DMD č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno

Sbohem, moje děti. Nastal čas něžně sundat ruce z vašich ramen a nechat vás jít vlastní cestou. Žal mě trhá na kusy, jsem přece vaše matka.
Ale nebudete sami, moje děti. Daruji vám nebeskou klenbu nad hlavou a závoj hořících hvězd. Daruji vám zpěv ptáků a ticho, hluboké ticho, čas a mosty mezi předtím a teď. Nechám vám vítr, ať vás za mě hladí jemnými prsty. A sluneční paprsky vás budou laskat po tváři, tak jako bych to dělala já.
Sbohem, moje děti, nebo spíš nashledanou. Neloučím se s vámi docela. Můj otisk s vámi zůstane v každém vašem nadechnutí.

„Římani!! Teda… Jeden Říman…“ opravuje se hlídka.
Polovina galské vesničky se nahrne na hrazení.
„Nese nějakou bílou plenu!“
„Ale co to znamená?“
„Řekl bych, že přišel vyjednávat,“ usuzuje Asterix.
„Galové!“ zaskřípe hlas příchozího. „Přicházím s poselstvím od velkého Caesara!“
„Cože neseš?“ nedoslýchá Obelix.
„Ehm, zprávu?“
„Co to říká, Asterixi, nerozumím mu!“
„Nabídku? Oznámení? Snítku míru?“
„Žádné smetí nechceme, římských přilbic máme dost!“ urazí se Obelix.
„Dar usmíření? Věno?“ zkouší dál nebohý voják.
„Ohó, Obelixi, ten Říman si tě chce vzít!“ reaguje pobaveně Asterix.
Vyjednavač se otočí a sklesle se vydává na cestu zpět, táhnouc za sebou po zemi bílou vlajku…

"Otče, musíme si promluvit. O mém věnu." Tinwiel měla na tváři vážný výraz.
"Nejsi na to ještě moc mladá? Lidé z našeho rodu se vždy berou později... Jsi sotva plnoletá."
"O to nejde. Až příliš mnoho mužů se uchází o mojí ruku proto, že doufají, že získají trůn. Eldarion možná nebude mít vlastní potomky a oni vidí šanci. Nechci, abych se stala pouhou figurkou pro muže, co se chce stát králem."
"Co navrhuješ?"
"Změň zákon ohledně následnictví. Nech ženy stát se vládnoucími královnami. Pokud se Eldarionovi něco stane nebo nebude mít děti, vládnout budu já a ne můj budoucí muž."

„Jsem chudá vdova, mám jen to, co vidíš,“ řekla.
Pak mu celé svoje věno dala, o svatební noci, rty, ňadra, boky, nohy. Nikdy si ničeho necenil víc.
Pes, který na ni vrčel, pošel s pěnou u huby.
Jeho matka, která na ni nevražila, zemřela v bolestech.
Nocí ubývalo, zbyly jen noční můry, ve kterých blábolila o bílých holubech, až jí zacpal ústa, přitiskl ruce na krk a držel.
Pohřbili ji mezi žitná pole, zatímco holoubek v sadu strašně houkal a hodiny odbíjely „komu´s namíchala, ten už neprocitne“, dokud nevzal pohár, který mu ráno přinesla, a nevypil jej až do dna.

To není jen obyčejná bouřka. Někdo se snaží stáhnout ku pomoci sílu všech živlů. Bude zle.
Evžen si hryzl rty. Je tu moc lidí. Široce mávl rukou. Obyčejní navzdory nepřízni počasí vyběhli ven. Kdo se právě chystal vkročit do podchodu, obrátil se zpátky. Dobře.
Náraz přišel vzápětí. Poryv síly, jíž se téměř nedalo vzdorovat.
Padli na kolena v těsném klubku. Snažili se oživlou knihu udržet.
Ze zmítajících se stránek proudila probuzená zoufalá touha spojit se s chybějící částí, znovu zpečetit přerušený svazek, který kdysi stvrdilo neznámé kouzlo.
Prostor se podivně zkřivil.
Bezedný trychtýř hladové prázdnoty se rozevřel.
Zazněla ozvěna kroků.

