DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

„Rone?“ řekla Hermiona, která seděla v křesle skloněná nad knížkou.
Její milý zvedl hlavu od kouzelnických šachů, které právě s Harrym hráli. Harry byl docela rád, že jeho Hermiona neoslovila, neměl nejmenší chuť vyslechnout si další nesmírně zajímavou informaci z nějaké nesmírně poučné knihy, kterou by si určitě měli oba přečíst. Raději se dál soustředil na šachy a nevnímal.
„Představ si, že v některých zemích,“ chtěla pokračovat Hermiona, ale Ron jí skočil do řeči:
„Hermiono, teď nemám čas, řekneš mi to potom.“
Hermiona se ale nedala odbýt: „Představ si, že v některých zemích na Velikonoce mladíci chodí od domu k domu a mrskají děvčata spletenými proutky. Prý aby neuschly. A ony jim za to ještě dávají vajíčka! To je zvláštní...“
Ron mlčel a tvářil se otráveně, ale v hlavě se mu zrodil plán. Velikonoce byly už za necelé dva týdny.
*
„Hermiono, zbláznila ses? Co to děláš?“ zaječel Ron.
Hermiona vítězoslavně zvedla odhozenou pomlázku. Sice to nebylo striktně podle tradice, ať už jakékoli, ale co se dá dělat. Ron si přece také zaslouží zajistit, aby v příštím roce neuschnul. A také si mohl předem uvědomit, že ledová voda nepřichází jen z nebe a z kýblu. Hermiona si otřela hůlku o hábit.

Přečetla jsem si Rebelčino drabble O bruslení a ledové vodě a prostě to tak nemůžu nechat. To je úplný AU, je vám to jasný?
Takže tady máte, jak to bývalo doopravdy.
(Počítám s tím, že ještě napíšu jedno drabble ze světa Království ostrovů, ale tohle prostě muselo ven!)
Fandom: Vlaštovky a Amazonky
Věnováno všem znalcům
Ledový déšť dopadal na okna. Do takového počasí by jeden psa nevyhnal, a to už byl červen.
Venku zatroubilo auto.
Zuzana pohladila své nejmladší vnouče, líbla manžela na tvář, vzala deštník a nechala si s batohem pomoct od zetě.
Auto bylo červené.
„Báli jsme se, že nepojedeš,“ řekla Titty.
„Blázníš? Musím jet, kdo by se jinak postaral o to, abyste se pořádně najedli?“ usmála se.
„Připoutej se,“ řekl Roger a zařadil rychlost.
V posledních letech voněl začátek prázdnin po benzínu.
„Přijedou i Amazonky? Poslaly dopis?“ zeptala se.
„Poslaly obrázek,“ usmála se Titty.
Goblin na ně čekal v přístavu, připravený k plavbě. Na Johna bylo spolehnutí. Zbývalo jenom uložit jejich zavazadla a čersvě nakoupené zásoby.
Pomalu přestávalo pršet. Vyjasňovalo se.
Moře vonělo.
Z přístavu vyjeli na motor, Zuzana ještě ukládala v podpalubí zásoby.
John obrátil loď proti větru a Titty vytáhla hlavní plachu a kosatku. Potom motor vypnuli.
Vítr foukal do zad.
„Rogere, přines spinakr.“
Po jeho vytažení se Goblin rozletěl s větrem o závod.
„Blázni! Kdybyste aspoň počkali, až bude všechno uložené,“ láteřila Zuzana z podpalubí.
„Rychleji! Rychleji!“ volala Titty z přídě.
Před přídí zasvítily bílé plachty.
Plula k nim Divoká kočka.
„Pojeďme letos až na Island!“
Léto teprve začínalo.

