DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

Král vztekle praštil do stolu zaťatou pěstí. Ale i toto mužné gesto působilo u mladičkého panovníka vlastně nepatřičně.
"K ničemu. Všechno to bylo k ničemu," naříkal trochu a jeho jemný hlas se dotýkal srdcí okolostojících velmožů.
"Vaše Veličenstvo," spustil odvážně pan Štěpán Šlik, "přišla i poslední odpověď od benátského dóžete. Rovněž nás nepodpoří."
Další úder do stolu. "Křesťanská Evropa nás v tom nechá samotné. Uhersko a jeho král, kterému za zády říkají Dítě. Co čekají? Že to vzdáme? Což netuší, že naše prohra jenom otevře cestu dál?" Král se zalykal vztekem a oči mu planuly.
"Sestavte vojsko. Vyjedeme na Sulejmana."

"Ještě včera jsem měla vlásky žluté jako sluníčko a dneska?
Bílé chomáčky, které se připravují odletět po sebemenším doteku. Jako kdybych chodila na chemoterapii.
Ale stejně jsem dopadla líp než sestřičky, které zmizely ze dne na den, jako by si je vzala kosa.
Kdepak asi můžou být? Jsem tu už samotná, samotinká a vlasy mizí, stejně jako letní počasí. Přišel můj podzim?
Ale co, něco jsem v životě dokázala!"
Starý krtek vyhlédl z nory, a podíval se na poslední pampelišku. Její chmýří mizelo společně s babím létem, ale bylo mu to jedno.
Nebyl už dítě, které by se divilo všemu.

„Neměla bys opouštět lože, jsi nemocná,“ napomenula ji matka.
Georgiana ji neposlouchala. Nechala služebnou, aby jí pomohla do černých šatů a poté ji propustila. Připadalo jí směšné truchlit nad smrtí člověka, který ji zničil, ale byla to součást protokolu a jako nová hraběnka jej respektovala.
„Kde je otec?“ zeptala se bez špetky zájmu.
„V hlavním sále, dnes probíhá audience s obyvateli Olanesu.“
„Cože?“ vykřikla vztekle Gee. „Proč mě nikdo neinformoval?“
„Protože je ti patnáct, tvůj otec se o chod vesnice postará.“
„Otec není hrabě,“ ohradila se. „Už nejsem dítě! Byla jsem dost stará se vdát, převezmu tedy i povinnosti hraběnky.

Elysand stál uprostřed noční krajiny. V dálce viděl světla Candlekeepu. Náhle se před ním zhmotnil jeho otčím.
Tohle je sen, uvědomil si Elysand.
„Mé dítě,“ promluvil Gorion, „je mi líto, že nemohu být s tebou, abych tě ochránil před zlem.“
„Ale já už nejsem dítě, otče,“ odvětil Elysand. „Přestal jsem jím být, když jsem viděl, jak tě zavraždili. A s tím zlem budu bojovat.“
Gorion se usmál. „Vím, že najdeš vlastní cestu. Sbohem.“ Rozplynul se, stejně jako se začal rozplývat snový svět.
Elysand se probudil plný odhodlání. Bylo na čase nechat minulost za sebou. Teď má družinu a musí velet.

Vůně kávy a důvěrně známé zvuky. Kvokání slepic na dvoře, zvonivé ťukání kovu o kov: táta naklepává kosu.
Nany si vychutnává blažené chvíle polospánku, než bude muset vstát.
Ze dvora k ní tlumeně doléhají cizí hlasy.
Pak se v jediném okamžiku iluze domova roztříští, Nany je náhle úplně bdělá.
"Nemůžete si ji vzít, táto! Vždyť ji nemilujete!"
Nany zadrží dech.
Chvíle ticha, jen kladivo teď tluče o poznání rychleji.
"Co ty víš o lásce, chlapče," povzdechne nakonec otec mírně.
"To byste se divil!" vyplivne Jeník.
Pak dodá tak tiše, že si to Nany skoro domýšlí: "Strašlivě bolí."
Kladivo překvapeně utichne.

