DMD č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno

Věno tě zahubí
překrásná princezno
spatřil tě rytíř
co přináší smrt!
Kdysi žal slepých ťal do srdce mečem ran
Mávla jsi křídly a hlavou jen stesk a sám
přízrak tě uchvátil zůstal jen krve cár
Mávla jsi křídly a strašný sen dál se zdál
Věno tě slzou a srdcem
spálilo pod žhavým sluncem
Věno tě náručí temnou
nutí spát na loži se mnou
Věno tě zlatavým kovem
do tváře zoufalství klove.
Věno tě slíbené strachem
spatří se zalykat prachem!
Z mrtvých vstal tiše král
oknem jas prosvítal
obludu spatřil a ťal.
Nasadil korunu
usedl na trůnu
mrtvolným vzdechem se stal.

Vypravěč se postavil. Nespouštěl z Aloise pohled.
Netušil, zda jim hodlá pomoci, nebo jde jen o bratrovu léčku.
"Je mi jasné, že mi nedůvěřujete. Ale nemáte jinou možnost, než to zkusit," pronesl vážným tónem Alois. Došel k Salix a chlapci a pomohl jim na nohy.
"Proč nám pomáháte?" zeptala se tiše Salix.
"Protože nemám rád bezpráví. A nedokážu odolat, abych nepomohl krásné dívce v nesnázích," pousmál se. Salix sklopila zrak.
"Co za to budete chtít?" zeptal se Vypravěč.
"Nic. Dávám vám život. Berte to jako dar pro budoucího muže téhle krasavice," pronesl Alois. Tváře Salix se zbarvily do sytě zelené.

Seděla jsem u spinetu, když mi otec oznámil, že po mojí potyčce s novou vychovatelkou už další hledat nebude. Pak dodal, že je načase mne provdat a moje radost pohasla.
„Potyčka? Madam Debrousse nedokáže přijmout logickou argumentaci!“
Moji pověst nevěsty začínaly ohrožovat klepy. Nebylo radno vybírat.
Otci byl obchodní talent vlastní: „Navíc dostane věnem čtyřicet pávů!“
Neměl pávy rád. Prý jen vřískají a kdyby měli aspoň dobré maso!
Ohlásili nás, ale princ nikde. Po chvíli trapného mlčení byl konečně nalezen. „V knihovně,“ vrtěl hlavou můj otec.
Objevil se bledý, ale hezký kluk. Vyplašený jako já.
„To půjde,“ usmála jsem se.

„Agrridé, když se teď budeme brrát, měli bychom vzájemně znát svůj zdrravotní stav a majetkové poměrry. Nejsem už nejmladší, ale zdrraví mi zaplaťmerrlin slouží.
Jen ten majetek… Bulvárrní časopisy rrůzně spekulují, ale tobě to prrozrradit musím. Pocházím z chudých a prrostých poměrrů.
A to není vše. Byla jsem už dvakrrát vdaná, takže ani ten věneček z pomerrančových květů ti věnem nepřřinesu.“
„Olympo, holka moje zlatá, být tebou, nedělám si hlavu s žádnejma blbostma. Dyť tady kolem Bradavic je kytek dost. A dybys chtěla akorát ty pomerančový, Pomona pro tebe ve skleníku určitě něco vyškrábne, a upleteš si věnec ouplně novej.“

"Povězte, Chisholme; ví Ascobolus o tom, že se scházíme?"
Kapitánka Bradshawová se natáhla po sklence s vínem a přikrývka jí přitom sklouzla z ramene. Calder nebyl z lidí, co by cudně odvrátili zrak a byl nepokrytě rád, že kapitánka si s podobně nepodstatnými detaily rovněž nelámala hlavu.
"Díky bohu, to ne. Jinak už by to věděl každý."
Bradshawová upila ze sklenky a pokrčila rameny. "Veloxia aspoň umí mlčet - naštěstí, protože už to zjistila. Ta bestie prohlásila, že bychom se měli vzít a že se nemám starat o věno, protože vám můžu dát ji. Považte, dalšího draka!
Chisholme?
Jste v pořádku?"