Paní učitelka starostivě vyhlédla z okna. Potom rozhodla, že nás šest dětí z Bullerbynu pustí dříve, abychom došli domů za světla.
Nepomohlo to. Zatáhlo se, začalo hustě pršet. Pomalu jsme se táhli do kopce. Nebylo proč pospíchat, ledová voda nám stejně dávno stékala pod brašnami po zádech a čvachtala v botách. Ani utíkat jsme už nemohli.
I když děláme vždycky všechno, co Lasse vymyslí, tentokrát jsem se odmítla jít schovat k ševci. Mám z něj strach.
„Tak to ani za nic, Lasse. Zbláznil ses? Jsem sice mokrá jako myš, ale domů dojdu, i kdybych zmrzla!“ Anna a Brita se ke mně přidaly a tak jsme se plazili dál.
Ještě nikdy jsem neviděla naše útulné stavení raději. Když jsme dorazily domů, maminka nad námi spráskla ruce a rychle nás hnala svlékat.
Ách, jak bylo příjemné zavrtat se pod tlustou peřinu a pít horkou čokoládu, kterou mi Agda donesla do postele!
Jenže pak jsem dostala horečku a také velkou rýmu. Musela jsem ležet v posteli ještě týden, i když ostatní už dávno chodili do školy. Mrzelo mě to. Mám moc ráda naši paní učitelku. Ale holky mi donesly úkoly a Bosse dokonce nové Švédské jaro na čtení, tak to nebylo tak zlé.

Poznámka/upozornění: Měla jsem pocit, že depresivních věcí už jsem napsala až až. Ale inspirace, potvora, nespolupracuje.
Opatrně vstoupila do vody... a málem z ní hned zase vyběhla. Chvilku přemýšlela, jak se během chvilky za letního dne může voda o tolik ochladit. Dodala si ale odvahu a postupně šla po dně dál, až jí voda dosahovala skoro po krk. Chůzi vyměnila za plavání a vyrazila přes půl přehrady zpátky ke skupině.
Plavala slušně, a tak byla během pěti minut zpátky u skupiny.
Po hladině se proháněla dvě šlapadla. Z nich se každou chvíli někdo spouštěl do vody a naopak někdo z dovádějících vylézal zpět. Ve vodě se zatím dovádělo, cákalo po ostatních, splývalo, obyčejně plavalo, prostě letní vodní radovánky.
„Tak co?“ volali někteří už z dálky.
„V pohodě!“ doplavala blíž. „Prodlouženo, zaplaceno, takže jenom ty šlapadla pak fakt vrátit.“
„Super. Nechceš se za odměnu svézt?“ nabízela jedna posádka.
„To je dobrý, mě baví plavat... si spíš řeknu o záchranu, až chytnu křeč,“ smála se.
Vodní útok, který na ni vedl jeden kamarád, odlákal její pozornost.
Čas ještě trošku poskočil, když ji něco zarazilo.
„Mimochodem, kde je David?“ Předtím, než odplavala vyřídit prodloužení šlapadel, ji překvapilo, že plave poměrně daleko od skupiny. Měla ho za dobrého plavce, ale...
„David? Nevím... Davide!“
Hasičský sbor měl to odpoledne smutný úkol.

Fandom: Most do země Terabithia
Poznámka: Doufám, že jsem vám v příběhu neudělala moc velký zmatek :). A ještě dodávám, že fandom znám (zatím) jenom z filmu, tudíž některé věci nemusí souhlasit s původní předlohou.
----------------------------
Všichni obyvatelé království Terabithie považují vodu za posvátnou. Nejvíc uctívají řeku, všichni bez výjimky, najády, stromoví lidé, hradní stráž i obří skřeti. Nikdo si ale není úplně jistý, proč to tak je. Někteří tvrdí, že v řece sídlí královna.
/Chytila se lana, zapřela se nohama a odrazila se. Stejně jako tolikrát předtím. Voda ale byla divoká, smýkla se jí ruka a spadla. Hladina se za ní zavřela příliš rychle. Nestihla si uvědomit, jak je voda ledová. Uhodila se do hlavy a zapomněla./
Podle pověstí se rozhodla svou zemi neopustit, ale nemohla být zároveň člověkem. Svěřila tedy panování králi a princezně, dvěma moudrým vladařům, a sama se změnila ve vodu, která naplnila řeku a živila celou říši. Tak nikdy neodešla a svým poddaným pomáhala už navždy.
„Může s námi jet i Leslie?“ Slečna Edmundsová se usmála.
„Jistě, zajdi pro ni.“
Když dorazili do galerie, byla Leslie ve svém živlu. Možná až moc. Vyprávěla vtipné historky, nedůležité střípky z příběhů a vůbec všechno, co ji napadlo. Pobíhala od obrazu k obrazu jako káča. Nakonec se přece zastavila, před krajinkou s řekou vinoucí se až daleko za obzor.
Skončili v kavárně u horké čokolády.
„Potřebujeme most,“ řekla Leslie.
Ale takhle se to nestalo.

