DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

Od té doby, co ji poprvé uviděl, začala voda studit. Cítí neklid, který nerozežene ani dlouhá procházka po břehu jezera, ani pohled na hvězdy a měsíc dorůstající k úplňku. Vodní tráva, kolébající se pomalu na vlnách, mu připomíná její vlasy. Bledý měsíc její bílé šaty. Třpyt hvězd její smích.
Pomalu se v něm rodí rozhodnutí. Musí ji mít a bude ji mít. Proč by si alespoň jednou nemohl prostě vzít, co chce?
Černá voda pod jeho nohama studí jako led.
Voda nikdy nepřestala studit. Pamatuje si teplo jen jako pocit, jako sen o čemsi krásném, kdysi dávno, v jiném životě. Bylo tam slunce a vůně a chuť, sladkost na jazyku, vítr ve tváři. Vzpomíná si, že se uměla smát, ale teď si nemůže vzpomenout, jak se to dělá. Vlasy kolem ní plují jako vodní tráva, promočené bílé šaty svítí jako břicha leklých ryb a ona zapomněla, jaké to je dýchat. Jaké to je cítit.
Říkal jí, že si zvykne. Že se naučí ho milovat a zase se radovat z vody. Nevěřila mu, ale doufala, že v ní něco probudí dítě. Ale její nitro, i když dalo život, zůstávalo studené a mrtvé.
Černá voda v jejím srdci dál studí jako led.

White. That is all I can see as far as my eye can reach, not even the odd black line of a tree to break the monotony. The scenery hasn't changed in days. I have no sense of direction, or even an approximate idea of how far I have come. One day the wind blows into my face, the next day it's in my back. I walk until my eyelashes gleam with icy crystals, my lips turn a pale shade of ochre, until I barely remember the reason for this journey.
My mother told me what her mother had told her. At the end of the ice, there is water. At the end of the winter, there is spring. I'm not sure what spring is; my people haven't seen it for generations. But I walk, because there has to be an end - and after the end, a beginning. I walk because the only other option is death.
Numb. I don't feel, don't see. My legs keep moving automatically. The creak of breaking ice is sudden, but before I can process the sound, I'm dropping. The water I plunge into is icy, and I can't swim, but it is water… Spring?

Navazuje částečně již na jedno drabble, kde jsem psala o vodopádu...
Naposledy jsem navštívila toto jezírko v době, kdy jsem byla svobodná a nečekala jsem dítě. Dobře si vzpomínám na toho hnusného pavouka, kvůli kterému jsem spadla do ledově chladné vody. Ještě teď mi z té vzpomínky přeběhl mráz po zádech.
Samuelovi jsem o tomto místě vyprávěla tolikrát, že sem prostě musel vyrazit. A já se přiznám, že jsem neváhala ani vteřinu a s tím bláznivým nápadem souhlasila. Sice pro mě bylo nepohodlné jet ve svém stavu na koni, ale za ten úchvatný pohled to stálo. Ač jsme tu měli dnes strávit jen hodinu, nelitovala jsem. Zase jsem se cítila klidná jako už pár měsíců ne.
Samuel seskočil z koně, rychle se vysvlékl a skočil do vody. Ačkoliv věděl, že je ledová, musel to prostě vyzkoušet doslova na vlastní kůži. Už jsem mu chtěla začít nadávat, ale když jsem spatřila jeho vyděšený pohled a drkotající zuby, musela jsem se začít smát.
„Já ti říkala, že je ta voda ledová. Ale evidentně jsem jen pitomá ženská, která nic neví,“ pronesla jsem lehce ironicky a na jeho tváři tím vyloudila jeden ze vzácných úsměvů, které mu tak neskonale slušeli. A tehdy jsem si to konečně plně přiznala. Zamilovala jsem se do Samuela Antarese.

Chlapec s očima šedivýma jak moře sedí v okně a bez hnutí zírá ven, sleduje vlnu za vlnou, jak se vždycky přižene, rozhrkotá pod sebou kamínky, vyběhne nahoru k naplavenému dřevu, tam se zlomí, nechá za sebou pěnu a sama ustoupí zpět, splyne s nekonečnem slané vody. Chlapec tak sedí už týden. Nemluví. Nejí. Večer se nechá vzít za ruku a dovést na lůžko; tam se roztřese, jako by se bál, že ho pevné zdi kliniky pohltí.
Uklidní se jen, když pozoruje věčně proměnlivé podzimní moře.
Mistr gdaňský si začíná zoufat.
Nejdřív si myslel, že chlapec zešílel bolestí následkem exorcismu. Ale chlapcova pečeť je nedotčená. Fyzicky je naprosto v pořádku.
Podepsala se na něm otcova smrt a nezabezpečený průchod Zemí.
Mistr Mandaly vidí věc jednoduše. „Zemi odplaví Voda.“ A ať si to léčitelé pochopí, jak chtějí.
Mistr gdaňský vezme chlapce na mořský břeh. Svlékne ho a vstoupí s ním do vln. Nese ho dál a dál, až sám stěží dosáhne na dno. Voda je ledová, dobrovolně by se nekoupal. Sotva cítí vlastní ruce.
Náhle se přižene velká vlna a vytrhne mu chlapce z náruče.
Když se oba šťastně vyškrábou na suchou zem, chlapec se mistra chytí a konečně se rozpláče.

