Čajový cyklus (vlastní fandom)

S příchodem jara se rozhodli pro cestu po řeckých ostrovech. Ze Soluně na Thasos, Lemnos, Chios, Samos… Toninčiny úspory se již sice povážlivě ztenčily, ale Dimitrios bohorovně tvrdil, že tohle se přece vždycky nějak udělá. Sem tam prodá nějaký obraz (zatím neprodal ani jeden) a hlady strádat jistě nebudou, na to je Řecko příliš krásná země. Vždycky nakonec všechno nějak dopadne – důležitá je svoboda, kterou mají.
„Když vrbový proutek uřízneš a dáš do sklenice, tak uschne,“ pravil a rukou, v níž držel štětec, udělal rozmáchlé gesto. „Ani jeden z nás přece nechce schnout ve sklenici, nebo ne?“ zasmál se rošťácky.

Dimitrios byl bohém, umělec, který občas rád provokoval
„Víš co si myslím o bolševicích?“ zeptal se jednou večer nad sklenkou retsiny.
Překvapil ji, o politice mluvili zřídka.
„Tvrdí, že si všichni lidé mají být rovní. Ale podle mne je to stejná pakáž jako všichni ostatní. Lenin chce vládnout. A v Rusku je určitě spousta dalších, kteří chtějí vládnout taky. Hezky z Moskvy všem ostatním a pevnou rukou. Království je přežitek, republika plná falše.“
„Takže podle tebe je nejlepší anarchie?“
Pokrčil rameny. „Násilí neschvaluji! Ale představ si společnost bez předsudků, bez konvencí, nebyla by to krása?“
S tím ovšem musela souhlasit.

Jmenoval se Dimitrios a u jedné večeře v taverně nezůstalo. Provázel ji po Athénách, ukázal místa a památky, která by sama neměla šanci objevit. Seznámil ji se svými známými, s obchůdky i večerními podniky pro místní, ukázal život v Řecku, jaký by jako turistka nikdy nezažila. Byl zábavný, okouzlující, měl charisma – a ukázal jí, jaké to je prožít při milování takovou rozkoš, že to člověka nutí křičet a nakonec zůstane téměř bez dechu.
Byla šťastná!
A byla ráda, že je daleko. Rodiče by Dimitria neschvalovali.
Bylo jí to jedno.
A nebyla páka, která by ji donutila, jim o něm napsat.

Poprvé ho viděla na Akropoli. Nízká židlička, před sebou malířský stojan.
Když se druhý den vydala na Akropoli znovu, byl tam i on. Obraz, který maloval rychlými tahy štětce, se od včerejška trochu proměnil. Bylo na něm něco určitým způsobem zvláštního. Na obraze i na malíři samotném.
Potřetí jej potkala v podvečer dalšího dne, v jedné z uliček v centru města. Usmál se na ni jako na starou známou. Tehdy spolu také prvně mluvili. Pozval ji na večeři do taverny, se zápalem vykládal o umění. Byl samouk. Současnou výuku malířství považoval za drezúru, která pravého umělce jen svazuje. To odmítal.

Učit se jazyky byla pro Toninku skoro stejná vášeň jako anatomie. Chtěla přece cestovat! Francouzsky a německy mluvila od dětství plynně.
Latinu a klasickou řečtinu se učila na gymnáziu, přibrat k tomu moderní řečtinu byl logický krok.
Italština se zase nabízela ve vztahu k latině a když už italsky, tak rovnou i španělsky, vždyť jsou si ty jazyky tak podobné.
Na angličtinu a ruštinu jí tatínek zaplatil soukromého učitele, od něhož se tedy naučila i polsky.
Srbochorvatštinu dělala jako samouk.
Maďarštinu se naučila od spolužačky, poloviční Maďarky.
Když objevila esperanto, byla okouzlená.
Tak jednoduchý jazyk musí zvládnout za několik měsíců!!!