„Vodiška je studenušká, milášik. Ale my potrebujeme rybišku, pretože máme hlad. Strašný hlad. Elfský chlebíšek nám nechutí, fuj a zajašika nám pokazil ten tušný hobit. Že s hranolkami... bodaj by ho roztrhlo. Ale tá vodiška je až ľadovušká, nielenže studená. Bŕŕŕ. Ale Smeagol je dobrý, Smeagol rybišku chytí a potom sa najeme. Dobrá, šerstvá rybiška!“
Áno, moja láska. Chyť nám rybišku a potom porozmýšľame, ako sa zbavíme tých dvoch hnusných hobitov, čo nám vzali miláška!
Čľup...
„Poď so mnou,“ vyzval Faramir Froda potichu. Doviedol ho až na okraj jaskyne. Ukázal mu jazierko, v ktorom plával Glum. „Vstup do Zabudnutého jazierka sa trestá smrťou,“ šepol a ukázal na svojich mužov, ktorí mali natiahnuté tetivy s pripravenými šípmi.
„Zadrž,“ zarazil ho Frodo. Bolo mu Gluma ľúto. Potreboval sprievodcu. Nemohol nechať, aby ho zavraždili. „To stvorenie ku mne patrí. Nechaj ma, zavolám ho.“
„Na to je ale neskoro,“ Faramir stiahol obočie. „Zamoril nám jazierko...“
„Ale veď je to len obyčajné jazierko, dokonca s ľadovou vodou.“
„Omyl. Moji muži zahlásili, že ten tvor svojou prítomnosťou v jazierku a špinou, ktorú mal na sebe, upchal filtračný systém a taktiež sa pokazilo vyhrievacie zariadenie, nehovoriac o tryskoch...“
„Prosím?“ Frodo nechápal.
„Že nám ten hajzlík zničil jacuzzi!“

Rychle cválají poloninou, kopyta koní rozstřikují kapky jitřní rosy na všechny strany. Chlapec se úkosem podívá na dívku vedle sebe. Tajnou výpravu by raději podnikl s jejím bratrem (ten si však v Meduseldu odpykává trest), ale nerad musí uznat, že ta malá s ním dokáže udržet krok. Vede svého koně jistě, v tváři výraz odhodlání.
Voda v stinné tůni je chladná, tak chladná, že jí vytrysknou slzičky, když do ní vstoupí. Netrpělivě je setře, vždyť je z královské krve, rohanská štítonoška, přece nebude před bratrancem vypadat jako ufňukané děcko.
On se slabě pousměje urputně statečnému výrazu v její stažené tváři.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“
.
.
.
Nemusí říkat nic. Sama vidí, jak je jeho tělo polámáno. Rozsekáno. Zničeno.
„Kde?“
„U brodů přes Želíz. Je ještě naděje?“
Skryje své emoce pod ledovou masku, ale oči ji usvědčují ze lži.
„Možná.“
Popraskané rty se slabě hýbou. Nakloní se blíž.
„Neplač, Éowyn, Jezdci přece nepláčou.“
.
.
.
„Vodu, Morag! Tu horečku musíme srazit!“
Chvatně namáčejí obinadla. Ale jediný pohled do milované tváře jí prozradí, že už je pozdě. Théodred, dědic rohanského trůnu, dodýchal.
Voda pomalu stéká z jejích rukou na podlahu. Studená, nepotřebná. K ničemu. Stejně jako ona.
Její slzy nikdo neuvidí, Jezdci přece nepláčou. Nikdy.

