DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Simbacca potřeboval zmrzlinu a potřeboval ji hned.
Po paměti sáhl po vypínači, počkal, až se světla v obrovské lodní lednici líně rozsvítí, a vyrazil na lov. První mrazák byl prázdný, asi už ho někdo předběhl. V druhém spal Todd, jejich expert na těžké zbraně a přežití v extrémním chladu. Ve třetím byla akorát brokolice, kterou ani Simbacca nežral, a konečně ve čtvrtém našel něco, co vypadalo aspoň trochu slibně.
Zkontroloval etiketu. Hoth, 36/1/12. Vzpomínal si - to je ten vzorek sněhu z planety, kterou loni zkoumali jako potenciální základnu.
Inu, doufal v oříškovou, ale tohle taky nebyl špatný ročník...

Vincent hleděl z okna ústavu v Saint-Rémy a pozoroval rozkvetlou zahradu. Byla plná rozličných květin, stromů obtěžkaných poupaty, zalitá sluncem a plná zpěvu ptáků.
Myslel na slunečnicovou zahradu u Žlutého domu, který měl v Arles.
Tady slunečnice nebyly.
Nesměl malovat. I přesto, že jeho tělo se napínalo touhou vzít do rukou paletu a štětce a vylít své bolesti optikou zobrazovaného světa na plátno.
V Arles maloval každý den. To bylo pryč.
Doktor mu zakázal se jakkoliv psychicky vypínat. A malování bylo zjevně jednou z duševně náročných činností.
Hleděl z okna na sluncem pozlacené jaro.
Slunečnice zůstaly jen na Vincentových obrazech.

První Vánoce bez rodičů byly dle očekávání chmurné. Domů (vlastně k babičce) odjel dřív, protože v Bradavicích se to už nedalo vydržet. Pokřikování, nadávky, obviňování a posměch.
„Mají, co si zasloužili! Svině!“
„Měl bys sedět s nima, Longbottome!“
„Kdo tě bude chránit teď, když maminka a papánek hnijou v Azkabanu? Kdo se o tebe postará? Snad bys nebrečel!“
Frank a Alice Longbottomovi, bývalí elitní bystrozoři, byli zatčeni a odsouzeni k doživotnímu trestu za údajnou spolupráci s teroristickou organizací Řád.
Když seděl u vánoční tabule, vzpomněl si na loňskou koulovačku v čerstvém sněhu a ohňostroje na zahradě. To všechno bylo pryč.

Myslela si, že je šťastná. Neměla proč nebýt. Měla všechno: koníčky, partnerský život, zajímavou práci, hezký byt a lidi kolem sebe. Přesto se nad ní vznášelo kapátko. Vysávalo z ní radost, světlo, vůli žít.
Některé koníčky měla ráda jen proto, že je měla ráda kdysi.
Partnerský život byl iluzí, který neexistoval.
V práci měla brzy skončit, aniž to věděla.
Domov ji nenabíjel energií.
Lidi kolem ní nebyli přátelé.
A pak se v tom uzavřeném světě rozrazily dveře. Známá místnost ji držela i pudila ven. Oslněná netušila, kam jde.
Ale vykročila. Chytla ji pomocná ruka. A pod nohama našla pevnou zem.

„Kéž bysme měli zmrzlinovač,“ vzdychne Gusta.
„Prosím tě, proč?“ diví se tatínek. „Zmrzlinu dneska koupíš všude. Obchody plný nanuků a vaniček se zmrzlinama, výběr obrovský. Dřív byl akorát polárkáč. A mezi námi, kamaráde, docela hnusnej. Jo a ještě sníh v kelímku, ten měla ráda babička.“
„Opravdu kvalitní zmrzlinu jen tak neseženeš,“ poučuje Gusta. „Co dostaneš běžně v obchodě, jsou většinou mražené krémy plné různých rostlinných tuků. Ani se neptej jakých. O umělých ochucovadlech a barvivech ani nemluvím. Jedině u domácí zmrzliny opravdu víš, co obsahuje.“
„Klidně si na ten krám našetři. A teď mi nekaz chuť,“ dodá, zatímco rozbaluje nanuk.

