DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

Nastal čas. Zástup šourajících se postav vykročil k podivné modle. Vydlabaný kmen vystlali nejměkčím záchodovým papírem, jaký byl na Zeměploše k sehnání. Kolem kmene stály nádoby s vroucí vodou. Funící stařešinové s velikou pečlivostí ukládali chrastící tělo padlého hrdiny do netradiční rakve.
Vysoko nad barbary se tyčil Lord Vetinari, vládce Ankh-Morporku. Nemohl se nezúčastnit smutečního obřadu, když jméno Barbara Cohena rezonovalo zemí. Proslovem byl ovšem nemile zaskočen.
„Vím, že barbarský lid dnes ztrácí posledního skutečného hrdinu, ochránce žen a hledače bájných pokladů. Nikdy nezapomeňme jeho památná slova: Nejdůležitější věci v životě jsou teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír.“

James Sirius Potter nadskakoval nadšením a s posvátnou úctou sledoval postavu na koštěti, která předváděla vysoko na obloze komplikované kličky.
*
"Tati a ty jsi vážně umřel a vrátil se?" Albus Severus Potter kulil oči v nevíře, když po stopadesátépáté donutil svého otce vyprávět příběh o porážce Voldemorta.
*
"Hurá, je pryč, ty jsi hrdina, tati!" Lily Luna Potterová se natáhla na špičky a vlepila mu mlaskavou pusu, když zahnal bubáka, který se usídlil v její krabici s hračkami.
*
S nostalgií vzpomínal na doby, kdy byl pro své děti naposledy hrdinou. Dnes mu všechny rekli, že chtějí po rozvodu zůstat s matkou.

Svět se pomalu šinul dál. Nevědělo se, jestli ke konci nebo na hodně dlouhou cestu, ale jedno bylo jasné. V tomto ani jiném známém vesmíru neměl už nikdo na hrdinství náladu. Většina lidské populace už dávno vyhynula a pár světlých (nebo spíše tmavších) výjimek by se dalo považovat za hrdiny jen díky tomu, že vůbec žily. Nikdo už nechtěl zachraňovat zajaté princezny.
A přece tu byla naděje. Jeden muž a jeho věta prorážející skrz na skrz všemi dimenzemi. A ať už jste byli v jakýchkoliv nesnázích, mohli jste si být jistí, že jí uslyšíte.
„Nachystejte uzenáče, na snídani jsem zpátky!“

Ticho domu prořízl zvonek. Namáhavě zamířila k hlavním dveřím, pomalá stářím.
Když dveře otevřela, muž už odcházel pryč. Zvuk ho ale zadržel. Vrátil se, potěšený, vyděšený i nejistý zároveň.
„Já jsem… ehm… já vám…“
Stála tam, trpělivě, čekáním a úsměvem ho povzbuzovala.
„Uklízeli jsme na půdě a tohle našli, možná ještě po dědovi, nevíme, ale vypadá to, že pro vás, jen si nikdy netroufl… já nevím, jestli chcete… nechci vás urazit, nebo trápit…“
Krabičku si vzala, poděkovala.
V křesle ji otevřela, našla dopisy, přívěsky ze dřeva i neumělé šperky.
Snad i kvůli nim se stařenka Růžolíčková oddala věčnosti s úsměvem.

Nezmar byl poslední hrdina, který v Odbrami vydržel.
Jeho předchůdci neutekli, ani nezemřeli v boji. V Odbrami chyběli padouchové. Až na jednoho.
Sasanka byl drobný, ale zato postrádal sílu na přemožení protivníka.
Nedaly se mu upřít obratnost a rychlost, jen díky tomu byl ještě naživu.
Nezmar ho měl vlastně rád. Nejdřív ho bavilo, jak se Sasanka holedbá, vrhá se do boje a pak mizí. Jenže potom si Sasanku oblíbil i přes růžovou kštici a věčně sarkastické komentáře.
Teď Odbram nemá hrdinu ani padoucha. Říká se, že ti poslední dva nechali honiček po střechách a mají malý byt na Odbramském sídlišti.

