DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

Vydrhnout se, zvlášť podpážď a ohanbí, zastřihnout chloupky, nahodit tričko s Brucem Willisem, a hurá za Kamčou. Ještě jointa na uvolnění.
"Snad se tak jmenuje," přemítal Kája. Včera mu dala match na Tinderu, takže kondomy v kapse byly samozřejmostí.
"Nechoď tam, ten sex ti za to nestojí," prohlásil tričkový Bruce.
"Ale dyť to dělaj všichni," odmlouval Kája.
"Najdi si někoho přes vztah, ne přes postel!" přikázal Poslední skaut.
"Fakt se hádám s textílií?" napadlo Karla.
Musel vystoupit z tramvaje, motal se mu svět.
O dvě léta později se po tříletém chození oženil s Míšou. A považoval se za hrdinu doby.

Adamar měl klášter skoro celý prozkoumaný.
Kuchyň byla zamčená. Což očekával.
I tak doufal, že se mu podaří sehnat něco k snědku.
Zbývalo už jen projít jediné křídlo. Pomalu vystoupal po samonosném schodišti a vešel do patra, kde byli ubytováni nemocní bratři.
"Čekal jsem, že dorazíte dřív, bratře," ozval z pootevřených dveří léčitelův hlas. Adamar vstoupil a zavřel za sebou.
"Je o mně známo, že nepodporuji opatův názor na hladovku za trest," dodal léčitel a odvedl Adamara do své pracovny.
Na stole ležel krajíc chleba se sýrem.
"Jste asi jediný, kdo se mu odváží otevřeně vzdorovat," podotkl Adamar.
"Byl jsem."

Jde-li v skutku vskutku a opravdu o pravdu, děje se tak znenadání, ne z nadání ani ze zvůle z naší vůle. Stává se tak k vůli, ne kvůli (neboť díky) Bohu. Člověk (ne-li nelidský) to prožívá vždy skrze zrození z rození a plození, jež je zázrakem za zrakem. (Protože za smysly, často se zdá nesmyslem, ovšem o všem stvořeném je nutno opakovat, že nemá smysl, jen dává daný smysl, jehož je plné, tedy smysluplné.)
Lze se tak nadít, že na dítě jsme naposled hrdí jako na posledního hrdinu. Poslední budou prvními, konce konců jsou koneckonců prvopočátky. A na počátku bylo...

Dnes byl můj velký den.
Táta mě vzal na okružní cestu po známých adresách, brácha už je zletilý (pukal závistí!), takže by ho mohli zadržet taky a mámě by nikdo nepřinesl zprávu.
Hledá k sobě někoho, kdo s ním prolomí blokádu Ládi Hejdánka, říká, „dva a více se bijou trochu složitěji“. Nebyl úspěšný, abychom se vůbec dostali dál, musel zastavovat dlouhá vysvětlování, proč to nejde.
Na Klárově jsme náhodou potkali jeho známou Zinu (je velmi krásná!) a ta mu na jeho prosbu bez řečí kývla.
Poslední hrdina v téhle zemi je žena!
Deníkový záznam M. B. z 21. 5. 1978

„KVÍK?“
„PROČ JSEM HO VZAL? NEJSEM NA TO ZROVNA PYŠNÝ. ALE PODÍVEJ, NĚKDO TO BÝT MUSEL. TAK TO CHODÍ, AŤ SE TI TO LÍBÍ, NEBO NE.“
„KVÍK!“
„POSLEDNÍ HRDINA? NO, DO JISTÉ MÍRU CHÁPU, PROČ TO ŘÍKÁŠ. BYL... EHM... VELKÝ... A ROZHODNĚ BYL DOBRÝ. ALE POSLEDNÍ? MYSLÍM, ŽE TROCHU PODCEŇUJEŠ SVĚT TAM VENKU, PŘÍTELI. PŘIJDOU DALŠÍ.“
„KVÍK?“
„ALE TO VÍŠ, ŽE MI JE TO MOC LÍTO. JEN NAD TÍM NEMŮŽU MOC PŘEMÝŠLET, JINAK BYCH SE Z TOHO ZBLÁZNIL.“
„KVÍK! KVÍK! KVÍK!“
„ALE UŽ TOHO NECH! TAK JSEM SI VZAL Z DÓZY TEN POSLEDNÍ BOMBÓN. JAK DLOUHO MI TO BUDEŠ VYČÍTAT?“

