DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

pozn.: navazuje na drabble Pohádková večeře
Začalo to hned druhého dne u oběda.
„Ta polévka je málo slaná.“
Prohlásila princezna. Táta krysodlak ani nezvedl oči od talíře, když praštila příborem o stůl pokrytý svátečním ubrusem.
„Ten svetr mě škrábe!“
Pokračovalo to po obědě, když si princezna stěžovala na kvalitu vypůjčeného oblečení. Táta krysodlak ani nezvedl oči od novin. Jen si povzdechl.
„Fuj, přece po mě nemůžete chtít, abych myla nádobí!“
Princezna si otřepávala jarovou pěnu z prstů a tvářila se při tom nanejvýš zhnuseně. Táta krysodlak si významně odkašlal, ale dál se věnoval kroužení lžičkou ve své odpolední kávě.
„No podívejte se, jak jsem špinavá!“
Stěžovala si, když ji donutili okopávat jejich skromnou zahrádku. Táta krysodlak jen přitlačil na brousek a pravidelnými tahy dál ostřil kosu.
„Tohle že je vaše koupelna? Tak malá?!“
Rozhlížela se princezna. Táta krysodlak jen otočil kohoutkem, aby se snad Její Výsost neopařila, kdyby se o to pokusila sama.
„U nás doma máme mnohem měkčí ručníky. Už jste někdy zkoušeli použít aviváž?“
Ozvalo se zpoza dveří koupelny, když rodina unaveně zasedla k televizi a načala jeden z těch lepších smradlavých sýrů. Po takovém dni si to rozhodně zasloužili.
„A ta voda je moc studená!“
Táta krysodlak se už opravdu naštval. Slepice jedna!

Ranní slunce mraky neprošlo. Kolem mě zněly modlitby, šepot a šplouchání vln. Vzduch páchl solí, ostře ji doplňoval zápach cigaretového dýmu a moči. Nejvíc ale čpělo napětí. Kdybych vztáhl ruku, možná bych ho ve vzduchu nahmatal. Jen na chvilku, na malý bolestný okamžik, jsem zavřel oči a představil si, že jsem doma. U úplně jiného pobřeží. Pak jsem je ale otevřel. Pošmourné ráno činilo Kanál ještě nehostinnějším místem, než jak ho popisovali chlapi ze 6. vzdušné divize, a já byl vmáčknutý mezi ostatními. Všude zelená a šedá, jen v dáli se proti obloze bělala pláž posázená ocelovými ježky. Vypadala oproti moři tak klidně! Ale bylo to jen zdání, klam, protože nad ní čněla opevněná kulometná hnízda a v písku čekaly miny.
Vylodění začalo a s ním palba, výbuchy, křik a spousta krve. Tolik krve, že voda zrudla a náš svět se zastavil. Jen kulky svištěly kolem v neměnném rytmu těžkého kulometu. A když pár metrů ode mě vybuchla mina a já chvíli neviděl a neslyšel, napadlo mě, že už se domů nepodívám. Pak jsem ale vstal a vrhl se do boje. Protože domov byl daleko, nepřítel blízko a voda, která v rudých pramenech neúnavně narážela do pláže Omaha, byla ledová.
6.června 1944 se na pláž s krycím názvem Omaha vylodila část americké armády (pěší divize a prapory jednotky Rangers). Bez podpory tanků, které z velké části skončily ve vodách Kanálu, zde během bojů padlo přibližně 3000 mužů. Pro srovnání, přibližně stejný počet mužů ztratila dohromady britská a kanadská armáda v bojích na plážích Gold, Juno a Sword.