„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.

Pokračování originálu Toman a lesní panna od F. L. Čelakovského. ;) Jo a ty nejúchylnější části veršů jsou vážně z originálu. ;)
Večer před svatým Janem,
mluví panna s Tomanem:
„Kam pojedeš, milý můj?
Hleď, jest toto naše sluj?
Netřeba tobě víc než mě,“
pravila panna posměšně.
„Kletba je zákon, musím jet,
loňskou stezku obejet.
Zákon je kletba, káže les,
dnes tu straším, dnes jsem běs.
Dej mi, panno, dej novou,
košiličku růžovou.“
Panna zrudla, zbledla zas,
Kdo ví proč se jí třás hlas,
už je mrtev, panny choť.
„Nedám tě, ještě semhle pojď,“
Po vlasech ho polaskala,
studenou vodou pomazala.
Vyjel Toman doubravou,
dal se hned cestou pravou,
A v Podhájí u myslivce,
starý domek, jedna svíce.
Napjal ucho, hluk a křik,
hlasně vzdychl, běsu vzlyk.
Smutkem Toman obklopen,
odvrátil se od oken.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
běs však svoji cestu našel.
Jede zpátky doubravou,
les mu šumí nad hlavou.
Kůň zastaví, zařehtá,
v křoví se kdosi zachechtá.
„Oči, údy své neklamu,
Toman jede, za choť má pannu!
Švarný hochu, jen nezoufej,
lesnímu panu přednost dej!“
Toman stojí, patří k němu,
náhle cítí v srdci změnu.
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!“
Tomanovi rozkoš proudem,
prolila se každým oudem.
Panna čeká, slunce vyšlo,
na Tomana to však přišlo,
Nejen líbá pana dál –
kdopak by se smrti bál?!

Půlnoc zastihla dámu uprostřed jezera, sotva několik stop od jednoho z mohutných kamenných sloupů železničního viaduktu. „V ten moment,“ vyprávěla později, „jsem si pomyslela jen – to snad ne! Jak to mohl udělat! Na složitější myšlenku jsem neměla čas, protože ačkoli mi pád z několika desítek metrů připadal jako nekonečně dlouhý let, ve skutečnosti trval jen pouhých několik sekund.“
Náraz na vodní hladinu byl velmi bolestivý, a než se dáma stačila vzpamatovat, vězela hluboko v ledové tmě, v uších jí hučelo a srdce tlouklo na poplach.
„Ze všech sil jsem se snažila zadržet dech. Uklidnit se. Jsem, přirozeně, vynikající plavec, ale cestovní šaty, které jsem měla právě na sobě, mi činily nemalé potíže. Bylo téměř nemožné nasadit správné plavecké tempo a dostat se nahoru.“
S hlavou nad hladinou se konečně mohla nadechnout.
„Šlapala jsem vodu a rozhlížela se. Připadalo mi, že daleko vepředu ještě slyším náš vlak. Myslím také, že hořel. Nevěděla jsem, jak se odtud dostanu, nevěděla jsem, proč to udělal, a nepochybovala jsem, že se pokusí zabít i mého manžela. To už totiž zkusil několikrát.“
Vtom zaslechla šplouchnutí pádla. Spatřila mihotavé světlo lucerny na přídi člunu. Kdosi zavolal její jméno.
„Najednou jsem měla pocit, že tohle je jen začátek.“

