DMD č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno

„Proč si jí chceš vzít?"
„Mám jí rád."
„To řikali i ti předchozí."
„To jsem potřeboval vědět..."
„Víš, kolik jich bylo?"
„Ani ne."
„Šest."
„Ano pane. Proč mi to říkáte?"
„A kolik si myslíte, že jí milovalo?"
„Všichni?"
„Ani jeden."
„Já nejsem jako oni."
„A kolik si myslíš, že chtělo věno?"
„Začínáte mě nudit."
„Šest."
„Gratuluji k výpočtům."
„Myslíš, že jsem blbej?"
„Ne a mohli bychom se dostat už k té smlouvě o předání věna?"
„Proč si jí bereš?"
„Dáte mi už tu smlouvu?!"
„Proč si jí bereš?"
„Kašlu na svatbu, bez věna mě nechtějte," nastvaně odkráčel.
„Tohle vždycky zbere..."

"Kdoví, jestli ti vůbec patří aspoň ten dům!"
"Dostala jsem ho! Za dobrou službu. Jako věno!"
"V padesáti ti už žádné věno nepomůže. Kdo by tě chtěl? Vydej šperky, co jsi ukradla!"
"Nic jsem neukradla! Nepotřebuji krást, mám svůj majetek!"
"Svůj? Myslíš ten, co jsi dostala za "věrné služby"? Helmbrechtnice jsi, nic víc! Na mučidla s ní, ať prozradí, kam zmizely rodové šperky! Dům zapečetit a nechat prohledat od sklepa až po půdu!"
"Pane..."
"Máš?"
"Nemám, nic jsme nenašli. Žádné šperky."
"Pusťte ji. Ona taky nic neví. Ale skříňku, co dostal purkmistr do opatrování, jí už nevydávejte. Už dostala dost."

Stříhali metr. Jára na vojně, Alžběta doma. Bylo to jako obřad, po večerní modlitbě odstřihnout další kousek. Alžbětu těšilo vědomí, že ta chvíle je jejich, společná.
Na třicítce mu poslala civilní šaty. Košili s láskou prala a žehlila, jako by se s ní mazlila a představovala si, že ta pohlazení ucítí, až ji obleče.
Na dvacítce napekla linecké, které miloval.
Na desítce vybalila výbavu, která celou dobu ležela v bedýnkách v komoře. Nádobí osvobodila z novinových kabátků, vyleštila skleničky a příbory. Prádlo vybělila na slunci.
Poslední ráno do batistu povlekla peřiny.
Na nádraží čekali všichni. Alžběta, máti i holčičky.
Nepřijel.

„Zpěvu dar všech srdcí vroucích vlasti budiž vlasti věnován…“
„Dáme tam tobě místo vlasti a Jene místo druhé vlasti“
„Zpěvu dar všech srdcí vroucích tobě budiž Jene věnován…“
Ta hudba mě pohltila. Úplně. Zpívala jsem, jako by mi šlo o život. Milovala jsem tu skladbu, její souzvuky. Autorem byl Bedřich Smetana, jehož Mou vlast jsem poslouchala pořád. Výraz hudby prostoupil všemi lidmi. I těmi, co zpívali, i těmi, kteří seděli v sále. Perfektně slavnostní skladba rezonovala sálem Bohuslava Martinů na HAMU. Atmosféra byla, i přes všechnu mou snahu, nepopsatelná. Úžasná. Kouzelná.
„Kdo nám dražší skvosty snáší, tomu věnec budiž dán.“

„Dušinko, ráda tě vidím,“ spustila teta bez pozdravu. „Vypadáš dobře. Svědčí ti, že jsi nechala práce. Já vždycky říkala, že to není nic pro tebe, jen z toho máš kruhy pod očima. Ale neboj, mám perfektní kosmetický elixír, než se vdáš za Artura, všechno zmizí. Řeknu ti nemohla sis vybrat líp. Je sice chudý, ale doslechla jsem se, že se dobře zapsal na ministerstvu, takže mu určitě nebude vadit, že …“
„Máš pravdu, tetičko, ten elixír si ráda vypůjčím, ale teď spěchám. Slíbila jsem klukům sekanou,“ přerušila Molly monolog a rychle zmizela. Při přemístění se těšila, jak naseká bratry do večeře.