Bylo léto. Slunce pražilo a každý poník, který mohl, byl zalezlý někde ve stínu, pokud možno u vody. Šestka kamarádek trávila den na pláži u rybníka, přičemž Rarity si dávala pozor, aby sluníčku ani na chvíli nevystavila svůj čistě bílý nosík (měla speciálně navržený módní klobouk), Twilight Sparkle líně listovala nejnovějším románkem od Láskomily Srdcové, Fluttershy svými křídly poskytovala stín několika králíčkům, které zároveň ovívala, Rainbow Dash a Applejack se snažily jedna druhou předehnat v plavání přes rybník a Pinkie Pie? Ta zrovna na pláž přiskotačila s velkým nafukovacím balónem a sítí.
"To je žůžo, je nás akorát na odbíjenou!" konstatovala a vmžiku měla síť napnutou a klisničky rozdělené do týmů.
"Twilight, Rainbow a Fluttershy proti Rarity, Applejack a mě."
Všechny se do hry tak zabraly, že nevnímaly čas. Jak se slunce blížilo k poledni, začalo být příliš horko a kamarádky dostaly žízeň.
"Brrr...moje voda za tu dobu pěkně zteplala," stěžovala si Rarity. Pinkie vytáhla z jednoho ze svých udělátek perfektně orosenou lahev vody.
"Neměla bys to pít ledové, to je nebezpečné," varovala ji Twilight.
Pinkie jen pokrčila rameny a lahev doslova vysála.
Příštích pár dní klisničky místo na pláž chodily za ní domů, kde ležela se zápalem plic.

Erasto Mpemba právě připravoval svou denní dávku zmrzliny z horkého mléka a cukru. Jako mnozí další středoškoláci v Tanzánii.
“Pospěš,” popoháněl ho kamarád.
Erasto se podíval na horké mléko a pak na kamarády čekající venku.
“Ale co...,” řekl si a dal krabičku do mrazáku.
Nevinný to začátek příběhu, díky němuž vešel Erasto Mpemba do dějin... alespoň do některých.
Když později nahlédl do mrazáku, jeho zmrzlina byla už tuhá. Ostatní měli zatím jen ledové mléko. Tím byl zmaten.
“Pane učiteli,” zeptal se jednou Erasto při hodině fyziky. “Je možné, aby teplá voda zmrzla rychleji než studená?”
“Jistě. Pokud se pohybujeme v mpembovské fyzice,” ušklíbl se učitel. Rčení se samozřejmě uchytilo - kdykoli udělal Erasto chybu, mluvilo se o mpembovské fyzice. Erasto se však nedal odradit a později téhož roku se zeptal Dr. Denise Osborna, který školu navštívil.
“Nenapadá mě žádné vysvětlení,” pronesl. “Nicméně to zkusím.” Přikázal asistentovi, aby experiment provedl. Byl překvapen - horká voda zmrzla rychleji.
“Nicméně budeme pokračovat, dokud nedostaneme správný výsledek,” dodal popuzeně asistent.
O šest let později: článek Cool, Physics education. Tak se do vědeckého světa vrátil jev známý několik tisíc let, nyní jako Mpembův efekt.
Ne že by na tom záleželo - nikdo pořád neví, čím to vlastně je...

Poznámka: Snad jsem příliš nezprznila reálie.
Varování: Smutné
---
Osmého listopadu šestnáct set dvacet pršelo. Provazce vody bičovaly zem. Odplavovaly zbytky sněhu zrudlého krví. Ledová voda se hromadila v prohlubních, stékala po mrtvých tělech a mísila se se slzami živých.
Bojištěm klopýtal muž. Zakopával o ležící těla, zoufale prohlížel obličeje padlých. Hledal a studený déšť pronikal do jeho srdce.
Hledal a nalezl. U zdi letohrádku ležel mladík s otevřenýma očima. Dosud žil. Nemilosrdný déšť máčel jeho rozpálenou skráň.
„Synu!“ vykřikl muž. Poklekl a sevřel mladíka v náručí. „Synku, jsem u tebe,“ spolkl pár studených slz.
„Otče…,“ zasípal hoch. „Odpusť mi, prosím. Já…“
„Odpouštím,“ řekl muž a pohladil synovu tvář.
„Já… Nechtěl jsem tě vyhnat… Tolik to bolí…,“ šeptal mladík přerývaně do hučení deště.
„Já vím, synku. Nemluv, nevysiluj se. Odpustil jsem ti a náš Pán ví, proč jsi tak jednal,“ pronášel horečně otec.
Déšť sílil. Proudy vody bičovaly otce s umírajícím synem. Chladily chlapcovy rány a srdce muže měnily v led.
„Mám rád déšť,“ řekl mladík najednou. „Líbí se mi, když prší do našeho rybníka. Otče, doma taky prší?“
„Nevím, synku. Možná tam padá sníh,“ odpovídal otec. Snažil se udržet konejšivý úsměv, ale voda mu ho smývala z obličeje.
Synáčku můj!
Když opouštěl Prahu, déšť se změnil v sníh.