13 let a prej mám vyspělý prsa. Stydim se.
14 let.
„Vypadáš na 17,” řekne týpek zklamaně. Jsem pyšná.
Neuvědumuju si, že vyspělá navenek neznamená vyspělá uvnitř.
.....
18 let. Kupuju kámošce cíga:
„Co by na to řekli rodiče?”
„Je mi 18. Není to pro mě. Občanku?”
„Dobrý, já vám to prodám. Ale vypadáte na 14.”
19 let a nechtějí mi prodat nůž, že mi prej je 17. Tak učím matiku.
20 let a jdeme s tátou do kina.
„Dospělej a student.”
„Do patnácti?”
Leden:
„Já vám to víno neprodám, vám bude 18 až v únoru.”
„Ne, to mi bude 21.”

Bídák stál za barem a s lehce pokrčeným obočím pozoroval mladého cotase, který byl buď neskonale odvážný, a nebo - a to byla větší pravděpodobnost - úplně blbý. Protože nikdo normální by Bídáka neprosil, aby mu nalil na sekyru, že to po výplatě dorovná.
"Hele, mladej," začal Bídák klidně. "Teče mi mlíko po bradě?" Cotas se zmohl jen na zavrtění hlavou.
"Nebo snad vypadám jako bych se narodil včera?" pokračoval Bídák. Mladíkovi konečně došlo jakou udělal chybu.
"Zdá se ti, kurva, že nosím plíny a jsem nějaké posrané děcko!?" zaječel Bídák na celý lokál.
Cotas udělal to nejlepší, co mohl. Utekl pryč.

Pokaždé, když přijedu domů, je máma o kousek menší.
Pokaždé, když odjíždím, loučí se se mnou, jako by to bylo naposledy.
A ono to naposledy být může. Kdykoli.
Když jsem byl v Budči první rok, myslel jsem, že bude stačit najít správnou knihu a budu mít kouzlo, kterým ji uzdravím. Naivní.
Trvalo mi, než jsem sebral odvahu a požádal o pomoc vedoucí budečské ošetřovny. Odmítla mě.
Obyčejní prý na magickou léčbu reagují nestandardně. Většinu magických postupů je zakázáno na ně použít.
Výmluvy. Jenom to nevyzkoušeli. Co hůř, nechtěli vyzkoušet.
Ale už nejsem malý kluk, nespoléhám na ostatní.
Léčbu najdu sám.

Na pelesti Věřiny postele sedí její maminka a něžně ji hladí po vlasech.
"Včera šla do lesa ta mladá z Kámena, taková ta... divná. Ještě s nějakým klukem. Doteď nepřišli. Tak jsme si s Karlovou mámou říkaly, když jsi teď... Do Karla nic není, nemáte kde bydlet.. Jestli by nebylo lepší.."
Vyletí z postele: "Lepší? Co by bylo lepší? Nemocnice? Zákrok? Není mi pět a tohle by nebylo trhání mandlí, mami!"
Vyřítí se z domova, běží, neví kam.
U lesa zakopne o schoulenou Natálii, jedním trhnutím ji postaví na nohy: "Jestli je pravda, co se povídá, koukej začít něco dělat!"

"Ale ne, to nemůžeš. To je jen pro velký."
"Ale já JSEM velká! Je mi už pět!"
"Vidíš. Mně čtyřicet."
"Běž spát."
"Ale proč Sára nemusí a já jo?"
"Sára je už velká, víš?"
"Já taky!"
"Tobě je kolik?"
"Osum."
"A Sáře?"
"Šestnáct."
"Tak si počkej pár let, abys mohla chodit spát později."
"Můžu si dát taky?"
"Nemůžeš. Je v tom alkohol."
"Já vím."
"To, že je to uvítací sekt, neznamená, že je to dovoleno i nezletilým."
"Kde jsi?! Jsou dvě ráno!"
"No a? Vždyť už nejsem dítě!"
"No to sice ne, ale bydlíš u mě. Moje střecha, moje pravidla!"