Zachmuřeně a sám stál nad hroby svých kamarádů. Už nyní mu děsně chyběli, oba dva, a to znal Pětiprsťáka jen krátce.
Mohli - měli - to někam dotáhnout, ale místo toho jako jediný sotva přežil.
Ale jaký život mu teď zůstal? Kapitán byl bez kapely, bez kamarádů, bez fanoušků, a dost zásadně mu chyběly chlupy.
Vlastně litoval, že nezahynul taky. Velmi pochyboval, že si ještě někdy najde nějaké kamarády. Již nikdy si ho nikdo neposlechne a vydepilovanost celého okolí byla příšerná. Dělalo se mu z toho zle.
Kapitán Filcka zůstal ohromně sám ve světě, ve kterém rapidně ubývá ochlupení. Netušil, co dál.

Naposledy byl na Žďáru jako kluk. Tehdy hráli s kamarády hru na hrdiny. A on byl posledním udatným bojovníkem chránícím brány města před nájezdem nepřátelských vojsk. Jak byl tehdy jeho život jednoduchý.
„Kde začneme hledat? Přímo na vrcholu?“ zeptal se Jan.
„Za mě je u jedné skalní vyhlídky kmen stromu zničeného bouří. Já bych začal tam,“ navrhl Jindřich.
„Proč tam?“ zeptala se vrbová dívka překvapeně.
„Mám pocit, že je to dobré místo,“ pokrčil Jindřich rameny. Tvářil se, že neví, ale pravdou bylo, že právě tam jako chlapec svedl boj s lítou příšerou a zachránil město. Přišlo mu symbolické začít tam.

Militia byla tolerantní k jejím úletům. Jen občas slýchala, že nedopadne dobře. Neposlouchala.
Poslední objev se jmenoval Aleksandr a byl stejně nevázaný a neopatrný jako ona. Prozradili se oba. Zůstala spoušť a mrtví na její straně. Přežila jen ona a smrt se jí pověsila na paty.
Našel ji i v Bukurešti. Čekal na ni doma. Nohy na stole a drzý úsměv. Pak šel do bezpečného domu, který krátce předtím opustila, usmál se na recepční a dal jí pět minut, a pak vypálil dům do základů.
Marina zametla stopy a zmizela.
Tentokrát ji místo Aleksandra našel bratr a splnil svou povinnost.

Když jsem ho zahlédla poprvé, kráčel pomalým krokem po kolejích. Vyděsila jsem se. Slyšela jsem přijíždějící vlak – snad nebudu svědkem toho, jak kovová kola roznesou to hloupé zvíře po okolí? Kocour v klidu seskočil vedle na násep, přikrčil se, počkal, až se hřmící obluda přežene a sebevědomě pokračoval v chůzi.
Silver. Obrovský nekastrovaný jednooký kocour, tělo zjizvené, uši odrané. Nekorunovaný pán okolních zahrad. Pojmenovala jsem ho po kocourovi stařenky Oggové – jméno mu padlo jak ulité.
Kocouři i psi v okolí z něj měli respekt.
Silver. Venkovní kocour, který se dožil 18 let. Unikum.
Můžu s hrdostí říct, že nás miloval.

Žil příběh jako z dobrodružného filmu. Hlavní postavy by byly členové malé skupinky vojáků, která na řídce obydleném tropickém ostrově bojovala proti ohromné přesile a nikdy se nevzdala.
Jeho spolubojovníci byli mrtví. Jeden po druhém padli v boji s nepřítelem.
On se nikdy nevzdá.
Nepřítel lhal o tom, že válka skončila.
Nevzdal se.
Zásoby docházely, ale měl pušku, nůž, a granáty.
Nevzdá se.
Dva roky po smrti posledního spolubojovníka byl sám. Když jeho úkryt našel jakýsi civilista, rád s ním promluvil i přes lži o konci války. Neuvěří nikomu, kromě svého nadřízeného.
Džunglí zaburácel hlas zesílený megafonem: "Poručík Onoda! Nástup!"