Stoupla si pod sprchu a pustila na své unavené tělo proud téměř horké vody. Horké stejně jako jeho dlaně, když ji hladíval. Zaklonila hlavu v té šťastné vzpomínce a oddávala se jen svému pocitu. Potom pootočila kohoutek směrem k modré a voda se stala vlažnou. Přesně ten pocit, když jí řekl, že se stejně jednou rozejdou. Protože ona je moc mladá a on starý a Smrtijed. Protože ona si zaslouží někoho lepšího. Mluvil tak často a jí to vadilo. Přitom ona jej milovala, nechtěla se ho vzdát…ale jak se blížila válka… Otočila prudce kohoutek doleva a ucítila mrazivé bodání ledových jehliček na těle. Ale ledová voda, která ji polila, když jej viděla ležet na zemi v Chroptící chýši s prokousnutým hrdlem, ta se té ze sprchy opravdu rovnat nemohla... Promodralými prsty téměř nezvládla zavřít vodu. Otočila se a pohlédla na sebe do zrcadla. Promodralé rty, oči bez výrazu a pod nimi našedlé kruhy. Vyhublé tělo. Pomalu se dostala z vany a došla ke své posteli. Lehla si, přikryla se. Mechanicky. A věděla, že zase přijdou jen hodiny koukání do stropu… Hodiny proseb, aby se vrátil. Aby jí ho osud, Bůh…kdokoli, cokoli, vrátil…Proč ji tu jen nechal samotnou…

Varování: hormony! A bjb. Je mi to líto...
Povězme si to na rovinu. Nemáte moc zbraní. Ne proti tomuhle... Skutečně nezáleží na tom, jak moc jste dospělí, zodpovědní a profesionální.
Hormony jsou totiž pěkné svinstvo.
Jistě, můžete se na TO snažit nemyslet. Předstírat, že TO neexistuje. Jenže...
Pak usnete.
„Nemůžeme to udělat. Pracujeme spolu, a...“
„Zmlkni.“
Impulsivní chňapnutí jedněch rtů po druhých. Vzdálená hořkost italského espressa, jehož síla by normálnímu člověku urvala srdce, ale jeho s úspěchem drží při životě. Šlachovité ruce na mém opasku. Zrychlený dech. Studená deska stolu v mrňavé kuchyňce taneční školy. Strach z přistižení.
Intenzivní pocit, že něco tak zatraceně zábavnýho a zakázanýho by spolu tanečníci nejspíš dělat neměli. Zvlášť, když spolu pracují na něčem důležitém.
Jak říkám. Proti některým věcem je těžké se bránit. Ale úplně bezbranní nejste, to zas ne. Vždycky jsou tu staré dobré triky, jak se zbavit tenze, když už ne podvratných myšlenek.
Za půl hodiny odcházím do zkušebny.
Dnes tu choreografii vybrousíme k naprosté dokonalosti. Jsme profesionálové. Žádní cucáci z prvního ročníku.
Takže teď za sebou pěkně zatáhnu závěs a pevně zavřu oči. Cítím, jak se mi páteř podvědomě narovnává. Ještě se pořádně nadechnout. A stisknout zuby. Víc. Víc! Ach bože můj...
Do hajzlu, ta voda je ale ledová!