Už když ho poprvé spatřila, do pokladny osudu přidala první peníz. Mince se sypaly, když kvůli němu (pro něj! z lásky!) zabila, ne jednou, ale nesčetněkrát. Bez výčitek propůjčila svou magii zločinu. Bez výčitek, z lásky! Ale jemu na ní nezáleželo.
Sebral jí všechno. Domov, otce, bratra, svobodu, hrdost i rozum. Bral, dokud bylo. Mince tiše padaly. Pak konečně odešel. Za jinou, nepoužitou, krásnou, růžolící. Ke svatbě přispěla zlatem, drahokamy, vonnými oleji, slonovinou. Šťastná to žena. Křičela, svíjela se v hořícím šatě. Pokladnice se naplnila.
Zatímco se na hradě slavila svatba, vydala Médea věno Smrti, jíž zaslíbila svoje – Iásonovy – děti.

"Sada podšálků s koťátky..."
"A kde mají..."
"Ne naše koťátka."
"Aha."
"Stojánek na toasty."
"Tvoje tetička je kriminálník?"
"Forma na chleba."
"Tvoje tetička JE kriminálník."
"Poslouchej..."
"Kriminálník. A ty jsi to zdědil po ní."
"Zrcadlo do ložnice..."
"Cecile?"
"Miláčku?"
"Miláčku, už můžeš ven. Schoval jsem to."
"Carlosi..."
"Hm?"
"Proč mě tvoje rodina nenávidí?"
"Jenom to nevěděli..."
"Určitě?"
"Určitě. Vrátíme se do kuchyně?!
"Povlečení... děje se něco?"
"Někdo tu je."
"Stará žena bez..."
"Někdo další!"
"Tajná policie?"
"Ta dává vědět předem!"
"Nejspíš se ti to jen zdálo."
"Cecile, počkej!"
"To je jen to zrcadlo. Jen... Cecile?"
"Je to jen odraz..."
"Cecile!"

"Přiššššššel jssssssi ssssssss holým zzzzadkem, tak ssssse tu nerozzztahuj," syčí Rozárka, uši sklopené dozadu, zuby vyceněné.
Jájovi to je v podstatě buřt. Proplíží se kolem rozježené kočky a šup na klín k domácí. No a co, že přišel s holým zadkem? Vlastně to vůbec není pravda, měl ho pěkně zarostlý dlouhýma spečenýma dredama, domácí pěknou dobu trvalo, než je ostříhala.
"Cha," vrkne z bezpečí teplé náruče. "Hlavně že tys přinesla majetku, krasavice."
"No dovol? Já přijela s krabicí, dekou, tatra mlékem a třema kotěcíma konzervama," nadme se pýchou Rozárka. "Já se do rodiny bez věna nenacpala, na rozdíl od někoho!"

Když jsem ji poznal, bylo to silnější než drogy. Ta zkušenost byla vzájemná a po roce už nebylo co řešit. Vzali jsme se. Ivana neměla rodiče, žila tehdy na ubytovně a jediný co si do společného života přinesla, byl starožitný obraz černého rytíře chránícího královnu.
Dnes žijeme téměř na samotě. Starý Kaltoun zemřel na infarkt den poté, co omylem přejel Ivaninu kočku Candy. Ožrala Váchal uhořel. Požár té nelegální palírny, která nám smrděla pod oknem ložnice.
Pospíchám. Ještě poklidit větve, než se vrátí. Tu jabloň měla ráda, ale jablka už stejně nerodila.
Nejde se na-dech-nout… sakra, astma jsem nikdy neměl…

Nechci! Já ten majetek prostě nechci. Tatínek mi stále říká:"Františku, nauč se dívat do trouby, nauč se dívat do trouby..." Vždyť to neumím a ani se to nenaučím. To je pořád trápení. Jako dneska, přijde chlap, botky nablejskané a místo aby se ptal na něco pořádného, chce vědět, který z nápadníků jeho dcerunky chrápe, když spí anebo nechrápe, když nespí... Takové voloviny...
Starat se o takový pozemek, to dá, panečku, práci. Zahradničit, hospodařit. Proč ho neodkáže Václavovi? Ten si v klidu v Praze popelaří a všechno aby se hodilo na mne. Tak to tedy ne. Dneska mu to řeknu.