Čajový cyklus (vlastní fandom)

Nedokázal pochopit, že se nechce vdávat, navíc se evidentně považoval za dobrou partii. (Což by nepochybně byl i v očích jejích rodičů… Zatraceně!) Nebýt jeho hloupého dvoření (Kde do prkýnka přišel na to, že se jí musí dvořit?!), byla by tu zimu téměř dokonale šťastná: Karel se z války vrátil na Tři krále – s ošklivou jizvou, ale jinak zdravý – a sny, které si chtěla začít plnit, byly na dosah.
„Co bys ráda dělala… řekněmě za pět let?“ zeptal se jí bratr jednou večer, když mu masírovala zjizvené lýtko.
„Cestovala po Austrálii.“
„Antika už tě nezajímá?“
Zazubila se. „Antickými památkami začnu.“

„Vzali. Jakože… nemyslíš… počkej… proč… tohle…svatba… jak… Aha!“ připadalo jí, že ze sebe vyráží úplně náhodná slova. Takhle ji už dlouho z míry nikdo nevyvedl. Pokud vůbec kdy. O manželství spolu přece nemluvili! A hlavně: nechtěla se vdávat. Za Kiliána ani za jiného.
Široce se usmál. „Chápu, že jsem tě zaskočil, ale teď, když je po válce a je jasné, že zůstanu v Praze, nám přece nic nebrání.“
Zjevně si myslel, že ji má jistou. Krucinál! „Nechci se vdávat,“ vyhrkla. Teď, když bylo po válce, v Praze rozhodně zůstat nemínila. Snila o cestování. Čekala jen, až se domů vrátí Karel.

Že budou oslavy nového roku v mladé republice bujaré, Toninka tušila. Ovšem že budou bujaré tak moc… a že k jedné strkanici dojde doslova před nemocnicí… Začalo to nevinně, vesele, snad i kamarádsky. Skončilo to policajtem, který přivedl dva nejvíce potlučené narušitele pořádku k ošetření.
„Takhle sis tu službu nepředstavovala, co?“ kývl na ni Pavel Kilián, když skončili a policajt si oba výtržníky zase odvedl.
„Tiše! Dalo mi práci přesvědčit Markétu, že mezi námi nic není. Nerada bych, aby…“
Pousmál se. „Už nehrozí, že mě převelí někam do Bosny. Takže… co kdybychom se prostě vzali?“
Málem upustila tác s nástroji.

Navenek se jim dařilo předstírat, že mezi nimi není víc než čistě pracovní vztah. Toninka věřila, že v nemocnici nikdo nic nepoznal…

„Takže dneska dvě úmrtí,“ konstatovala suše sestra Markéta, když od ní přebírala noční službu. „Pro těla už si někdo přišel?“
„Pro šikovatele Najbrta zatím nikdo, vojína Ježka si vyzvedla Kremace.“
Markéta na ni vyvalila oči. „Co?“
„Promiň. Krematorium. Ten spolek se jmenuje Krematorium. Ježek byl prý velkým příznivcem žehu.“
Další hovor přerušil doktor Kilián. Doslova vtrhl do dveří jako vichřice.
„Je to tady!“ vykřikl radostně. „Národní výbor vydal provolání. Budeme mít vlastní stát! Budeme mít mír! Mír, Toninko!“

V noci je v nemocnici ticho. Přinejmenším by mělo být.
Ve skladu s prádlem ticho je.
Skoro ticho a skoro tma.
Toninka sedí na podlaze, Pavlovu hlavu v klíně, hladí ho po vlasech
„Čeho se bojíš?“ zeptá se šeptem.
„Že mě převelí k pluku. Už jsem na frontě byl. Znovu nechci.“
Je k ní upřímný. Nic neskrývá. Tohle se jí na něm líbí.
„Nikdo nás tu nesmí najít,“ hlesne, vzápětí ji chytne za ruku a přitáhne ji k sobě. Jeho dech voní po mentolu.
Toninka ve tmě vidí jeho oči. „Zamkla jsem,“ usměje se potutelně.
Nejsou tu takhle spolu poprvé.

