DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

První marné pokusy je neodradily. Naopak.
Oba věděli, že se bez klíče neobejdou.
Svět se bez něj neobejde. Pokračovali.
Lesní mýtina se stala jejich domovem.
Eliot a Quentin. Quentin a Eliot.
Dny a noci plynuly, ale mozaika zůstávala.
Noční popíjení postupně bořilo zábrany. Políbili se.
Inkoustové nebe. Praskání ohně. Vůně jehličí.
Hravé pobláznění se změnilo v lásku.
Roky štěstí i frustrace. S mozaikou. Jeden se druhým. S jejich synem.
Den, kdy Eliot zemřel přišel z nenadání.
I nalezení klíče. Quentin zůstal sám.
Neuplynulo ani pár minut, než se objevila. Klíč putoval dál.
Ale Quentin věděl, že ani ona nebude poslední.

Budečská knihovna vlastní mnoho užitečných knih, spisů a článků. Oddělení lékařství a léčitelství patří k těm nejrozsáhlejším.
Neexistovala šance, že by ho Adam přečetl celé.
Nechal se vést intuicí.
Pojednání o léčbě chorob veškerých mělo slibný název.
Anděliky kořen - cítíš-li se sláb.
Ale ukázalo se, že je to jen nudné povídání o bylinkách.
Na zánět spodní - koupele z Bažanky.
Byla to jedna z prvních léčitelských knih, kterou Adam přečetl.
Kopřivy nať - démony z krve vyžene.
Byl by na ni okamžitě zapomněl, ale její závěrečná věta se mu propálila až do srdce.
A posledním hrdinou, který každou bolest vyléčí, je smrt.

Drak již více jak měsíc řádil po krajině a vše pálil na popel, mnozí bojovníci se jej pokusili skolit, ale žádný neuspěl.
"Tak to by bylo, už nám zbývá jedině Honza."
"Honza? Ale ten se přece vydal na cesty."
Vyslali malého Pepíka, protože děti mají štěstí, a ten Honzu skutečně našel, sdělil mu o co jde, ale Honza na to jen: "To tak, riskovat život!"
Pepík nemohl bez hrdiny domů, šel tedy za drakem.
"Proč útočíš?" Zahulákal Pepík.
"Mám v boku trn, nutí mě kýchat!"
"Tak vydrž!"
Drak se přinutil stát, Pepík jej obešel, trn vytáhl, a království bylo zachráněno.

Lord Vetinari si zkoumavě měřil postavičku pochodující pod oknem. Inkriminovaný mladík svíral v ruce ceduli, tudíž spadal do neobvyklé kategorie demonstranta.
To Vetinariho fascinovalo podobně jako například dítě pohled na myš ve zverimexu; pro dokonalou představu by ovšem bylo vhodné nahradit „dítě“ kupříkladu „krajtou“.*
*
„Jste nespravedlivý despota,“ vyhrkl mladík.
„A?“ Vetinari přikývl.
„P-proti despotům se musí bojovat. Já, Vylamzub Hrdina, jsem byl vychován ve víře, že každý člověk by měl být hrdinou tváří v tvář nespravedlivému...“
„Krásný úděl – být posledním hrdinou,“ přikývl Vetinari zamyšleně.
„Posledním...?“
Koutek Vetinariho úst předvedl nepatrnou variaci na úsměv:
„Určitě se na vás bude hezky vzpomínat.“

Psal se rok 2013 a nastala apokalypsa.
Zemi sužovala odporná vedra, hordy lidí se pařily na letním slunci a volali po oddechu.
Všude masy těl, dlažební kostky ztěžovali příchod, přesto dorazil.
Řekli mu, že mu nedají největší sál - ba ani druhý největší. Zastrčili ho do malé místnosti na kraji budovy a my jsme přesto šli za ním. Jako poslední hrdina nás vedl skrze zkázu a my ho následovali.
V sálu byla hlava na hlavě, někteří mu seděli přímo u nohou. Poslouchali jsme s napjatýma ušima jako jeden muž.
Když se vše uklidnilo, pan Kantůrek se usmál a začal nám vyprávět...

