DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

Mizerný šejdíř, posedlý jídlem a pohodlím.
Vytahuje se a hraje si na mistra. Brzy zjistíte, že se mu nedá věřit.
(Později možná zjistíte, že něco z těch lží byla pravda.)
Nahrne na vás spoustu práce. Svojí práce, abychom byli přesní.
A pak vám klidně sežere večeři, když si nedáte pozor.
Ale máte šanci ji dostat od toho zbabělce zpátky. Ví, že by se stěží ubránil. Jeho boj nestojí za nic, i když dokáže jednotlivé pozice dokonale popsat a vysvětlit.
Jako hrdina se řadí hluboko na chvost, jako učitel nemá rovného.
Doporučují tři ze čtyř nejlepších šermířů Tří království.
Nebo ne?

“Co tu sedíš tak sám?” přisedl vedle Karla menší podsaditý muž v uniformě se svobodnickými výložkami. “Nemáš cigaretku?”
Mlčky mu podal, sám si taky zapálil. Doma nekouřil, to se naučil až na frontě.
“Poženeme zítra do útoku, Josefe?” zeptal se příchozího. Vlastně to možná ani vědět nechtěl. Bylo lepší nemít strach předem.
“Asi jo,” kývl Josef a vyfoukl obláček kouře. “Co naděláme, mladej! Musíme se k tomu postavit, jak nejlíp umíme.”
Karel potáhl z cigarety. Obdivoval jeho odvahu. Tenhle Josef Färber, obyčejný cihlář z jihočeského Mrakonínku, byl opravdový hrdina! Do útoku hnal beze strachu, když museli ustupovat, šel vždycky poslední…

Myslel jsem si, že mě už nemůže nic překvapit. Ale Asociace zase jednou zabodovala. Nějaká naivka uspořádala výměnný pobyt.
*
„Formičku, nebo život!“ zaječela Ježibaba, až se zatřásla okenní tabulka a sklo se rozsypalo všude okolo. Krakonoš chtěl s bílou vlajkou nějak opatrně vycouvat. Santer mu ji na místě rozcupoval a Ježibaba ho dorazila lopatou. Pak už anarchie vypukla naplno.
„To jsem já, tvoje babička,“ zařval vlk a rozbitým oknem se vrhl za zbaběle prchajícím Mirkem Dušínem. Voldemort bodal nohou od židle do všeho, co se hýbalo a zpod Otesánka koukalo několik končetin. Za posledním pohybu schopným hrdinou Sauron přibouchl dveře.

Věděli, jaký osud je čeká: máčení v kotli a pozření. Jenže dneska byl do horké kapaliny hozen Semolin! Pomáhal ostatním plavat v bublajícím pekle, rozhýbávat a bobtnat. Jejich rasu naštěstí takováto lázeň nezdolá.
Nastalo poledne. Dopadli do misky.
Kid! Lepkavá hmota je všechny obalila a spoutala.
Semolin jako jediný vzdoroval. Obrovská lžíce nabírala jednoho za druhým. Semolin se vrhal dopředu, aby ostatní zachránil, třeba se mu podaří zaskočit v chřtánu.
Pak zazněla ta strašlivá slova: „Okolo pece, okolo pece, šup do pece!“
Semolin se zhroutil. Proti žáru pece nebylo obrany.
Batole už ale těstoviny nechtělo a Semolin skončil v koši.

Něco viselo ve vzduchu. Ještě nevěděli přesně co, ale cítili to. To něco se jim nenápadně dostalo pod kůži, prostoupilo je to, až konečně ti nejodvážnější pochopili: nastal čas na změnu.
Ti odvážnější z odvážných o tom začali mluvit. Nejprve opatrně a potichu, pak stále hlasitěji.
Ti úplně nejodvážnější ji začali provádět.
A jaro toho roku bylo tak nádherně opojné, že měli pocit, že dokážou všechno na světě. Ničeho se nebáli. Připadali si jako hrdinové.
Až do té osudné noci.
Odvezli je daleko, rozdělili, řvali na ně a nutili podepsat.
Postupně podepsali.
Skoro všichni.
Jeden nepodepsal.
Poslední hrdina.
František Kriegel.