V Dalmácii poznala spoustu míst a inspirativních lidí. Když po Vánocích zaklepala v Dubrovníku na ordinaci dávného kolegy profesora Grübnera, aby vykonala zdvořilostní návštěvu a předala pozdravy svého bývalého šéfa, vyklubalo se z toho dokonce přechodné zaměstnání. Doktor Petrić totiž zrovna potřeboval sestru – dost urgentně, neboť ta jeho si zlomila ruku. ( Vás mi poslalo samo nebe, slečno! Koho bych sháněl tahle na rychlo, navíc s tak skvělým doporučením! )

Pokud by ovšem člověk hledal nějaké poznávací znamení milovníků antiky, rozhodně by mohl jmenovat touhu navštívit Řecko. V Tonince uzrála poté, co ji doktor Petrić už nepotřeboval.
Jejím dalším cílem byla Kerkyra.

Perugia. Pak vlakem do Ancony. Možná měla jet nejdřív do Říma, ale nakonec to bylo jedno, ne?
Anconu dobyl Caesar, když překročil Rubikon.
Netušila, že i pro ni bude Ancona v jistém smyslu Rubikonem…

„Pročpak se touláš večer sama po přístavu?“ uchechtl se chlápek čpící alkoholem.
Netoulala se, samozřejmě. Chtěla vidět Trajánův oblouk – nejspíš trochu zabloudila. Rozhodla se ožralu ignorovat.
Možná to byla chyba.
„Pojď ke mně, holubičko.“ Chytil ji za paži.
Vyškubnout se jí nepodařilo. „Nechte mně!“
Nenechal. Naopak. Stiskl, až vykřikla bolestí.
Netušil, že má v kabelce pistoli…
Skončil v moři.

Ráno si koupila lodní lístek do Zadaru.

Benátky, Padova, Verona, Mantova, Modena, Bologna, Ferrara, Ravenna, Florencie, Sienna…
Chtěla vidět všechno!
Nejen velká města s antickými, středověkými a renesančními památkami – toužila poznat i italský venkov. Ochutnat tradiční jídla, bavit se s místními. Italsky uměla dost obstojně.
Samozřejmě: mohla vidět všechno, co si usmyslí. Času měla dost a peněz, alespoň zatím, taky – bezpečně uložených v bance, pochopitelně. Pečlivě si šetřila celé čtyři roky, co pracovala v nemocnici.
Stačilo si jen vybrat a naplánovat cestu.
Stačilo si jen vybrat…
Jenomže co? Kam jet nejdříve? Kudy, aby o nic nepřišla?
Seděla nad mapou jak svázaná.
Nakonec do ní prostě bodla prstem.

„Dejte příspěvek na válečné poškozence!“ halekala babka na rohu. „Na válečné vdovy a sirotky!“
Bezmyšlenkovitě hodil do hrnce pár mincí.
„Děkuju, pane,“ obdařila jej děravým úsměvem, „to vám určitě přinese štěstí!“
Pavel Kilián se podíval na puget ve své ruce. Kéž by měla pravdu!

Otevřela mu jedna z jejích starších sester.
„Hledám slečnu Antonii. Má prý v nemocnici dovolenou a…“ Uvědomil si, že jestli bude květiny svírat tak pevně, zláme jim stonky.
„A vy jste kdo?“
„Doktor Pavel Kilián. Toninka… o mně nemluvila?“
Změřila si ho zvědavým pohledem. „Měla by?“
Stiskl rty.
„Jela do Itálie. To zase neřekla vám, co?“

Snažil se ji přesvědčit. A to opravdu vehementně! Čím víc před ní ovšem maloval společnou budoucnost, tím dotěrnější Tonince připadal. Naštěstí zůstal alespoň natolik diskrétní, že se v nemocnici nedostali do řečí.
Bylo načase, aby to všechno skončilo…

Když profesoru Grübnerovi předložila svoji výpověď, odmítl ji přijmout. „O sestru vašich kvalit nechci přijít. Takže vám podepíši neplacenou dovolenou. Bez termínu, jak budete potřebovat. Můžete se kdykoli vrátit.“
Bylo to od něj nesmírně laskavé.
Nepředpokládala však, že se vrátí.

Koupila si lístek na vlak do Benátek.
Sbalila si kufr.
Tím, že zmizí z republiky dá dvoření Pavla Kiliána dokonalý šach mat.