DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Podobizna rázem zaujala zřetel hraběte de Monte-Christo, neboť tento chvatně pokročil vpřed a nehybně před ní stanul —
Obraz představoval mladou pět- až šestadvacetiletou ženu smědé pleti a jiskrného zraku, tlumeného unyle přimknutými brvami; oblečena byla v malebný rybářský kroj katalánský s červeným a černým živůtkem, přilehlým k bokům a se zlatými jehlicemi, vetknutými ve vlasech, a co pohledem přivrácena byla k širému moři, stepilá postava její lepě vystiňovala se z dvojnásobného azuru oblohového a vodního.
Místností zavládalo šero; jinak býval by Albert spozoroval sinavou bledost, jež byla se prostřela lící hraběte a postihl nervosní záchvěv, jenž byl mu provanul tělem.

Vypravěč seděl v setmělé světnici děkanátu. V myšlenkách se procházel minulostí. Vzpomínal na první setkání se Salix. Na vše, co spolu prožili. Bylo mu do pláče, ale slzy nepřicházely.
„Nerad vás ruším při truchlení,“ zašeptal Alois. „Ale budeme muset zmizet. Město je v plamenech.“
Vypravěč neváhal ani vteřinu. Vyskočil a běžel probudit chlapce.
Než se chlapec oblékl, doběhl pro kroniku.
V nastalém zmatku si nevšiml části setříděných zápisů ležících na kraji stolu.
Společně vyběhli do noci, utíkaje před požárem, který vstoupil do města s křesťany.
Požárem, který zanedlouho pohltí první zmínky o městu.
Čas neúprosně utíkal.
Minulost umírala v plamenech.

Pískovec sedřel z fošen krev. Zlámaná ráhna nahradila nová. Tesařovy ruce laskaly opravené zábradlí. Zalátali plachty. I rány. Padlé zašili do hamak. Vydali je moři. Mlčenlivá hladina je přijala do své náruče.
Lodě se kolébaly na hladině zálivu bok po boku. Jen dvě vlajky na zádi fregaty připomínaly přestálý boj.
„Je vaše, pane Sullivane. Doveďte ji v pořádku.“
„Spolehněte se, madam.“
„Na shledanou v přístavu.“
Stiskla mu ruku. Zdálo se to jako včera, co se náhodou setkali v zapadlé přístavní putyce. Staré křivdy dávno odvál čas. Teď po letech společné služby se měly jejich cesty rozdělit.
Vypluli s odpoledním odlivem.

Hagrid měl zase jednou nostalgickou náladu. Zapíjel ji u Prasečí hlavy.
„Tolik věcí je dočista pryč, tech lidí, co sem měl rád, a co už tu nejsou…“
Abe mu dolil skleničku. „Tak na jejich památku.“
„Tech mazlíků, co sem pochoval… Aragog, takovej byl krásnej, chlupatej… Taky Maruška a Zuzanka, roztomilý holčičky… A předloni i Tesák, můj kamarád, hodnej statečnej pes…“
Další sklenička. „No jo, zvířata holt nežijou tak dlouho jako my.“
Několik dalších skleniček.
Celá láhev.
„Aaa… taky seem mjeel drdrraka, aabyss věděeel…“
„A draka máš zas. Pojď, vyspíš se u mě. Domů k Olympě a děckám ho tahat nemusíš.“

Napsal jsem ti báseň. Snad aby ses nenudila. Snad abys mě ocenila. Snad abys mě pochopila. Vyšla ze mě jako plamen. Plamen nových plemen plných vemen. „A tuhých hoven“, dodala bys snad. A přeci mě tvůj názor zajímá tak pevně, až do gulagu táhne. Za jatky čekám na tvůj verdikt, edikt či interdikt. Mám ještě devatenáct slov a jejich čas nehnutý a tuhý nikdy nevykřikně „čehý!“.
Jako já za jatky.
„Pro letošní dávku něhy
potřebuji leccos
rozevřít břehy
zakřičet „čehý“
očistit běhy.
Jenže ve mně teprv
tají loňské sněhy.“
Ušklíbla ses mé naivitě.
„Kdybys místo hloupých básní radší
dělal sedy-lehy“...

