DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

„Řecký oheň! Hraběcí komnaty hoří!“
Vousatý muž zatíná pěsti. Je vítězem od Pešti, Somlyó, Baóczse. Dělá, co může, ale Turků je mnoho. Na vylepšení obranyschopnosti pevnosti nedostali peníze...
Zvedne hlavu. Nepobijí nás uvnitř jako krysy!
„Pojďme z tohoto místa v plamenech ven a postavme se nepřátelům. Kdo zemře, budiž s Bohem. Kdo přežij, budiž jeho jméno velebeno. Půjdu první a co udělám, udělejte též. Bůh je můj svědek, nikdy vás neopustím mí bratři, mí rytíři!“
Rachot otvírané brány. Výstřel z děla zmasakruje Turky, tlačící se na mostu.
Mikuláš Zrinský ze Serynu, beze zbroje, jen se štítem, jde do posledního útoku.

Smyslem Rostova života byla smrt. Byl Statečným svého kmene, vyvolený lovec, nejlepší mezi všemi. Velký ničitel strojů. Ale pak k němu přišla smrt. Dvanáct banditů stačilo, aby krev celé vesnice zalila posvátnou zem. Přežil, jeho žena a dcera ne. Chtěl zemřít, ale Všematka mu nachystala jiný osud – stal se Smrtonošem, mstitelem beze jména, vyhnancem. Pomstil svou vesnici, pod jeho rukama poprvé umírali lidé.
Chtěl zemřít, ale jeho osudem se stal život malé Aloy. Vychovával ji a miloval jako vlastní. I ona se stala Statečnou.
Když do vsi vtrhli další bandité, Rostův život konečně dostal smysl. Zemřel, aby ona mohla žít.

Když mu v náručí zemřela žena, přepadl ho smutek.
Nebyla to dokonalá družka, to určitě ne, ba ve většinu trablů jeho života měla prsty.
Bezděky si sáhl na jizvu pod hrudí, co ho vždy při úplňku pekelně bolela.
Neposlušná a vzdorovitá, až i šéfa vytočila a on s nimi oběma - v rámci kolektivní viny - vyrazil dveře.
Povila a vychovala dva syny, ale ti po ní tak hašteřiví, až jeden druhého zabil a pak si z lítosti hodil mašli.
Od změny prostředí upejpavá.
Ale byla jediná.
A on je teď úplně sám.
Když mu v náručí zemřela Eva, přepadl ho smutek.

"Kapitáne Lostowe, mám pro vás loď", prohlásil žoviálně admirál Ahart'adex.
"To je skvělá zpráva, pane. Sezení v přístavu není nic pro starého mořského vlka. Která to je?"
"Žádná z těch, o kterých víte. Nová, přísně tajná."
"Ještě lepší."
"Je to bitevní loď. Zcela nová třída. Vybavená zbrusu novým realitním pohonem."
"Kdy mohu převzít velení pane?"
"Za deset dní vyplouváte z Kerratogharramu."
"Deset dní? Ale to je příliš krátká doba na sestavení posádky!"
"Vyplujete pouze se záložní posádkou. Obeplujete kontinent a teprve až zakotvíte v Quasar Uram, nalodí se zbytek posádky."
"Tak nechť je první plavba lodi - ehm - pane?"
"Maywight."
"Úspěšná!"

Zavyjí, když zahlédnou původce pádu zátarasu. Spíše menší, střídmá postava Karla, s brokovnicí přes pravé rameno, výškou připomíná Pittova Achilla před Trójou, postojem Holdenova Pike Bishopa, šéfa to divoké bandy, rysy Eastwoodova nesmiřitelného Williama Munnyho, jenže obecenstvo bez fantazie i znalostí dobrých filmů, takže nic, krvavýma očima vidí jen lidskou skvrnu ve výhledu vpřed.
Tváří v tvář všem viditelné hrozbě není protipohybů, ale jeden směr: zděšený ústup, další pády a šlapání po.
Karel zavírá bránu a uvězňuje se v kruhu, jeho armádou lebky a kosti předků, jeho hradem barokní kostel, jeho výhledem umrlčí kaple.
Jsem poslední akční hrdina?, napadne ho.

