DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

„Zmizte, než se vrátíme pro toho medvěda!“ přikázal jeden z banditů poté, co jim sebrali veškerou užitečnou výbavu a zásoby.
Askeha si klekla k tělu Maetha a brečela. Peter si sedl, opřel se o strom a koukal do nikam.
...
Peter se snažil Asheku marně utišit, ale bez výsledku.
„Napij se alespoň vody ...“ šťouchnul ji do ramena lahví.
„Nech mě být, nejsem malý dítě! Postarám se o sebe sama!“ odsekne Asheka.
„To vidím ...“ povzdechl si Peter. "Vodu máme sotva na den, zásoby žádné, ani stan, spacáky, oheň, prostě nic. A domů dva dny cesty.“
„To mi je jedno ...“ odvětí Asheka zoufale.

Od raného dětství podvědomě tušil, jak ho ostatní berou. Hodný, nepříliš inteligentní, ovlivnitelný. Stále ve stínu svého staršího bratra a krásné sestry. Poslušný trouba…
Oba sourozenci byli zavražděni. Stal se králem, neomezeným vládcem. Skutečně? Nebo spíš loutkou v rukou dvou žen?
Jeho matka, hrdá lvice, zuřivě bránící svá mláďata.
Jeho manželka, krásná a laskavá.
Miloval je obě. Ony se nenáviděly. Co dělat, když jedna zřejmě nechala zabít druhou?
Nikdy nebyl pánem svého života. Možná proto se cítil v okamžiku své smrti svobodný.
Už nebyl dítě a toto rozhodnutí bylo jen jeho.
Poslední krok učinil svobodně, jako panovník, kterým chtěl být.

Thyron přezdívaný Děsivý si dal záležet na tom, aby opravdu byl děsivý. A také stylový, protože jaký má smysl prodat svou duši prastaré bytosti s příliš mnoha chapadly, když z toho nebudete mít cool ohoz?
Thyronovy rohy, rudá pleť a fialový oděv zaručovaly, že ho lidé budou brát vážně a že budou přesně vědět, s kým mají co do činění. Kolovaly zvěsti, že jeho rodina zemřela při hrozné tragédii...
Thyron přinejmenším tu tragédii plánoval pokaždé, když mu maminka upletla novou šálu. "A jíš tam v tom městě hříchu pořádně?" ujišťovala se. "Čistíš si pravidelně zuby?"
"Maaaamiiii! Už jsem snad velkej!"

"Už nejsem dítě! Zvládnu to! Dokázali to jiní, dokážu to i já," hecoval se, aby zahnal strach.
O průchodu do světa nevěst se poprvé dozvěděl, když dvanáctkrát svlékl kůži. Od té doby se bál. Zvlášť, když jednou, natajňačko, s kamarády sledovali přechod draka jen o něco staršího než oni. Jeho bolestný křik mu dlouho zněl v uších a děsil ho ve snu.
Nyní je na řadě on, dračí princ Armid. Proto stojí před portálem a sbírá odvahu projít do cizího světa.
"Dokázali to jiní, dokážu to také, nezklamu!"
Vstoupil dovnitř. Po chvilce bolesti vykročí na druhé straně průchodu mladý muž.

Krátce po Velikonocích mi poslal skládací psací stolek. Jen a pouze ten. Drahá Jane přidala malinkou sadu malířských pomůcek. Prý mám tvořit venku, až počasí dovolí. A prý mu neradila.
S koncem jara přišla ohromná zásoba papíru a několik liber s určením na šaty. U městské krejčové. Dle mého výběru.
Při červnové návštěvě mě doma nečekal žádný ohromný balík. Každodenně jsme však byli na procházkách a chvílemi jsme si povídali všichni tři dohromady.
Brzy poté mi Monsieur Rochester poslal dvě lupy a encyklopedii malých lučních tvorů.
Znamená to... Jsem snad... Je možné, že už konečně nejsem v jeho očích dítětem?

