Autorův výběr 2017

„Věno je feudální přežitek!“ prohlásila Hermiona nekompromisně.
Draco pohodlně natáhl nohy před sebe. „Ne, když se chceš přivdat do rodiny jako naše.“
„Já se nechci přivdat do vaší rodiny!“
„Říkáš ty. Mnozí z našich fanoušků to vidí jinak.“
„Malfoyi!“ Hermioně rozčilením přeskočil hlas. „Řeknu to ještě jednou a naposledy! I kdybys byl úplně posledním kouzelníkem na celé téhle planetě, nikdy v životě bych se za tebe neprovdala!“
„Skvěle, Grangerová.“ Usmál se na ni tím svým protivně rozčilujícím způsobem. „To znělo přesvědčivě, vážně. Myslíš, že bys k nám mohla zajít v neděli na oběd a přesně takhle to vysvětlit mému otci?“
***

Byl domeček, v něm mazanec a mazanice. Mazanice byla pestrá, indigově modrá, rumělkově červená, vandykově žlutá. Mazanec byl kynutý, s rozinkami.
Mazanice ozařovala dům, mazanec chodil do práce.
Jednou povídá mazanec, ty jiná, já jiný, jdu, už se nevrátím.
Mazanice zesmutněla, křivda ji zkřivila, vina svinula, rozplakala se, rozpila. Vytekla ven, modrá, červená, žlutá.
Mazanec stesk hnal bičem domů, přijde, vidí barvy za prahem, žalem se rozplakal, zevnitř rozmočil, vpil se do barev.
Slzami zvláčněni, smísili se, stali zemí.
Vítr přiletěl, semeno přivál, vyrostl strom, listy měl modré, červené, žluté.
A ptactvo nebeské usídlilo se na stromě, aby vyvedlo potomstvo.

Lord Voldemort – pravým jménem Thomas Rojvol Raddle – hlavní padouch. Je to beznosý holohlavý psychopat. Chce kouzelníky nadřadit mudlům, proto usiluje o život Harryho Pottera, hlavního klaďase.
Dolores Umbridgeová – zaměstnankyně ministerstva, dosazená do Bradavic, později ředitelka školy, zlá zákeřná baba, s úsměvem vám bodne nůž do zad. Ráda nosí růžové oblečení.
Smrtijedi – banda prominentních kouzelníků, následovníků Voldemorta, kteří zneužívají svou moc a postavení, aby ovládli kouzelnickou společnost. Neštítí se mučení ani vražd.
Kalliopé byla v půlce seznamu, když k ní do pracovny vtrhla Thaleia.
„Už máš hotové poznámky?“ spustila, „pospěš si, Joanne za hodinu vstává, a ještě si musíme dohodnout děj.“

Hladina vody je lesklá a rovná jako zrcadlo, a je studené ticho, na krátký okamžik, než se zase zvedne vítr.
„Předloni tady byly labutě,“ řekne dívka. „Loni kachny.“
„Možná se přestěhovaly o dům dál,“ napadne jejího společníka.
„Žádné další jezírko tady není.“
Hladina je prázdná. Holé větve se pohupují ve větru. Můstek od loňska ztratil několik dalších prken.
Mladík položí ruku na zábradlí a nohu na prkno s dírou po suku.
„Není na koupání trochu moc zima?“ nadhodí dívka.
„Nespadnu tam.“
Prkno zapraská. Mladík se opře o druhé zábradlí. Dívka nenápadným kouzlem zacelí prasklinu v prkně.
„Nespadneš,“ řekne se smíchem.

Dobrý den. Dovolte, abych se představila. Jsem vztlaková klapka.
Jauvájs! No jo, porád. Nemusíš mě dloubat do žeber, stačí říct, abych se vysunula!
To dělám, abych změnila profil křídla. Víte, proč stroje těžší než vzduch létají? Protože díky různým rychlostem proudění kolem křídla je pod křídlem větší tlak než nad ním, a ten rozdíl nadnáší letadlo.
Jaů! No jo, už se zasouvám!
Teď už mě totiž není potřeba, jsem důležitá pro vzlet a přistání.
Přednáška končí a brzy bude končit i moje dnešní šichta. Ještě dva dloubance a hurá do hangáru.
Už se těším, až mě mechanik podrbe za uchem.

Karl se nemůže srovnat. Něco ho neustále ruší, jako by byl nabit statickou elektřinou. Je slabý, nedokáže se tomu ubránit. Vrátil se domů, ale ani tady nenachází klid. Známá světnice vypadá cize. Známá voda šplouchá v nelibozvučném rytmu, ryby se mu vyhýbají. A lidé. Cítí je, skoro je může ochutnat. Bylo by to tak snadné. Po nábřeží běhají děti. Slaďoučké dětičky a jejich slaďoučké dušičky. Stačilo by natáhnout ruku, blýsknout zrcátkem, mávnout pentličkou. Jeden prstík ve vodě a byly by jeho. Aby je pozřel.
Vběhne do koupelny, zvrací do umyvadla. Vzhlédne.
V zrcadle místo modrých duhovek otcovy mrtvé rybí oči.

Drahá Éseld,
nehněvejte se, prosím, že Vás tak nazývám již nyní. Rád bych Vám ta slova řekl osobně, leč zatím to není možné, tedy volím alespoň tuto formu, abych Vás pozdravil a ujistil Vás, že již nyní jste mi drahá. Těším se velice, až Vás spatřím, sevřu Vaši ruku ve svých a vtisknu do Vaší dlaně polibek symbolizující mou náklonnost. Muži mého rodu se tradičně žení v zimě, kdy jsou průsmyky zapadané. Ještě půl roku tedy, pak se stanete mou ženou a já Vaším mužem. Slibuji, že Vám budu stát vždy věrně po boku.
V úctě a nejvyšší oddanosti
Thelf-Sören

"Takže holky, připravit..."
kdák kdák kdák...
"... rychle křidélka, rychle, rychle! Dostat vztlak pod křídlo, Kropenatá, neulívala se!"
kdák kdááák kdák
"Lehce se rozběhneme, Hrabavá. Ne, nečumím tam jako sůva z nudlí, Popelečná. Všechny najednou á..."
kdák kdák kdááá kdák kdááá...
"Á šup!"
kdáaáaák
Na dvorku probíhá snad nácvik slepičí spartakiády.
Houf pobíhá ze strany na stranu a třepetá perutěmi. Ani žížaly, ani pšenka, nic je nezajímá.
Jen vzlétnout ladně jako labutě (ano labutě, to bylo to okouzlení, co o něm slyšely a už si to vymluvit nedaly).
Jen chudinky poněkud zapomněly, že jim pan domácí pro jistotu přistřihl jedno křidýlko.

Paní Owensová se podívala na hlavičku, která oddechovala zachumlaná v peřině na marách u zdi. Ještě před pár lety by nevěřila, že zase bude vstávat každé ráno a že ji to bude těšit. Že bude připravovat toast s marmeládou a nalévat mléko. Hotovila se tehdy spát déle a déle, nezajímat se už o svět, neprobouzet se, až … To ale netušila, že se její velké přání může vyplnit i po smrti.
„Vstávat, Niku Owensi!“
„Mmm … proč musím vstávat a učit se,“ zakňouralo dítě. „Proč nemůžu spát také několik dnů jako mrtví …“
„Mrtví můžou, živí musí,“ popadla jej a vytáhla z peřin.

Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.
Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.