Autorův výběr 2017

Stáli na hranici lesa. Nebe bylo světlé, pokroucené větve stromů se proti němu rýsovaly jako ohořelé paže vzpínající se v zoufalé prosbě o milost. Bylo ticho; teď už ano. Eärendil vyplouval, jasný silmaril se vyhoupl nad obzor.
„Kdy jsi naposled plakal?“ prolomil mlčení Maedhros.
Maglor se na něj nepodíval. Řekl jen: „Už si nevzpomínám.“
„Bojím se, že už to nedokážu, bratře.“
Maglor se zhluboka nadechl. V chřípí stále cítil pach krve. Plášť se zdál těžší a těžší.
„Mám pocit, jako by ve mně rostla prázdnota, uzlovala mi střeva a požírala mě zevnitř…“ pokračoval Maedhros.
Maglor přikývl: „Já zvracím každé ráno.“

Sedět na louce, dívat se na nebe... A v ruce držet vlčí mák.
Na chvíli zapomenout na všechno. Na chvíli nebýt prokletý...
Rudý květ - symbol krve. Trhaný za úplňku? O to líp. I tak v něm viděl naději.
Trpká, jemně nahořklá chuť - jako život sám. Z očí do očí, nesnažil se nic předstírat...
Mák vlčí - v řeči květin značí útěchu a skrytou lásku. Docela výstižné, není to tak?
Dva korunní lístky - nedílná součást vlkodlačího lektvaru. A přece z něj vždycky vyzařoval klid.
Přes to všechno (a nebo snad právě proto?) byl vlčí mák jakousi jeho součástí. Nejen té vlčí stránky.

Hermiona usnula. Ani s pomocí kouzel není porod snadný.
Severus se s rozpaky dívá na uzlíček ležící vedle ní. Mračí se. Nepodstrčili jim místo jejich dítěte malého trolla? Na hlavě pár řídkých tmavých vlasů, lebka nakřivo, obličej celý flekatý. A je to holka! Byl si jistý, že bude mít syna.
Holka. Navíc, teď to konečně může přiznat, ošklivá. Nemyslel si o svém vzhledu nic zvláštního, ale když Pomona prohlásila – celý tatínek – šel se vyděšeně podívat do zrcadla.
Miminko najednou otevře oči a zírá nahoru. Byl by přísahal, že ho vidí. Opatrně se prstem dotkne tvářičky.
Severus Snape se právě zamiloval.

Neustálé zatékání vody v době dešťů a svárlivá žena jsou totéž.
Uhlí do výhně a dříví na oheň – toť svárlivý muž pro vzplanutí sporu.
Zatápěl pod tekoucí vodou, až dým do nebe stoupal.
Hospodin však na jejich obětní dar neshlédl.
Vždyť oba požehnáni bezpočtem dnů svých i rozmnoženým potomstvem!
„Hospodine,“ volaly děti, „za co nás trestáš? Proč jen jsi od nás odklonil svou tvář?“
I dolehl nářek dědiců země ke sluchu Hospodinově.
„Toto praví Hospodin,“ pravil Hospodin, „rozmnožím váš pláč a zastavím ty neplodné skutky svárlivosti!“
I obtěžkána byla žena, dceru porodila. Zabalili ji do plének a dali jméno Vítězství.

„Děti, Agrride? Ale já už na to nemám ten sprrávný věk, drrahoušku… Ehm… Ani nevím, jestli bych ještě vůbec mohla… Nemyslela jsem si, že bychom…“
„Ale no tak, holka, nic si z toho nedělej. Kdybysme nemohli mít vlastní prcky, můžem přeci ňáký adoptopo… ech, no, prostě vzít za vlastní, ne? Pamatuješ, jak sme byli tenkrát vyřizovat ty věci pro Brumbála na severu u vobrů? Šak si viděla, kolik tam bylo roztomilejch vopuštěnejch sirotků.“
(Následuje ticho. Dlouhé. Nejdříve konsternované, pak hluboce přemýšlivé, rezignované a nakonec rozhodné.)
„Ano. To jsem oprravdu viděla.
Myslím, drrahý, že jsem svůj pohled na mateřřství prrávě přřehodnotila.“