Táňa sedela nad školským projektom, ale myšlienky neposlúchali. Išla sa napiť, ale len preto aby pohľad zavadila o výklenok, kde sa nabíjaval Modráčik.
Nebudem revať.
"Prečo, tati?"
"Je nebezpečné nechávať starý model, hackeri sa do toho typu neho vedia nabúrať."
Znelo to logicky, bohužiaľ.
Zvonček, dodávka, Modráčik. Akurát nebol modrý.
"Zošúpali sme tú farbu, grátis," povedal technik.
"Modráčik!"
"Mladá pani?"
"Tu máš," núkala mu disk.
Modráčik si v poslednej chvíli nahral časť spomienok, ale miesto vyšlo len na Tánine detstvo.
"Už rozumiem, Tánička. Prinesiem modrú farbu, nech som ako kedysi?"
Táňa sa usmiala.
"Netreba, Modráčik."
Už sme obaja trocha iní.

„Za čtyři měsíce ti bude osmnáct,“ říká mi matka a já při těch slovech strnu. Modlím se, aby mi nezačala dávat rady do života. „Už jsi dost stará na to objednat se k holičce sama.“
Dobrá, tohle je ještě horší, než nevyžádané návody na vztah. „Ale mami,“ zakňučím, jako by to snad mohlo toto její kruté rozhodnutí změnit. „S takovou se k ní neobjednám nikdy.“
„Jednou se to budeš muset naučit,“ odpoví neúprosně.
Už nejsem dítě. Tedy, právně jím nebudu až za čtyři měsíce, ale všichni už mě vnímají, jako dospělou.
Tady končí veškerá legrace.
A nejspíš i stříhání vlasů

Je to tak všude. Nejmladší bude vždycky nejmladší. Ten malý, o kterého se každý bojí, nerozumný, neschopný. Vážné pokyvování hlavou, dokud se koukám, pak přezíravý smích. Podřadné úkoly. Žádná zodpovědná práce. A stále kontroly.
Ale já už nejsem dítě. Můj bratr se v mém věku téměř ženil. Sestra už dávno pryč. A já? Můžu být rád, že mě občas na chvíli vůbec pustí z domu.
Odhodlaně stiskl ruce v pěst a zamířil za otcem. Bude přesvědčivější než obvykle!
...
"Dobrá Davide, jestli chceš, můžeš svým bratrům donést zásoby... Bojují proti Pelištejcům v dolině Posvátného stromu. Buď opatrný."
"Jasně, tati, neboj se!"

„Co se ti stalo? Jsi bledý jako smrt.“
„Dostal jsem zásah, ale myslím, že to nic nebude.“
„Nic to nebude? Látku na břichu máš nasáklou krví!“
„Břicho trochu cítím, pravda.“
„Lež a nehýbej se. Podívám se, co se dá dělat.“
„Ta bolest...“
„Já vím. Ale nemám žádné analgetikum. Klidně křič, není třeba se stydět.“
„Nejsem malý. Vydržím hodně.“
„Je to ještě horší, než jsem si myslel. Musím tě dostat na stanici.“
„Tam asi nedojdu.“
„Jasně že ne. Ponesu tě.“
„Chce se mi spát.“
„Nespi! Zkoušej na mě mluvit!“
“Doktora, rychle!“
„Snažil jste se, ale… No, teď už je mu dobře.“

Přemístil se.
Rodina nastoupena přesně jak chtěl.
„Co to má znamenat?“
„Dlužíš nám vysvětlení!“
To určitě, pomyslel si.
„Nedlužím vám nic,“ odsekl.
„Gintare!“ No jo, matka. Ta aby se neukázala ve svém hysterickém světle.
Už nejsem dítě! Říkal jim pichlavým pohledem modrých očí. Všechno jim vyčetl. Že ho poslali do Chrámu nepřipraveného. Že mu nic neřekli. Oznámil jim, co udělal. Jak přijal a rozšířil jejich dohodu. A také že pozval Kazanského hraběte na návštěvu. A co víc – ZASNOUBIL se.
„A s kým se to tedy vlastně chceš oženit?“ ptala se matka.
„Ptáš se špatně.“ Odmlka. „Provdám se za Dragomira Radičeviče.“