„Klidně si vezmi holku bez věna, hlavně ať umí vařit,“ poučoval Gustu kdysi děda.
„Jo jo,“ přitakala babička a postavila na stůl pečenou kachnu. „Láska prochází žaludkem.“
Gusta o těch slovech často přemýšlel. Poslední dobou častěji než kdy dřív. Jana totiž vařit neuměla. Se studenou kuchyní to ještě jakžtakž šlo, na chlebu s pomazánkou se moc pokazit nedalo, ale s plotnou se nekamarádila. A věno? S tím nepočítal.
I tak ji měl rád.
A co! Vařit umí přece on a navíc se to dá naučit, což se o dobrém charakteru a empatické povaze rozhodně říct nedá.
Šel a koupil prstýnek.

Byla na vrcholu blaha. Sestry a sestřenice se jí vždycky posmívaly, že zůstane na ocet, ale kdo se směje teď? Našla ženicha dřív než většina z nich. A jakého! Ne jen obyčejného rytíře, ale lorda. Co na tom, že byl dvakrát starší než ona a většině lidí naháněl husí kůži. Přezdívalo se mu "lord Pijavice", ale co na tom? Vybral si ji! Ze všech dívek v rodině právě ji! Bude se vdávat a vytře zrak všem dívkám, které se jí smály.
Co však tlustá Walda nevěděla, bylo, že její dědeček slíbil lordu Boltonovi věnem tolik stříbra, kolik jeho nevěsta váží.

Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, praví Pán.
A kde jsem já, tam bude i můj služebník.
--- Vstupní antifona ke mši ---
Přestalo pršet. Duha jako meč rozťala mraky. Poděkovala slunci, že vysvitlo a dalo jí zazářit. Menší duhové dvojče se dotýkalo země u nohou poutníků. Vybízelo k následování.
Den se klonil k večeru. Poutníci vyšli ze sklepa, užaslými zraky hleděli na umytý kraj. Jejich prsty procházely duhou.
Opuštěná krajina vypadala po dešti divoce a pohádkově zároveň. Zdálo se skoro nemožné uvěřit, že ta dojímavá krása dostala věnem smutný osud obyvatel.
Ministrant první poslechl hlasu krajinu a vykročil dál.

Takové věno se vidí málokdy, dokonce i v nejvznešenějších rodinách.
Veliká říše, víc než jedno království, dokonce i vzdálené země.
A ještě pro manžela příslib nejvzácnější císařské koruny.
Všechno pro jednu ženu…
Ale proč by měla zdědit všechno? Není tohle příležitost, jaká už se nenaskytne? Nějaké nároky se najdou snadno…
Sliby dané zesnulému otci? Prosím vás…
Útok zahájil pruský král, další a další se přidávali. Nové královně toho moc nezůstalo…
Naštěstí měla i jiné dědictví. Inteligenci, odvahu, spoustu energie. Směle se mohla měřit s úspěšnými předky.
Bylo to tvrdě získané věno, ale nakonec většinu zachránila.
A vládla dlouho a dobře.

Před sňatkem se uzavírala „smlouva o věno“, která byla notářsky ověřena, taková mohla být v případě nesplacení po svatbě vymáhána na rodičích manželky i soudně.
Dokud manželství trvalo, byl manžel oprávněn požívat věna. Pokud manželství skončilo, musel manžel věno vrátit (nebo alespoň jeho cenu). Za skončené manželství se považuje i případ, kdy žena zemře, tedy manžel by byl povinen vrátit věno dědicům ženy.
V dnešní době, kdy mladí nic nevlastní, či by nezajištění rodiče měli obětovávat dceři věno, jen aby se mohla provdat za nějakého Amanda, by tento institut nefungoval. Více dlužníků dnešní svět nepotřebuje. Z manželství se stala maškaráda.