Nad tou pustou krajinou se svíral žaludek. Vyprahlá, krví prolitá, padlými, kameny posypaná rodná zem. Stál pevně, v ruce meč, přestože boje dávno skončily. Nebylo komu se postavit, před kým tuto krajinu smutku a otevřených ran bránit. Nedaleké vytí vlků bylo jediné, co dokazovalo, že ještě nějaký život tu zůstal.
Příroda se dá sama do kupy. Zase stromy pokvetou, zvířata vyvedou mladé, ...
I ta nejtitěrnější myšlenka na znovuobnovení tohoto místa, ...že se sem život jednoho dne opět vrátí, ho naplňovala natolik, že se stával znovu člověkem.
Vzal svůj meč, do hlíny načrtl plán polí, kam zasít, kde pluhy započnou život, ...

Vlajka schlíple klesla.
„Váš meč,“ ucedila Frances k Jaubertovi. Neochotně jí podal rukojeť.
„Odveďte ho.“
Vzpouzejícího se Jauberta se chopil pár námořníků. Popostrčili ho k ostatním zajatcům. Nedbali na jeho zlostné pohledy.
Překročila zlámané ráhno. Zmoženě se opřela o stěžeň. Trosky zdobeného zábradlí se mísily s cáry lanoví. Do nosu ji udeřila vůně sladkého pečiva. Jeho zbytky jí ležely u nohou. Odstrčila je špičkou střevíce. Dlaní si otřela obličej. Pohledem našla Sullivana.
„Madam, jste...“
Rukáv měla roztržený. Vlhká skvrna se vpíjela do sukna.
„Na tom nezáleží.“
Ovázala ránu šátkem.
„Ještě se musíme vypořádat s nimi,“ kývla hlavou směrem k člunům.

„Pane Finch-Fletchley, uvědomujete si, co tato možnost obnáší?“
Tmavovlasý chlapec rozhodně přikývl.
„Paní ředitelko, vidíte, že mladý pán ví, co chce. Nebylo by moudré mu v tom bránit.“
Instinkty jí radily vyškrábat mu oči. Místo toho svou pozornost soustředila na dalšího chytrého, nadaného studenta z mudlovské rodiny, který se rozhodl nechat si vyrvat vzpomínky a odejít ze světa, který jím pohrdá, v němž nemůže uspět.
„Justin se mi ostatně svěřil, že získal místo v Etonu a Bradavice byly ‚plán B‘.“
„Děkuji za konzultaci, pane kolego,“ procedila skrz zuby. „Můžete odejít, děkuji.“
Avery se neupřímně usmál a zmizel.
„Justine, nedělejte to.“

Natáhl ruku a dotknul se hvězdy, která se mu svezla po dlani jako slza. Bílý býk, ze kterého odpadávaly kusy tlejícího masa, mu kapku z dlaně slíznul černým jazykem. Zvíře se následně sesulo k zemi, kde je začal omývat proud času, dokud z něj nezbyla jenom kostra.
Muž sebral jedno z býkových žeber. Chopil se jej jako meče a vydal se vstříc stromům, které natahovaly k nebi své kořeny.
Vůně pětilistých kvítků, které vyrůstaly z jeho těla, mu dodala odvahy.
Je tohle smrt?
Včelařova žena klečela vedle postele svého manžela a úpěnlivě se modlila ke všem existujícím i neexistujícím bohům.

Goel znamená vykoupení z otroctví, když dluhy nejdou splatit jinak.
Goel znamená šanci získat zpět ztracenou rodinnou půdu a s ní i obživu.
Goel znamená nestát před soudem sám a bezmocný proti obžalobě.
Goel znamená možnost pomstít nespravedlivou a předčasnou smrt.
Goel znamená naději na budoucnost a zachování jména v podobě dětí pro mrtvého.
Goel je ten, kdo věrně stojí po boku, když se celý svět staví proti.
Goel je jistota pomoci, zastání a pochopení, když všechno ostatní selže.
I když je pro ně často až tou poslední volbou, Hospodin se goelem svých věrných prohlásil už na počátku naprosto prvoplánově.