Master s klidným svědomím absolutního šílence vyspával kocovinu, když najednou – chrst – na hlavu mu přistál kýbl ledové vody. Zvuk, který se z něj vydral, lze přirovnat pouze k vyděšené žákyni prvního stupně.
„Vstávat a cvičit, beruško,“ ozvalo se od zrzavé ženštiny, která nad ním stála s kýblem a ironickým úšklebkem.
„Co to...toto...tohle... Víš, kdo já jsem?!“ vykoktal ze sebe a začal si ždímat kapuci od bundy.
„Dle tvého názoru? Všemocný báječný vládce všehomíra. Dle jeho názoru? Docela kus. Dle mého názoru? Byli všichni Time Lordi takoví idioti?“
Master vyskočil na nohy a výhružně vztyčil ukazováček. „Abys věděla... Počkej, dle čího názoru jsem to docela kus?“
„Doctorova. Koukám, že pozornost dokážete oba udržet asi stejně dlouho,“ obrátila oči v sloup.
„Doctor si myslí, že jsem kus?“ potěšeně se usmál Master a zamnul rukama.
„Ano a ty mi ho pomůžeš najít.“
„Proč bych to proboha dělal, jsem rád, že mám od něj pokoj.“
„Protože já ti pomůžu postavit tvou vlastní TARDIS. S funkčním chameleoním obvodem.“
„TARDIS, říkáš? A proč bys to dělala? A kdo vůbec jsi?“ ušklíbl se na ni. Odložila kýbl a podávala mu ruku. Obezřetně ji vzal do své. Pevný stisk.
„Jsem Donna Noble. A vzpomněla jsem si.“

„Já tam nevlezu.“
Dračice si tlapu, kterou před několika vteřinami opatrně namočila do vody jezera, téměř uraženě přitiskla k hrudi, čímž se ještě víc zamazala zbytky své dnešní krvavé snídaně. Kadetům shromážděným napjatě kolem unikl krátký povzdech; zdálo se, že dnes je čištění přece jen nemine.
„Étoile, prosím. Moc nám tím všem pomůžeš.“
Étoile zafuněla a znovu prohrábla drápy hladinu. Sotva před několika dny se po dlouhých mrazech trochu oteplilo a jezero bylo ledové až běda. Mladou dračici bylo víc než zbytečné přemlouvat, že drakům studená voda neuškodí.
„Nechci. Doteď jste mě myli a nikomu to nevadilo.“
„To ano, ale doteď jsi byla o dost menší.“
„Chmch…“
Étoile unikl nešťastný povzdech. Ještě okamžik váhala, jako by se přemlouvala, načež se docela bezhlavě vrhla do vody. Její útok na jezero se neobešel bez kvílení tak hlasitého, až by si jeden pomyslel, že ji vraždí, a zuřivého máchání křídly. Ještě párkrát dračice plácla tlapami do vody, jako by ji chtěla rozdrásat, a několika skoky se dostala zpátky na břeh, kde se mohutně oklepala.
„Spokojen?“ zasyčela.
Kapitán Moreau se nezmohl na odpověď. Stál na břehu, s ručníky připravenými k otření dračice, a z něho i ze všech kadetů crčela na zem ledová voda.

„Ahoj lidi, měli jsme na dnešek nějaký domácí úkol?“
„Ne, jen říkala, že bude zkoušet z celého ročníku.“
„No páni, doufám, že mi dá pokoj. Po té včerejší párty mi v hlavě hučí, že skoro neslyším vlastního slova, natož to její skřehotání. Řekl bych, že můj mozek její hlas už automaticky filtruje.“ Zvonek zazvonil a do třídy vešla učitelka ve středních letech s přísným pohledem a hranatými brýlemi. Jen co se její pozadí dotklo židle, otevřela třídnici.
„Tak kohopak si dneska vyzkoušíme. Tak… třeba pan Kouřít.“
Sakra, to si ta stará čarodějnice musela vybrat zrovna mě?
„Hezky se postavte před tabuli a povězte mi, kdy byla ledová doba a co to je.“
„No viděl bych to tak od začátku listopadu zhruba do začátku června. Jednou jsem se zkoušel koupat už v květnu, ale málem mi umrzly… Ehm no a co to je… no normální H2O, že jo, jen prostě studená.“ Profesorka na něj zírala a v hlavě jí to šrotovalo minimálně tak, jako jeho spolužákům. Až pak…
„Doba! Ne voda! Ledová doba! Děláte si ze mě legraci?“
„K čemu bych potřeboval matraci?“ Zatvářil se nechápavě.
„Počkejte, to si vypijete.“
„Že nás všechny přežijete?“
„Kouříte!“
„Ano, ale teď si nedám, děkuji.“