Mrskl s ní na postel, jako by to byla jen hadrová panenka. Třásla se po celém těle. Hrabě se nad ní tyčil a ona se cítila bezmocná. Zrazená vlastní rodinou.
Hrubě si ji přitáhl a políbil. Rukama surově putoval po jejím těle. Chtěla křičet na celý svět, ale věděla, že by jí nikdo neslyšel.
Pak zaslechla vrčení. Zvuk naděje, který dával najevo přítomnost posledního přítele.
„Zmiz, bestie!“ zařval hrabě ve chvíli, kdy se po něm zvíře ohnalo.
***
Neviděla, jak se to stalo. Ale když si jí po pár minutách hrabě násilím bral, její pohled setrvával na prázdných očích psího hrdiny.

Všechny deníky v zemi pak psaly o fiasku, konci takřka darwinovských rozměrů - vůbec se předháněly v definicích, které podle všeho měly být vtipné. Mikovi každopádně vtipné nepřipadaly. Ani trochu. Ok, s tou pitomou přezdívkou se skoro smířil, ale rozhodně odmítal nařčení, že experiment skončil "srandovně." Co na tom, že se jeho raketa zřítila - on to VIDĚL. A jednoho krásného dne, jakmile se dostane z domácího ošetřování, to i zdokumentuje.
Koule prý, pcha! To určitě.
Teď jen, jak ostatním vysvětlí ty slony. A taky, proč zařval: "ŽELVA KRÁČÍ!" sotva ho záchranáři vystříhali z vraku. Ale to je fuk.
Země JE placatá!

Slunce pere do skleněných stěn. Vzduch tuhne jako jantar. Na pozadí zní hvízdání, jak z knihovnice stoupá pára.
Smrď dělá čest svému jménu. Razítko na úřední dokument dnes nefalšuje sérií skenování, ale kreslí ho v Malování.
Paní Stražuchová odkládá čepici.
Pan Sachrcvičný vstává od počítače, podjíždí na všudypřítomném potu a úhledně se skládá do inovativní ásány.
Knihovnice podobna probouzejícímu se vulkánu povstává a jme se zbavovat regály starých štítků a stoleté vrstvy lepidla. S odvahou až sebevražednou otevírá pikslu s ředidlem. Zápach je ohlušující.
Bezdomovci v panice prchají.
Vedení se evakuuje do nejbližší pobočky výrobců klimatizace a vyplňuje expresní objednávku.

„Jani, něco ti přečtu,“ řekl jsem. „Stáhnul jsem to z netu a bude tě to zajímat.“
Začal jsem číst: „Po většině oblíbených hrdinů se slehla zem. Naši redaktoři pátrali po jejich osudech. Superman si užívá důchodu na Floridě, Wolverine i Spider Man jsou mrtví, Strange se věnuje meditacím v nejmenovaném tibetském klášteře. Thor vládne Vallhale, Harry Potter vykonává funkci ministra. A parta okolo Scooby-Doo se rozpadla, protože Fred a Daphne se vzali, Velma pracuje v NASA a ze Shaggyho je profesionální golfista.“
„Zkrátka a dobře,“ zakončil jsem svoje povídání, „podle toho článku je posledním akčním žijícím hrdinou náš oblíbený Rocket.“

Byl unavený. Neskutečně unavený. Cítil se pod psa a vyhlídky na budoucnost nebyly nikterak zářné. Nevěděl, jestli za to mohlo globální oteplování, jaderné zbrojení, příliš cukru v mléčných produktech či Trampův příčesek. Asi od všeho trochu.
Jeho existence najednou postrádala smysl.
Několikadenní šílená pracovní šňůra si vybrala svou daň… A teď nebylo do čeho píchnout. Kolegy pro nedostatek vytížení převeleli jinam a on tu zbyl sám. Tady mu pšenka nepokvete… Jemu ani nikomu jinému.
Asi už by měl taky jít. Smrť si povzdechl, cvakl vypínačem a zhasl Slunce. Svět, nebo alespoň to, co z něj zbylo, se ponořil do tmy.