- Potkala jsem ho na Příkopech. Oslovil mne. Je teď vdovec, žena mu před několika lety zemřela. Vypadá dobře. Trochu pokašlává.
- Znovu jsme se sešli. Nevím, co si mám myslet. Po tolika letech! Tehdy jsme už byli skoro zasnoubeni. Ale pak si najednou namluvil jinou – mnohem bohatší …
- Donesl mi květiny. Mám ho pořád ráda.
- Pozval mne do kavárny. Prý kdybych mu odpustila a dovolila doufat … Požádal mne o ruku. Budeme se brát!
- Dnes jsme byli na procházce v petřínských sadech, bylo krásné počasí. Kašle více.
- Po příchodu z práce jsem zjistila, že jsou všechny květiny zvadlé. Vím, je to špatné znamení.

Marie pozoruje barevné skvrny políček rozeseté po zvlněných kopcích. Při obdělávání těch polí skláněly generace jejích předků svoje hřbety. Ta půda si brala jejich sílu, z jejich síly plodí a živí je. Tam u potoka si její děd pochroumal kotník, když odvodňoval mokřad, a nadosmrti pak kulhal. Na Podlesí si otec uhnal zápal plic. Tuhle kapličku postavil její praděd, že se mu syn vrátil z pruské války, její matka si tu vymodlila Marii a Marie tu teď prosí o ochranu pro Járu.
Marie cítí palčivou odpovědnost za tu půdu. To věno není její. Je jejího rodu. Nemůže se ho vzdát.

„Mami?”
„Ano, Olí?”
„Jak je to, když se dva mají ládi? Jako teta se stlejdou. Ti budou mít svatbu, že jo?”
„Ano. Musíme také vymyslet nějaký svatební dar…”
„Svatební dálek? Můžu něco nakreslit? Plosím,”
„Hmm,”
„Moc plosím!”
„Ale jistě, zlatíčko.”
„A mami?”
„Ano?”
„Teta bude stlejdovi taky dávat dálek? Když my budeme dávat dálek, tak teta taky, ne?”
„To asi ne, teta bude mít možná věno, ale dárek nevěsta přece nedává.”
„A věno to je teda co? To je nějaká nemoc?“
„Ne, to je něco jako dárek do společné rodiny.”
„Ale vždyť jsi říkala, že teta žádnej dálek dávat nebude…”

Desáté narozeniny, dostala jsem nové ušité povlečení a sadu talířů.
„Nové povlečení, ...talíře?“ ušklíbla jsem se.
„To máš do věna. Aby si tě pak někdo vzal.“ odpověděla spokojeně babička.
„Tak děkuju?“
Takhle to šlo rok co rok. Každý rok přibyl kousek věna a putoval na půdu. Nechápala jsem, proč mám léta sbírat věci pro nějakého chlapa.
Dnes mám děti, věno používané, nejsem vdaná, chlapovi to bylo víceméně jedno, jestli mám talíře, cejchy, ...
A doteď mi to není jasné. Copak láska nestačí? Aby si mě někdo vzal, potřebuju věno? A chlap barák, auto, ...? A potřebuju vůbec, aby si mě někdo bral?

„Pane Kolařík, co znamená tahle položka,“ ukázal ekonomický náměstek společnosti Madeta na jeden řádek v počítači. „A proč je to zaúčtováno jako položka mimořádného významu?“
„To je jasné, pane náměstku,“ odpověděl účetní. „Určitě víte, že naše reklamní oddělení vymyslelo tu báječnou reklamu, kde naše výrobky propagují myši. Mimochodem, od doby co běží v televizi, prodej našich sýrů roste. Co ale nevíte, že ti hlodavci jsou skuteční. Český myšák Pepa a francouzská myší slečna Elise. A opravdu svatbu slavili. Takže ta podezřelá položka znamená ve skutečnosti pět kilogramů tvrdého sýra naší výroby, který dostala zmíněná Elise od naší firmy jako věno.“