Díval se z okna a sledoval vločky, jak dopadají k zemi. Zachvěl se. Sám nevěděl, jestli zimou nebo vzpomínkami. Sníh - ještě vloni znamení klidu. Lily v kuchyni, Harry v postýlce, James, Sirius a Petr na gauči. Hrnek čaje, dobrá kniha. A vločky, každá krásná ve své jedinečnosti (a přece tedy úplně sama) padaly obzvlášť líně a s pokojem.
Kolik se za ten rok změnilo? Úplně všechno. Přátelé mrtví nebo zrádci. Dal by život za to, kdyby se čas vrátil o rok zpět. Logiku měl radši, než představy. Ale tohle byla výjimka. Každý den, znova a znova byli před jeho očima.

Všichni jeepy odjíždějí do města za zábavou. Dostali jsme dva dny zaslouženého volna. Já s nimi ale nejedu. Ne, že by se mi nechtělo, ale nikdo se mne tak nějak nezeptal, jestli nechci jet s nimi. Rozhodl jsem se proto pro procházku blízkým okolím. Všude je to samá lesní cestička. Lesy mám rád. Jsou tak klidné.
Přemýšlím. Už se to opět blíží. To období v roce, kdy se to všechno dělo. Ještě pořád se nemůžu zbavit pocitu viny. Mám ho v sobě tak hluboko a pomalu mne zevnitř rozkládá jako červy jablko. Kdo jednou ze Země sešel, znovu se nevrátí.

Obloha nad chovnou základnou byla už od rána jednolitě ocelově šedá; těsně po poledni se k zemi začaly snášet těžké bílé vločky, první předzvěst přicházející zimy.
Jonathan si při pohledu na počasí povzdechl a přivlekl poraženou ovci před jeskyni, v níž se až docela vzadu krčil schoulený žlutozelený stín.
"Máš tady večeři, fešáku," oznámil krmič. Odpovědi se nedočkal.
"Víš, už bys měl vážně vylézt; je to už celý rok. Co jsi tu, ani jsi nepromluvil."
Ticho.
Jonathan si povzdechl a vydal se na zpáteční cestu. S některými draky nebylo lehké pořízení, ale on to zítra zkusí zas. Jako každý den.

Kruege rozrazil dveře do hospody, vstoupil a vztekle smetával sníh z ramen.
"Zasratý počasí. Zkurvená zima," nadával, když usedal ke stolu.
"Co máš zase za problém?" zasmál se Maller a přenechal mu svůj korbel piva.
"Co mám za problém? Se koukni z vokna. Sněží! Už zase padá ten bílej humáč," povzdychl si Kruege a vypil pivo na ex.
"A co bys čekal, když je zima?" odpověděl klidně Poeta.
"Vždyť v horách ještě neroztála ani loňská nadílka. A předloňská. A milion ostatních předtím," odfrkl si Kruege.
"Což je na severu hodně překvapivé," ozval se Bídák a postavil před ně další piva.

Někdy zavře oči a je zase zpátky na svazích Caradhrasu, promrzlý až na kost, a znovu prožívá rozhodování o Morii. Znovu vidí Gandalfa padat do hlubin, a pak, po době, která se tehdy zdála věčností, stát znovuzrozeného nad postelí. Znovu se dotýká kůry stromů, mezi prsty spadané listí lórienských lesů. Znovu slyší zpívat elfy, melancholicky, ztraceně, ale přece. Znovu se plaví po Anduině a hledá naději za mordorskými branami. Znovu má po boku Společenstvo, cítí okolo přítomnost všech.
A pak oči otevře, zalité slzami pro Středozem, jaká byla a jaká už nikdy nebude.
Gandalf mu stiskne ruku.
Je čas jít.