"Barbar Conan se rozmáchl a jedinou ranou rozdrtil velbloudovi lebku. 'Nesnáším ty páchnoucí bestie,' zahučel. Jéžiši, taková blbost."
"Pochybuješ, že velbloudi páchnou, kronikáři?" zaburácelo místností. "O ničem jiném se pochybovat neodvažuj."
Rám dveří byl vyplněn obrovským polonahým chlapem. Před takovým se krčívají i fyzikální zákony.
"Další námitky? Nelíbilo se ti zvedání koně jednoruč, trhání řetězu dvěma prsty a liščí smyčka uvázaná na anakondě. Co z toho chceš vidět?"
"Přeseknutí chrámového sloupu mečem."
"Pominul ses? Ztupím ho!"
"Já ne, autor."
"Jdu tedy zabít jeho," pronesl a zmizel.
Překladatel si promnul oči.
Buď nesmím tolik pracovat, anebo pít tolik kafe, pomyslel si.

Cloumala s ním zimnice. Nebylo kdy a kde se vyležet. Třásl se také proto, co ho čekalo. Boj muže proti muži. Byl v první řadě. Proti němu rojnice nepřítele. Při myšlence, že by měl zabíjet, se mu podlamovala kolena a zvracel. NECHTĚL ZABÍJET!
Myslel na Haničku a to malé. Nechtěl, aby se narodilo jako pohrobek.
Cítil pot, jak si pod mundúrem razí cestičky.
Vpřéééd!
Povel přehlušil vřavu. Prekérní situace. Sklonil bodák k zemi, zavřel oči. Vyrazil. Levá, pravá, levá… Nekonečný pochod. Utrmácený upadl. Nakonec se odvážil otevřít oči. Prošel. Nezabil. Tou hrůzou však zešedivěl.
Poslední z bezvýznamných mužů, ale hrdina.

"Buď zdráv, Cimeřane, chceš čaj? S mlékem? Prosím, tu plechovku nemůžu otevřít. Díky, mečem to jde líp."
Conan mávl mečem, otevřel plechovku, zabil dva špinavé vagabundy, co vběhli dovnitř, a ztěžka dosedl.
"Vidíš? Tak to mám pořád."
„Chudáčku."
„Princezny. Poklady. Příšery. Chrámy. Království. Mám jich plný zuby! Kdyby kdysi ten vůl nevyplenil naši vesnici, byl jsem dneska kovářem. Špičkovým. Hřebíky, motyčky, kravský zvonce..."
Rozmáčkl pěstí lebku dalšího vagabunda a pokračoval:
„Ještě že mám holku a ne syna! Conina bude kadeřnice. S břitvou je přímo úžasná! Jojo, není nad pořádný občanský povolání. Hrdinů jsou plný hřbitovy. Ale kadeřnice, to zní skvěle!“

Pomáhat v obchodě pomáhá rovnat myšlenky a Natálie právě zuří.
Blbec. Proč zrovna já si musela vybrat Mirka Dušína? Old Shatterhanda kříženého s Aragornem? Vždycky hodný. Vždycky kladný. Vypadám vedle něj jako bezcitný cynik. Kdyby byl Karotka černovlasý, můžou ho podle něj kreslit.
Do proudu zloby se zavrtá hlas místní drbny.
"... a je prej úplně zmámenej, nejí, nespí, pořád by jen do lesa k černejm kamenům, máma ho musí doma zamykat. Doktoři i policajti jí poslali do háje a kluk je úplně jak uhranutej.."
Natálie si povzdechne.
U Kazi! Jsou chvíle, kdy je hrdinova přítomnost nevyhnutelná.
Natáhne se pro telefon.

Kdo si vymyslel označení noční klid.
Tady, kde jsou samí dospělí.
Nechtějí pochopit, že se mi tu špatně spí a tak místo koukání do okna a počítání pípání na sestřičky, jsem si zalezla do jídelny a hltala.
Ano doslova hltala.
Písmenko po písmenku, slovo po slově, větu za větou.
Přece není možné, aby to nedokázal...
Jak je to napínavé...
"Tak co je to!?!" ozve se od dveří. "Noční klid. Máte být v posteli!"
Šourám se zpět na pokoj, poskládám se do postele, přikryji peřinou jako způsobná pacientka.
Nejsem ale sama.
Elánius je tady se mnou. Posvítíme si mobilem. Pod peřinou.