DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

Otec zuří, matka hledí do země s výrazem hlubokého smutku. Nora čeká, až výčitky začnou nanovo. Napjatě, neboť říšský poslanec, drahý papá, dovede překvapit i po letech stejných rozhovorů.
„Odjedeš s námi domů. Někdo na tebe musí dohlížet.“
„Otče, to nemyslíš vážně. Už nejsem dítě!“ ohradí se nevěřícně.
„To je vidět na první pohled,“ sekne zpět, ale už ne tak hluboko jako před lety. „Kdybys aspoň dokázala, že ti univerzita něco dala! Že využíváš ty ztracené roky k něčemu užitečnému...“
„Nebyly ztracené!“
Matka se rozpláče.
„Takže?“ zeptá se papá a ona, zahnaná do kouta, s doktorátem, ale bez prostředků, přikývne.

"Měl jsem za to, že se bude jednat o nějaký školní projekt."
"Už nejsem dítě, sire."
Lord Vetinari se zarazil, protože na drzé odpovědi nebyl zvyklý. Příkrou odpověď ale spolkl, mladík měl v sobě to nejlepší, nebo nejhorší, záleží na úhlu pohledu, z obou svých rodičů.
"Dobrá, ale na řešení choulostivých situací v Überwaldu jste přece jen poněkud mladý, plnoletý budete přece až napřesrok, lorde," odpověděl patricij ledovým hlasem.
"A kdyby s tím plánem přišel můj otec?" zeptal se lord Elánius a ukázal na papíry.
"Tak bych mu ho samozřejmě schválil!"
"Výborně, tady mi to prosím podepište, vyrazím za úsvitu."

Když byl mrně, často utíkal pod matčinu zástěru, aby ho neobjevili sourozenci.
Ujídal jim čokoládu.
Když dorostl školnímu věku, často se krčil za hřbitovní zdí, aby ho neviděly sousedky.
Kouřil otcova viržinka.
Když přišla telecí léta, často se ukrýval do seníku, aby ho nenašli rodiče.
Vodil si tam Karolínu.
***
Po smrti Heydricha se schoval do stodoly, aby ho nevypátrali Němci.
Znal atentátníky.
Po zrušení stanného práva se skryl pod novým jménem, aby ho nepoznali přeživší.
Udal je všechny.
Po konci války si Karel Čurda přestal hrát na schovávanou. Přihlásil se četníkům.
Jenomže už nebyl dítě.
Oběsili ho 29. dubna 1947.

Tophiny rodiče o tom nikdy nemluvili. Bylo to trapné, soukromé, přízemní. Snad měli pocit, že bude pořád malá holčička, která se o tyhle věci nemusí zajímat.
Takže teď byla půlnoc, stála před Katařiným pokojem, v břiše měla křeče a na nohách něco lepkavého a studeného. Pěst zvednutou, stačilo zaklepat.
Nikdy v životě nebylo tak těžké zaklepat.
“Toph? Co se…”
Zalapala po dechu a Toph bylo jasné, že je konec. Má nějakou smrtelnou nemoc a…
Katara ji objímala a smála se.
“Gratuluju! Teď už si vlastně dospělá!”
Úžasný, pomyslela si kysele. Taky by se to mohlo poznat trochu míň nechutným způsobem.

Syn císaře, po matce dědic sicilského trůnu. Měla ho čekat zářivá budoucnost.
Rodiče však záhy zemřeli. Sicílie mu zůstala, císařem být nemohl.
Ve čtrnácti se chopil vlády. Jenže vyvstala vážná hrozba. Nový císař chtěl zabrat jeho království.
Nouze se však obrátila v triumf. Papež se přiklonil k nepřátelům mocichtivého císaře. Nabídl korunu jeho mladičkému soupeři.
Do Říma přijel Fridrich jako nuzný prosebník, na sever téměř jako štvanec. Jednou stěží unikl nepřátelům.
Za Alpami však již čekali spojenci. Mladík si rychle získával přízeň, město za městem otvíralo brány…
Chlapec z Apulie? Nikoli, císař Fridrich II.
Brzy ho budou nazývat Divem světa.