Zase jednou se snažíme vzájemně přesvědčit o své pravdě ohledně některých postav. Číšníci v našem podniku se ničemu nediví, nosí piva a pobaveně sledují stále hlasitější debatu.
„Stejně nikdy nepochopím, jak můžeš mít ráda toho peroxida…“
„Grrrr,“ zafuní vztekle, ale potom, vycvičena dlouhými roky našeho rýpavého kamarádství, se nadechne a s potutelným úsměvem podotkne: „Říká ta, která má za oblíbence vraha chorobně fixovaného na svoji šílenou sestru.“
„Jste obě mimo. Nejlepší je pochopitelně…“
„Tvůj slavný jmenovec, jak jinak,“ zašklebíme se svorně.
„No… ten taky. Ale je tu ještě jeden starší a slavnější hrdina. Hrdina s velkým H. Pravý barbarský válečník.“

Myslíš si, že je Mrakoplaš hrdina? Přece vždycky všechny zachránil. Díky němu se zlo na Zeměplochu nedostalo. Nebýt Mrakoplaše, Zeměplocha by nebyla Zeměplochou.
Myslel si Mrakoplaš, že je hrdina? Ne. Byl přesvědčen, že je ten největší zbabělec na světě a všechny ty hrdinské činy se mu prostě "přihodily".
Myslíš si, že Tonička Bolavá je hrdinka? Přece vždycky všechny zachránila. Díky ní se zlo se zlou potázalo. Nebýt Toničky, události by pro všechny špatně dopadly.
Myslela si Tonička, že je hrdinka? Ne. Byla přesvědčená, že věci, které má člověk před sebou, musí udělat co možná nejlépe.
Myslíš si, že jsi hrdina?

„Není nad snídani do postele!“ dopíjí kafíčko.
Směju se, nepamatuju, že by kdy snídal jinde než v posteli.
„Tak vlítnem do kalhot a hupsnem na vozejk.“ Než se nasoukáme do kalhot, sype jeden vtípek za druhým. „Srovnej mi pěkně puky, budeme mít vzácnou návštěvu.“
„Kohopak?“
„Ale přijede soused, on by tě pomluvil.“
Zakroutím hlavou a chystám síť od zvedacího zařízení. „Seš nějak nakřivo.“
„Neboj, padám vždycky jen na zem.“
Porovnám postroj a opatrně ho přesunuju na vozejk. „Teda ty dneska perlíš!“
„Oslavuju.“
„Co?“
„Každej den, kdy vstanu, je vlastně svátek.“ A ujíždí do koupelny, aby nebylo vidět, jak je strhanej.

"Ty dnešní kluci, ty nestojí za nic! A pokud jo, tak za starou belu. Žádní džentlmeni, kdepak, to už dneska není kůl, jak vy mladý říkáte. To za mého mládí, to bylo všechno jinak. Chlapci se mohli přetrhnout, aby mi podrželi dveře nebo vzali tašku a dělili se o sušenky! Ne jako ty dnešní sebestředný manýry. Chce se mi zoufat nad tím, kam ten svět spějě, kam jsme se to dostali.
Ale znala jsem vám takhle jednoho kluka, to byl vážně PRAVÝ hrdina. Vysvětloval mi i počty, víte, a..."
"A kdo to byl, babičko?"
"No přeci děda! Poslední pravý hrdina!"

Vždycky o něm snil.
O princi, tak trochu kouzelném a tak trochu rebelovi, s uhrančivýma očima, plavými vlasy, pevným objetím... a jinými přednostmi. Se smyslem pro humor, pro dobrodružství tam venku i tady doma (třeba jen nad hrnkem s čajem, fakt!).
Občas tu i byl. Jeden zmizel ze dne na den. Druhý aspoň napsal smsku (moc to nepomohlo). O třetího ztratil zájem sám.
A tak teď seděl na balkóně, pil ten čaj a přemýšlel nad hrdinou svého života. Kdo je a bude pořád s ním, na kom vždycky záleží?
Prvním i posledním hrdinou jeho příběhu musí být předně on sám.