Krávy jsou vyhřebelcované do lesku, mezi rohy věnečky z kvítí, jako nevěsty se rozloučí s rodným chlévem. Alžběta naposledy každé přitiskne tvář k teplému krku, pohladí vlhký hebký čumák. Velké něžné oči na ni hledí s dojemnou důvěrou.
Chlapi už buší do vrat. Hluční, hrubí. Nesou si klacky. A bejkovce. Lojza je s nimi.
Krávy bučí, nechápou ten rozruch. Bojí se. Konečně se pod údery klacků pomalu dávají do pohybu. Kopyta zaklapou po dlažbě v průjezdu. Průvan za nimi přibouchne.
Dvorem pluje nezvyklé ticho. Jára ji přitáhne k sobě, vděčně přijme jeho útěchu. Náklonost k Lojzovi roztála jako loňské sněhy.

Loni touhle dobou ještě žil.
Nejvíc ho mrzelo, že krvavý sníh kolem jeho mrtvoly roztál, než ho našli. Nikdo nezvěčnil, nikdo nevytrhl ze zapomenutí poeticky rudý květ. Život uprchl, tělo v prach spáleno, vědomí tísní.
Slaví své první úmrtiny. Vraha ještě neodhalili, Tobiáši, zešedivěls od té doby, tlačí tě můra, chichichi, nervy pocuchané, aby ne, neopomene noc, aby nezaklepal, nezašustil, nezpřítomnil. Pomni, abys zabíjels nezapomněl.
Ťukne si o urnu panákem, na rysy!, barvu ztratil brzy, ale i kontury se rozmazávají, žena odložila vdovský šat, děti zahlceny živým.
Vytratí se do beztvářnosti, sám, zoufale sám, bez hlasu, bez masa, bez krve.

Nemusí umírat namol, bude-li narván k prasknutí. Dospívaje dychtivě zkoumal, zda vinař, pivař anebo tvrďák, ale ekonomické možnosti mokročtvrťáckých přátel nasměrovaly k pivu, moku hořkému. Zvykl si, první dva kousky pil rychle, s třetím už hnusná chuť lhostejná. Malá daň, aby nebyl sám. Zážitek s minerálkou tristní: spolustolovníci blábolí, jejich čas plyne nestejně a on jak nahluchlý v partičce šeptalů.
Nakonec společnost k pití nepotřeboval. Zapomenout! Vytrhnout se z šílené změti kdesestalachybamyšlenek.
Až teď klidný a smířený. Kdeže loňské sněhy jsou! Všechnu bolest nechává za sebou, starosti ať si dělají jiní. Dobojoval. Vrací se do klučičího chtění, bezohledného, nezodpovědného, svého.

"Co se vlastně stalo mým průzkumníkům?" a s tázavám pohledem naznačí prstem přes krk.
Rrakhati poklepe prstem na kamennou stěnu, ukáže levou horní rukou: "Stojí pět minut cesty v podrostu."
Za chvíli prohlížejí dvě sochy v přikrčených pozicích.
Medůza krčí rameny, "Nemám ráda plížily."
"Můžeš to zvrátit?"
"Jo.
Předevčírem by mne nenapadlo, že to budu dělat."
-
Husev Galbyroy si protahuje ztuhlá záda: "Velitelko, ty tady?
Měl jsem dojem, že jsem zahlíd ... ssakra!"
Přísný pohled: "Tenhle zpackanej průzkum si ještě vypijete, ale teď není času nazbyt.
Okamžitě se vraťte do tábora. Všichni se sbalí a přesunou sem.
Co nejlépe zahlaďte stopy."

Čas rozpustil loňské sněhy,
zbyl po nich jen smotek něhy.
Ledové království víc než kdo tuší
zmrazilo milencům planoucí duši.
Odcizeni ve své pýše
vydali se v jiné říše,
svému štěstí v ústrety.
Šli zmámeni světlem svíce,
absolutně netušíce,
neviděno, že jim dalo políbení na rety.
Se srdcem matčiným navěky srostlo,
V bolestech zrozeno do květu rostlo.
Otce nikdy nepoznalo, nosilo jen vzpomínku,
specifickou barvu očí, jež dostalo do vínku.
Lůno matky přírody se zelenalo čtyřikrát,
každého čtvrt roku dává jedno svoje dítě spát.
Dodneška tu křivdu nesou a pocítit dají,
tehdy, když se po svém otci opět marně ptají.