Je půl čtvrté odpoledne. „Anton, nějak ti ty necky tečou,“ dřevaři pospíchají, ale když zahlédli pramínek vody vytékající z hráze, přece jen jim to nedá.
Přehrada je úplně nová, ještě ani není plná. Nový je i hrázný. Ale je mu jasné, že tohle není dobře. Voda má ještě přitékat, ne aby někde zase tekla ven. Odkládá chleba a termosku.
Chvíli kouká – pramínek vody, asi jako prst silný. No, raději to nahlásit. Ještě že sem zavedli telefon a nemusí nikde běhat.
„Říkáte vypustit, pane správče? Všecko?“ opakuje zpitoměle. Ještě pár slov a běží k havarijním uzávěrám, ani termosku nezavřel. „Chlapi, rychle sem!“
Několik dělníků položilo nářadí. „Pojďte se mnou, máme malér“. Jenže šoupátková místnost je plná ošklivě znějících zvuků… a v jednom rohu roste vlhká skvrna. Teď už nikdo nemyslí na nic jiného, než jak co nejrychleji otevřít šoupě. Ještě půlku… „Pozor! Pryyyč!“ Hnusný zvuk desítek kubíků pohybující se zeminy. Budou čtyři hodiny.
„Honem zavolejte do Desné!“
Jsou čtyři hodiny. Na poštovní úřad v Desné přichází varování, že korytem poteče víc vody. O čtvrt hodiny později zazní hrozivá zpráva: hráz nad obcí se protrhla. Okamžitě evakuovat!
Ledová voda přehrady přišla vzápětí. Vzala sebou téměř celou Desnou a šedesát dva lidských životů.
Tohle se opravdu stalo. Na místě, kterému se říká Protržená přehrada, dnes nenajdete skoro nic.

V márnici začal její život být zoufale monotónní. Proud, na kterém se dosud vezla, najednou bezcílně kroužil ve slepém ramenu řeky a hrozil zastavit docela. Její sny jeden po druhém troskotaly ve světle zářivek…
Pak přišel Jim.
Od začátku ji to k němu táhlo. Byl charismatický, zdvořilý a pozorný, uměl naslouchat, její netaktně morbidní přeřeknutí ho neuváděla do rozpaků, naopak je považoval za legrační. Měla pocit, že oba jedou na stejné vlně. Jim vždycky byl jedno velké ucho, dokonce jako roztomilé ucho vypadal. Hezky voněl, dobře se oblékal a ty jeho oči… Pohlédnout do nich znamenalo utopit se v čokoládě.
Jak se říká, nejhorší věc, která se člověku může stát, je nic. Proto se Molly Hooperová odvážila udělat první krok a pozvala Jima na kafe. Byl to krok do prázdna, který on kupodivu uvítal s otevřenou náručí.
Slepé rameno vyústilo do vodopádu.
Teprve po několika týdnech společného plachtění jí bylo dost nešetrně sděleno, že její společník není k létání technicky způsobilý. Konkrétně k létání s kýmkoliv jejího pohlaví. Posloužila mu jen coby odrazový můstek k vševědoucímu Sherlockovi. Nejdřív ji využil a potom srazil do propasti, na jejímž dně ji očekávala ledová voda.
Molly zavřela oči a nechala se spolknout tmou.

Garrus Mordina vedl kolem baru ke stolku v rohu.
„Tudy, doktore Solusi. Nehýbe se už půl hodiny. Říkali jsme si, jestli nemáte nějaký… něco na probuzení.“
Shepard ležel jak široký tak dlouhý u nohou židle obličejem dolů a nejevil známky života.
Mordin se nad něj postavil, pečlivě se rozhlédl a promnul si bradu.
„Příčiny stavu? Žádná krev, zranění v boji nepravděpodobné… ne, ne, rozhodně ne, jsme přece v baru. Následky fyzické hádky? Těžko – bar nedisponuje asarijskými tanečnicemi, novinářům vstup zakázán, vyhazovači náležitě impozantní. Snad… slabost způsobená abusem alkoholu?“
Garrus významně mlčel.
„Značně podezřelá varianta. Shepard pryč ani ne hodinu. Leda…“
Mordin poklekl. Ukazatel jednoho z počítadel na unistroji splašeně vylétl.
„Že by… ale to přece… nutno se zeptat… byl to… kroganský ryncol?“
„Trojitý. S kapkou červeného vína. Jmenovalo se to salarian v tuchanské poušti.“
Mordin zbledl, ale během okamžiku nabyl svého obvyklého klidu.
„V tom případě… řešení prosté.“
Několikrát se otočil na patě.
„Ano, ano, účinné. Dočasný diskomfort subjektu nevyhnutelný. Úroveň společenského znemožnění lehce zvýšená, ovšem hodnoty kritické již delší dobu. Chvilková verbální agresivita pravděpodobná, avšak hrozba bez pohybové koordinace nulová. Efekt okamžitý.“
Konečně na vzdálenější straně místnosti uviděl dveře na toaletu.
„Voda ledová…,“ dramaticky se odmlčel, „je voda ledová.“