„To je moc,“ mračí se Asterix.
„Prosím?“ pozvedne Taxus obočí. „Ty si dovoluješ odporovat…!“
„Už si s nimi můžu hrát?“ přeruší jeho rozhořčení Obelix, který poskakuje na místě.
„Ještě ne,“ zavrtí hlavou jeho kamarád. „Mám dojem, že mne podceňuješ, Římane. Možná jsem malý, ale už nejsem dítě a znám římské zákony. Vyšší sazbou všechny občany tohoto města odíráš, abys měl víc pro sebe!“
„Ty mne osočuješ z okrádání našeho božského Caesara?“ nadme se Taxus.
„Přesně tak!“
„Jak myslíš,“ usměje se výběrčí úlisně. „Vojáci! Zatkněte je za urážku císařského výběrčího!“
„Už můžu??“ zamrká Obelix.
„Jinak to zjevně nepůjde,“ povzdechne si Asterix.

Pokouším se utišit skupinu řvoucích dětí, které jsou spíš divá zvěř.
Při vysvětlování hry přejdu otrávené výrazy a poznámky některých bez komentáře s vědomím, že před rokem jsem dělala to samé mým současným kolegům ve vedení.
O půl dvanácté sedím v jídelním stanu. Snažím se, zatímco domlouváme se zbytkem vedení přesný program na zítřek a zpíváme, nespolknout polétavý hmyz přilákaný světlem jediné plynové lampy. Spát jdeme o dost později, než bych potřebovala.
Zmožená se v poledním klidu svalím do stanu a nedbám proseb, abych šla s dětmi plést náramky. Usínám.
Život dospělého je vyčerpávající.
Kéž bych mohla být zase dítě!

Tatínek dnes řekl, že už nejsem žádné malé dítě a úkol z matematiky si proto dnes spočítám sám, on ho jen zkontroluje a podepíše.
Chvíli poté nečekaně přijela bábinka.
Přivítali jsme se a já se vrátil k úkolu. Bábinka mě pochválila a řekla, že si aspoň se zetěm pěkně popovídají a jak že je na tom tatínek s tou opravou dveří garáže.
Dospělí vážně nevědí, co chtějí. Tatínek za chvíli přišel, že mi přece jen raději pomůže. Ujistil jsem ho, že nejsem žádné dítě, úkol jsem už napsal a můžeme si jít povídat s bábinkou. A tatínek vypadal hrozně zklamaně!

Daigoro je synem samuraje. Snáší beze slova bolest a zimu. Nedotkne se jídla, dokud není vyzván, i kdyby umíral hlady. Zná zdvořilost, soucit. Je kdykoliv připraven zemřít v boji. Jsou mu tři roky.
Daigoro je synem nájemného vraha. Smrt je jeho rýží a mlékem. Viděl více mrtvých než šógunovi pěšáci. Neotírá si krev z tváře, křik ani chropot ho neděsí. Sám zabil a ještě zabije. Ruku v ruce kráčí s otcem po pekelné stezce. Smrt je vzduch, který dýchá celý život.
Daigoro má ty nejstarší oči. Ti, kdo do nich opravdu pohlédnou, vykřiknou hrůzou nebo soucitem, podle stavu svého srdce.

Ještě nikdy se tak nebál, jako teď před Oddělením Trvalých poškození zaklínadly v nemocnici sv. Munga. Ani když čelil Voldemortovi a jeho stvůrám. Čekal, jak dopadne aplikace nového lektvaru, na kterém spolupracoval se Severusem Snapem.
Když před časem dostal do rukou Atlas neznámých magických rostlin, neměl tušení, co bude znamenat pro jeho život. Při čtení ho napadlo, zda by jedna z těchto cizokrajných bylin nemohla obsahovat alkaloid, který by obnovil synapse ve zmučených mozcích jeho rodičů.
Dnes nastal den D, léčitelé jim už podali lektvar Jak se vyrovnají s třicetiletými změnami? Jak přijmou, že už není...
"Pane Longbottome, pojďte dál!"