Poznámka: Milá Lejdynko, opožděně ti přeju všechno nejlepší k narozeninám

Vltava je ledová, nejledovější, splývavá, sladká.
Plyne lehce její hladina, plyne klidně.
Pláče, lká, bublá, blábolí vlnami.
I slepý slyší její hlas.
Vlevo od splavu bydlí vodník Vltavín.
Legenda.
Žalostně klokotá do mlhy.
Mlýnské kolo klape, tklivě a melodicky.
Nostalgie.
Vltavín sleduje vlnky, láká labutě blíž k splavu, lapá lelky, lenoší.
Chladí si čelo v Lehounké Splývavé.
‚Kluku!‘ volá mladá slečna od průplavu. ‚Kluku, plav! Plašíš lidi!‘
A tak plave.
Plyne jako splávek, pod lampu na splav.
Pláče kalně, bolavě, tesklivě. Ten kluk! Neklid! Vlnivá lidská síla!
Plave tu všelicos. Spadlé listí, láhve, nedopalky.
Lidské blebleble.
Slzy v ledové Vltavě.
Sliz. Zelená hladina. Nelíbí!
Ale co dělat. Slepě klnout? Zlobit se?
Kleknout a lkát?
*
Plavná loďka. Splývavá. Ladná víla.
Letí klidně po hladině.
Lodník Ladislav. Naklání se na zábradlí.
Plive dolů.
Je mladý, má sladký vzhled, ale –
- kleje jako by byl bláznivý.
Nedopalek plácl sebou o vlny.
Pak láhev levného alkoholu. Poloplná.
Vltavín přihlíží.
Letí to – PLESK!
Au! Bolí! Hlava bolí, boule!
Vltavín slzí bolestí.
Plavajzníku! To se nedělá! Poplaveš!
PLESK! PLÁC!
DOLŮ!
Plav, člověče!
Plašíš líny, pliveš a kleješ!
Lodník klesl pod hladinu.
Pohlazení ploutví.
Klesá
klesá
klesá...
Vltavín vyhrál.
Naposledy.
A ledová voda Vltavy
plyne dál klidně
staletími.

Varování: Pokusila jsem se napsat něco milého.
Poznámka: Inspirovala Rya.
Někdo by řekl že mé dny jsou jednotvárné.
Jsem strážce Chrámového pramene.
Za úsvitu pronesu modlitbu za jeho čistotu a vydatnost a poprvé se napiju.
Modlitbu je třeba opakovat, když slunce stojí na nejvyšším bodě dráhy a poté znovu při jeho západu.
Čas mezi modlitbami patří mně.
Zde, u pramene, jsem v rozjímání nalezl klid a moudrost. Už jen mé květiny mi připomínají vzdálený domov. Starám se o ně se stejnou péčí jako o pramen. Naberu vodu, na dvanáct úderů srdce, ne více, ne méně, ji ohřeju v dlaních a pomalu nechám skanout. Pak mé květiny prospívají.
Pramen je srdcem tohoto Chrámu. Dodává vodu do jeho fontán i kuchyní. Chladí. Občerstvuje.
Je mým společníkem. Přítelem. Doufám, že až jednoho dne zemřu, bude mi prokázána nejvyšší pocta a můj popel bude do něj vhozen. Tak se stanu jedním z jeho dobrých duchů a splynu s ním navždy.
Dnes je pramen neposedný, zvědavý. Nedivím se. Zatmění se objeví sotva jednou za lidský věk a pramen ho nezahlédne, dokud neprojde chrámem až do odpadních stok.
Zatmění. Nakonec i já jsem na něj zvědav. Popojdu blíž k oknům a zaseknu se. Znovu jsem zapomněl, že řetěz, kterým jsem k prameni připoután je příliš krátký.