Někdy si potřebovala loknout čaje, ale hned nepolknout. Chvíli ho převalovat v puse. Zavřít oči. Zadržet dech. Teprve pak nechat tekutinu sklouznout do hrdla.
Často se ovšem stačilo jen napít. Čím víc, tím líp. Čaj musel být silný a sladký. Jen cukr, nic jiného, žádné náhražky, med, sirup nebo slad. Zvlášť ten ne. Zkusila to jednou, ze zvědavosti, z touhy objevovat. Sladem ovšem akorát zkazila čaj…
Zvědavost, touha objevovat…
Měl je v sobě i Pavel Kilián?
Když řekl, že ji má rád, nepřekvapil ji.
Dnes dovolila, aby ji políbil.
Napila se čaje.
Ano, měla ho ráda.
A taky byla zvědavá.

Po Karlově odjezdu na frontu obývala jeho pokoj (navrhl to on sám). Mívala noční služby, po nichž se potřebovala vyspat, mladší sestry ji ráno rušily – a večer zase rušila ona je.
Stála tiše u okna otevřeného do letní noci. Kostel na náměstí tonul ve tmě, přesto rozeznala, že na hřeben jeho střechy usedl bílý pták. Snad vrána… Musela se zasmát sama sobě. Copak je úplně pitomá?! Bílá vrána!
Ano, to byla mezi nemocničními sestrami ona.
Svým vzděláním, svými názory, odmítáním konvencí, touhou po samostatnosti…
I když mnohé ji měly spíš za černou ovci.
Ne, že by jí na tom záleželo.

„Vědí vaši rodiče, že…“ tázal se nejistě.
„Že jsem s vámi šla na procházku?“
„Spíš je to výlet než procházka. Vždyť už jsme v Záběhlicích. Nestihneme se vrátit do Prahy do tmy.“
Pokrčila rameny. „No a? Prosím vás, Pavle, jsem dospělá a už i zletilá, nemusím se nikomu zodpovídat.“
„Nechci, abyste kvůli mně měla potíže.“
„Děláte si zbytečné starosti,“ ujistila ho. „Nebo se bojíte, že kdyby naši věděli, že jsem s vámi, považovali by to za… hm, společensky nežádoucí?“ Přišlo jí to k smíchu. „Nebo že by vás to snad k něčemu zavazovalo?“
Zastavil se. „Já vás mám rád, Antonie.“

Kiliána našla ve skladu s prádlem.
Ne, že by ho hledala, prostě tam byl. Seděl za policí s naškrobenými prostěradly, očividně zhroucený.
Přidřepla k němu. „Co se děje?“
Trhl sebou, zjevně ji prve neslyšel. Hlavu však nezvedl, čelo si dál opíral o pažemi pevně obejmutá kolna. „Nic,“ zahuhlal.
Samozřejmě lhal. To by poznala i bez oněch zvláštních, zděděných schopností.
Vlastně věděla. Průstřel z pokoje tři. Některá zranění se sice sama o sobě hojila dobře, ovšem infekce často se životem slučitelná nebyla…
Objala jej kolem ramen. „Za to přece nemůžete. Nemohl jste udělat víc, Pavle!“
Polkl. Stiskl jí ruku. „Děkuju,“ zašeptal.

„Svorku!“ Profesor Grübner dostal nástroj do ruky, sotva to dořekl. „Tohle mám na slečně Krásové rád,“ pousmál se na asistujícího Pavla Kiliána. „Kouká lékařům pod ruce a přesně odhadne další postup. Lepší operační sestru tady nenajdete.“
„Škoda, že slečna Krásová nedokončila medicínu,“ kývl mladý doktor a skoro ji při tom propaloval pohledem. „Byla by z ní vynikající lékařka.“
Toninka dělala, že nevidí a neslyší. Raději připravila šití. Operace bude za chvíli u konce.
„Třeba se po válce vrátíte,“ obrátil se na ni laskavě profesor.
„Myslím, že ne.“ Malovala si pro sebe jinou budoucnost, jiný svět než nemocnici. Jednou, po válce…