DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Vkročil do salonu, kde čekala ohlášená návštěva, a strnul. Poznal ji okamžitě, i přes ten hustý závoj.
Otočila se k němu a pohlédla na něj očima vlhkýma od slz.
Oba si hleděli do očí, mlčeli, ale v tom tichu bylo řečeno vše.
V jejích očích viděl vzpomínky na šťastnou minulost, přervanou nemilosrdným, pro ni neznámým osudem. Zlomené srdce, truchlení, snahu o zapomnění, o nový život po boku muže, který jí byl vším, jen ne vyvoleným. Ránu, která se během doby zacelila, jen aby se před časem opět krvavě rozhořela, když ho po letech potkala.
"Proč jste za mnou přišla, Mercedes?"

Ten klášter založil mocný řád pod posvátným vrchem. Místem, kde rytíř zarazil meč do kamene, aby nastoupil jinou cestu a setrval na ní.
Výstavný chrám i přilehlé budovy vznikly v novém slohu, který právě pronikal do Itálie. Vznikl veliký, bohatý klášter.
Když však kraj zpustošila neúroda a potom černá smrt, klášter se téměř vylidnil. Začal živořit, postupně chátral. Nové obyvatele nelákal. Ti zbývající ho udržovali jen stěží. Začali se ohlížet po jiných místech. Tak to pokračovalo dál, až všichni odešli.
Nakonec ještě blesk zapálil střechu.
Dodnes ale stojí uprostřed polí. Chrám bez střechy, sloupoví rajského dvora.
Opuštěné místo plné pokoje.

Když jde Olena nemocniční chodbou, necítí vůně lektvarů, neslyší lidské hlasy a nevnímá své vlastní kroky. Svírá kulatý balíček. Mezerou v ochranné schránce se protáhne modravá záře.
Černá křišťálová koule pohltí, co se jí dotkne. Životy pěti lidí beze jmen a s tvářemi. Aleksandrovu magii. Ne jeho životní sílu. Možná zemře. Možná ji bude nenávidět. Včerejšek je nenávratně pryč.
Aleksandr je při vědomí a ví, že mu zbývají hodiny.
„Výsledek je nejistý,“ řekne mu. „Záleží jen na tobě.“
Jemu se zkřiví tvář námahou. Nechci zemřít, odpoví myšlenkou, protože nemůže mluvit.
Olena rozbalí zářící kouli a vloží ji Aleksandrovi do rukou.

Hlava ho bolela, rty rozpraskanými sotva si mohl říci o pohár vína. Zkusil se pro pohár natáhnout a ramenem mu projela tupá bolest. Ztěžka se posadil. Konečně dokázal vzít pohár do ruky, ale žaludek se mu zkroutil v křeči. Znechuceně si odfrkl.
Ze zrcadla na něj hleděla cizí tvář. Odulá, vrásčitá, orámovaná šedinami. Pokusil se o výpad kordem s úmyslem zrcadlo ztrestat, ale zradilo ho koleno.
Kdeže jsou ty časy, kdy mu krásné dámy padaly samy do náručí, kdy po prohýřené noci snadno kardinálovy muže pobil a s přáteli tvořili dějiny?
Ani na toho koně dnes nevylezu, povzdychl si Porthos.

Zase doma.
Dveře potřebovaly obvyklou motivaci kopancem, ale nakonec se otevřely.
Letitý pach zvratků a hniloby.
Domov.
Hned za dveřma jsem něco rozšlápnul. Sakra bordel.
Nahmatám vypínač.
Aha, …kočka.
Šoupli mě do lochu a ani se nezeptali.
Devět měsíců.
Majdu celou tu dobu píchal brácha. No… aspoň to zůstalo v rodině.
Dám se trochu dohromady a pak se ukáže, kdo z nás má větší taran.
Ale popořadě. Nejdřív potřebuju prachy.
Schody do sklepa beru po dvou.
Vypáčím dvě uvolněný cihly za svodem kanalizace a po chvilce nahmatám igeliťák.
Železná zásoba z loňska.
Deset deka prvotřídního kolumbijskýho matroše.
Dnes budu sněžit…

"To se myslí," ptá se Apolo z vany, "jak si v mrazáku schovávám sníh z minulý zimy?"
Taura slaví narozeniny, rodpor se schází tajně v koupelně.
"Já pořád," mručí Filcin, třesa se na pračce, "co je to za divnou zmrzku!"
"To je takové račí téma," usměje se Linkva, "prostě - nostalgie!"
"Já bych to spíš viděl," dumá Sikar, "co se skrývá pod sněhem! Obleva a ejhle - mrtvola! Pěkně zamražená, už z loňska!"
"Palestina závějemi zrovna neoplývá," vykoukne Thea zpod umyvadla, "ale kdekdo tam sněhově zbělá!"
Dveře se otevřou, vstoupí Taura, nikoli bílá jak stěna, ale brunátná.
"Mně jsou dneska narozeniny, holoto!"

Nakonec se Dorotka zhroutila. Podlomily se jí nohy a ona klesla do vrstvy loňského listí.
"Odpusťte, ale já už dál prostě nemohu."
Položil Joachima vedle ní.
"Neomlouvejte se. Stejně se musíme utábořit na noc."
Rozdělal oheň. Z blízkého potoka přinesl vodu. Dal vařit kaši. Ona chovala děcko v náručí, i když ji osmiletý chlapec trochu přerůstal. Joachimovi horečka trochu klesla, další puštění žilou počká. Po skrovné večeři upravil lůžko a Dorotku zabalil do vlastního kabátu. Usmála se na něj, vtáhla si Joachima do náruče a usnula.
Když seděl u ohně, jeho rozhodnutí nikdy se znovu nezamilovat mu přišlo století vzdálené.

Aang, Toph, Zuko a Hope se procházeli po pozemcích školy. Hope byla jako u vytržení. Skutečně se jí to děje?
"Máte to tu nádherné!"
"Hmm, loňské sněhy tu nadělaly víc škody, než bych ráda," rozhlédla se Toph kriticky po dokonalých skalnatých zahradách. "Ale dík. Mohla bys tu taky studovat, jestli seš vládkyně."
Hope bylo tak líto, že nemůže. "Díky za nabídku, ale bohužel nejsem. Mám ale kamaráda, který..." Zarazila se. Roco. A potažmo máma, táta...
"Mohla bych na vás mít jednu prosbičku?" zažadonila. "Chtěla bych jen někomu pomoct ven..."
"Velký útěk?" ušklíbla se Toph. "Počítej se mnou!"
I Avatar přikývl.

Věděla jsem dobře, že to bude období, na které nezapomeneme.
Doma Tobiáš, Rozárka, Čeněk, Barbucha. V dílně Sofie, Jack, Bonnie, Zorro, Silver.
Hotel U devíti koček v plném počtu.
Dva roky, vše se změnilo.
Pod koly vlaku zahynula prvně Zorro, zanedlouho Jack.
Přišel Jája, statečně si probojoval cestu do domečku.
A další – zbojník Lupínek. Umístěný na farmu.
Plachá tříbarevka. Získala domov na statku.
Malou Barbušici si vzala známá.
Silverku s koťaty přijal útulek – jinak to nešlo.
Po všech manévrech zbylo koček osm.
Pak svůj boj prohrál Silver.
Teď jich máme sedm.
Hotel U devíti koček už zůstal jen v názvu.