„U Tutatise, jestli dojedeme, bude to zázrak!“ brblá Asterix pobízející línou Královnu.
Na menhircích sedící Obelix zhluboka vzdychá: „Už tam budem, Asterixi?“
„Ne!“ zazní už podvacáté úsečná odpověď.
Idefix varovně štěkne.
„Co je to?“ mhouří oči malý vozka.
„Jídlo?“ zvedne hlavu v naději Obelix.
Jejich vůz mine zadýchaný Gal, na zádech obrovský cinkající batoh.
„Počkej! Kam ten spěch?“
„Ve městě řádí Římani! Tam nejezděte!“
„Římani?“ rozsvítí se oči obrovitého Gala. „Římani!!“
„Radím dobře,“ zdůrazňuje uprchlík. „Otočte vůz a pryč!“
„Bez obav, dobrý muži!“ ujistí ho Asterix. „Je zde hrdina, který město rád ochrání.“
„Budli, budli, budli!“ přikyvuje tleskající Obelix nadšeně.

„Pak jsem vletěl havraspárskému chytači do cesty a zlatonka mu ulítla. Takže jsme vyhráli,“ vykládá nadšený Teddy obdivně zírající holčičce.
„Akorát ti zlomil ruku!“ chladivými prstíky přejede přes bolavé zápěstí, ve kterém kostirost právě léčí pochroumané kůstky. „Ale stejně jsi nejlepší.“ Horlivě ho obejme a vlepí mu pusu.
Teddymu se uleví, že poblíž není žádný z jeho spolužáků, opatrně objetí opětuje a vyhřívá se na výsluní dětského obdivu.
Na ošetřovnu vejde Severus. Než stačí cokoli říct, Megan se mu pověsí kolem krku.
„Tatí, půjdeme vařit veritasérum?“
Zapomenutý hrdina si chmurně pomyslí. Tatínek vždycky na prvním místě. Já na tom posledním.

„Na chvíli si odpočineme.“
„Dobře. Ty skály vrhají stín, sedneme si sem. Stejně je zvláštní, kde se tu vzaly, v prašné rovině.“
„Není to ledajaké místo.“
„Opravdu?“
„Bývalo tady archeologické naleziště. Kteréhosi dne se jeden z členů poslední výpravy ztratil a ostatní ho nikdy nenašli. Dlouho poté, co ze skal odjeli, byla nedaleko nalezena kostra.“
„To byl on?“
„Předpokládá se. Asi byl zraněný, doplazil se tam a umřel.“
„Takže byl posledním členem poslední výpravy.“
„Ano. Plazit se takovouhle pustinou vedrem musel být docela hrdinský výkon.“
„Anebo šlo o někoho jiného a ten z výpravy tady…“
„Cítíš, jak se najednou ochladilo?“

Prednáška už dávno začala.
"Ale o jedno vás prosím, nepodceňujte koboldov! Sú úskoční, vždy majú po ruke prekvapenie," vysvetľoval profesor, keď rozospatá vošla dnu.
"Nenechali ste mi žiadnych darebákov?" spýtala sa, keď už hádzali mŕtve goblinie telá na vozy.
"Už ste všetko zožrali?"
"Zostalo mi len miesto v stajniach?"
"Posledný uprace?!"
Keď ju poslali na ďalšie miesto činu, trochu premýšľala nad zmenou povolania. Jej schopnosť prísť vždy posledná neprinášala veľa životného úspechu. Na bojisku však tentoraz neležali mŕtvi nepriatelia. Keď sa opatrne priblížila, videla, že ostatní kolegovia sú zatvorení v klietke a koboldi veselo pobehujú okolo. Pasca na hrdinov!
"Ha!"

Ze startu vyrazila jako poslední. Od začátku věděla, že první nebude. Ale o to přece nešlo, ne? Bylo to o odvaze, samostatnosti a odhodlání naplno žít. A ona se odmítala vzdát.
Šlo to pomalu. Terén byl nerovný, celé tělo ji bolelo a každý překonaný metr ji stál neskutečné úsilí.
Ostatní jí zmizeli v dálce. Mohla by jim závidět, ale na to už se dávno vykašlala. Proč taky? Stejně tím nic nezmění.
Konec se pomalu blížil. Deset metrů, devět, osm.
Když se dostala k cíli, neubránila se smíchu. Dokázala to!
Podívala se za sluncem a vesele zabrzdila svůj první mechanický vozíček.