelným duchovním vůdcem, arbitrem umění všeho druhu alias Ferda Mravenec s ručením omezeným.
O tom, že je neomezeným vládcem této i jakékoli jiné galaxie, nemůže být vůbec sporu.
Zlé dvojče má rádo lidi. Zejména na paprice.
Zlé dvojče žije dvojím životem - Samovládce a amatérského vraha.
(Oblíbená zbraň: plíseň, autogen, kord.)
Zlé dvojče nikdy nezaváhá, když má někomu nasadit intravenózní houbu.
Zlé dvojče patří k duševně nezdravějším lidem.

Každý z nich byl mým bratrem, vím. Každá z těch velkých lidských duší, lapených ve strachu z vlastní maličkosti, byla mnohem víc, než jen známým. Ani vztah dvojčat nedokáže vystihnout, jaké souznění jsem s nimi cítil.
Měli jsme mnoho společného. Všichni jsme snili, bojovali za lepší budoucnost, za své sny. Na každého z nás někdo doma čekal. Ale ne všem bylo dovoleno se vrátit.
Když jsme leželi v zákopu, stávali jsme se soudci. Já se tehdy rozhodl, že oni jsou ti zlí. Mí bratři se stali padouchy, abych naplnil svou nesmyslnou touhu po přežití.
Ale já neměl právo je soudit.

Porada byla jedno velké fiasko. Lucius netušil, k čemu se vlastně potřebovali scházet. Úkoly byly jasné – získat co nejvíc informací o horcruxech, pochytat zbývající Smrtijedy. Vyšlo to na tři hodiny tlachání…
Severus na něj kývl a oba automaticky zamířili do malého salónku.
„Panáka?“
„Dvojitého!“
Když je o hodinu později objevila Tonksová, měli již lepší náladu, zato horší smyslové vnímání.
„He-hele, našly nás…“
„Kde se tady vzala ta druhá?!?“
„Hrají si na hodnou a zlou, ale potvory jsou obě.“
Tonksová se zmateně zahleděla na místo po své levici, kam oba muži ukazovali. Pak si všimla prázdných lahví a vše bylo jasnější.

Lady Galadriel přijela na návštěvu do Šedých přístavů se svým chotěm a dcerou. Elrondovi tahle návštěva nebyla po chuti. Nejprve posadili Celebrían vedle něj ke stolu. Bylo jí šest, ale tvářila se jako největší dáma. Nejradši by jí naházel hrášek do klína a pomazal ji od čokolády, jako ona jeho. Avšak pohled Erestora byl ostrý jako skalpel.
„Elronde, mohl by ses chovat dospěle? Je to dítě,“ domlouval mu Ereinion.
„Nevím, o čem mluvíš,“ stál si na svém půlelf.
„O tom, že poník slečny Celebrían není od přírody růžový.“
„To byl Elros.“
„Tvůj bratr je králem Númenoru a už vím proč.“

Seděli v zakouřeném lokále, notně posilněni alkoholem.
„Můžeme se jmenovat Organizace totálního a výlučného odporu k Raddleovi.“
„Jamesi, a víš, že zkratka je O.T.V.O.R.? To už rovnou můžeme být C.H.U.J. - Centralizované hnutí ultimátních joudů!“
„Aha, no tak nic.“
„Mám to! Co třeba V.O.L.D.E.M.O.R.T.?“
„A co to jako má být?“
„Nooo... to by mohl být třeba... Výbor odvážných lidí doufajících v energicky mocné odstranění Raddleovy tyranie!“
„Ehm... no tak to je... vlastně docela geniální! Ale co má jako znamenat ta zkratka?“
„Přece Raddleovo zlé dvojče Voldemort!“

„To jsem neudělala já, to udělala moje ruka. Ruko, tohle nesmíš dělat, jsi zlobivá. Dostaneš na zadek. Budu počítat. Jedna, dvě, tři. Já jsem říkala, že to má být takhle a ne takhle.“
Někdy jsem měla pocit, že máme doma dvě Lucinky. Ta jedna byla šikovná a ta druhá dělala přesně to, co se u nás doma dělat nesmí.
Občas bylo zajímavé pozorovat, jaké výchovné prostředky používáme. Ne vždy jsem na to byla pyšná, ale zpětně jsem mohla hodně věcí upravit tak, aby to bylo schůdné pro obě strany. A tak se stalo, že to zlé dvojče Lucinky postupně zmizelo.

I didn’t ask.
Arthur tells me anyway.
About his family.
His parents.
His sisters.
His brother Joe.
The Baby.
Mostly Joe, though.
Joe who always rocked Baby to sleep.
Joe, who used to pull Pinkie’s and Noodle’s ponytails.
Joe, who always helped Mama and never talked back to Dada.
Not like Arthur, who was never home, hunting lizards and rabbits in the outback.
Gradually moving on to larger and larger prey.
Joe never talked back to Dada.
Not even when Dada smashed Pinkie’s head with a brick.
“Joe,” Arthur says, his eyes reflecting the fire he built. “My better half.”

Katka se občas zmiňovala o bratříčkovi. A my si ji mezi sebou posílali jako míček na pinec.
„To musíš říct mámě,“ řekl jsem jí.
„To musíš říct tátovi,“ řekla žena.
Oba jsme se na sebe vždycky spiklenecky podívali.
Ve školce se držela stranou a špitala si.
Hrála si sama. Vyprávěcí kostky a mlčící karty. Hry, ke kterým jeden potřebuje spoluhráče, zvládala jako solitér se dvěma hromádkami figurek úhledně postupujících proti sobě.
Jednou jsem ale vešel do obýváku a uslyšel ji, jak naléhavě říká: „Nemůžu ho zabít. Je to můj táta.“
Bláznivě mě napadlo, že nikdy netvrdila, že by bratříčka chtěla.

Člověk ho může znát třicet let, ale stejně sebou pokaždé trochu trhne, když ho vidí. Prostý instinkt, který napovídá, že je lepší jít mu z cesty. Takové to dědictví po předcích.
Koukáte do očí zapadlých v tmavých stínech a říkáte si, že by mohlo být i hůř.
Opatrně pozdravíte.
Stejně opatrně odpoví, s úšklebkem, naznačujícím, že na kecy fakt nemá náladu. Přinejmenším ne teď. Ne dřív, než ustoupí smrtelná bledost a tuberácký kašel. Ne dřív, než vyloví ze skříňky inhalátor a zhluboka sosne. Než upije trochu životodárného kofeinu.
Vaše zlé dvojče.
To, co na vás brzy ráno kouká ze zrcadla.

"Zametloději, porazil tě vůbec někdy někdo?"
"Mnohokrát."
"A kdo?"
"Má sestra. Dvojče, jednovaječné. Už v lůně naší matky se se mnou porvala, aby se narodila dřív. Matka to bohužel nepřežila..."
"A to tě porážela i po vystudování tý tvý magický univerzity?"
"Samozřejmě, vystudovala ji o pět let dřív!"
"A co se s ní stalo?"
"Náhle těžce onemocněla. Zemřela do pár dnů."
"Tak, to je mi líto..."
"To nemusí, ani moc netrpěla. Při svém kořínku by vydržela dýl, tak jsem prokletí radši každou noc obnovoval..."
"Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses ho ještě po cestě zbavil..."