DMD č. 13. pro 13. 4. 2018. Téma: První třída

Cyril nerad vstávání. Je těžké ho vytáhnout z postele, a co teprve v zimě, kdy si tolik libuje v zachumlávání se hlouběji a hlouběji do hřejivé říše peřin a snů. Proto se každý diví, když Cyrila vidí učesaného už v sedm deset, jak s úsměvem krmí morčata.
Cyril rád tajnůstkaří. Snídani zanechává nedotčenou na kuchyňském stole. „Dnes poznávám blaženost v srdci, jídlo je zbytečné rozptylování“, říká, když odchází. Se vztyčenou hlavou kráčí po chodnících. Nikdo to ještě neví, ale Cyril se rozhodl. Stane se gentlemanem.
A tak, v sedm padesát, je připraven, a pyšně otevírá dveře té nejkrásnější paní učitelce.

Prima je po základce docela zásadní zážitek.
Rejsek byl prvního září tichý a vystrašený, když přišel do nové třídy. Už dlouho si uvědomoval, že se bude muset vyrovnat dvěma starším bratrům, kteří na stejnou školu nastoupili před ním.
Chvíli váhal, než si vybral a posadil se do lavice vedle kudrnatého kluka v křiklavě fialové košili.
Představil se jako Žabák a Rejskův život pak už nikdy nebyl tak úplně stejný.
Co ale nevěděl bylo, že Žabák, ač velký extrovert, měl z prvního dne v primě taky srdce až v kalhotách.
Proto se tehdy Rejska chytil, a dalších pár let ho nepustil.

„Nemáte sem lístek!“ vyštěkl Peter W.
„Co si to dovolujete k dámě?!“ odsekla vdova Gertruda M., „já vždycky sedím tady, tohle je prostě moje místo!“
„Vaše?!“
„Ano, tady vždycky sedím!“
„Ale já sem mám místenku!“
„Co je mi po tom, tady vždycky sedím já!“
Ač byl Peter W. obchodníkem, tento typ hádek pravidelně prohrával, zejména se svou ženou. Raději tedy zvolil dobrovolný ústup z první třídy dozadu do druhé.
Jeho obchodní metody se navždy změnily poté, co mu v nemocnici oznámili, že díky svému umístění přežil železniční neštěstí u Eschede, kde zemřelo 101 lidí. Gertruda M. byla mezi prvními mrtvými.

Dostat se do temného příbytku temného čaroděje, aby mu mohli nakopat temnou... aby mu mohli nakopat, bylo složité. Po několika zádrhelech, kterých se musel ujmout jak Amra, tak i návštěvníci z jiného světa, Společenstvo... pardon, jinej vesmír... stanuli všichni přede dveřmi. Dost divnými, obklopenými různými ornamenty, páčkami a čudlíky.
"A včíl mudruj, Bobši," řekla Gwen, vztáhla ruku a pokusila se proniknout dovnitř myslí.
Síla ji odhodila na konec chodby a jen Mimasovy reflexy zabránily rozmáznutí o stěnu.
"Můžu?" zeptal se Trins a vytáhl tenoučké čepele z kalené oceli.
Za čtrnáct minut ho Tyros uznale poklepal po rameni.
"Seš třída, bráško."

Dlouhá kolona aut se vleče za těžkopádným autobusem. Na místě, kde je na chvíli přerušovaná čára, jede jako na potvoru několik aut v protisměru. Kolona se dál řítí rychlostí nadměrnou třicet kilometrů v hodině. V obci autobus pro jistotu ještě víc zpomalí.
Za vsí plná čára, občas po krajnici vrávorá cyklista.
Na kusu rovné silnice se podaří těm nejrychlejším a nejodvážnějším autobus předjet. O kus dál málem strhnou brzdy před semaforem. Práce na silnici, úsekem se jezdí kyvadlově. Než projedou, vyjede z pole traktor. Vlečou se za ním pět kilometrů.
To je ona. Silnice první třídy číslo dvacet Plzeň - Budějovice.

Obsadit První třídu nebyla sranda. S odstupem přiznávám, že jsme se přitom bezmála uchlastali, ale Charlese to evidentně bavilo. I kdybych mu neviděl do hlavy, míra jeho entuziasmu byla nepřehlédnutelná.
Na mne zbyla skepse.
Můj celoživotní problém - schopnost vidět věci, které on, optimista, umí výborně přehlížet. Lidskou dovednost věřit populistům. Nechat se vyděsit čímkoli odlišným. Schopnost politiků toho bezezbytku využít. To už tu bylo. Fakt, že nikdo z Charlesových "studentů" prozatím neriskuje, že se ho dav "slušných a nezmutovaných" pokusí lynčovat, nic neznamenal.
Jenže to jsem já - chlapec, co musel pohnout mincí. Ten, co si pamatuje. A odmítá se bát.

Milan Travič v lektvarech vynikal. Umění bublajících kotlíků si zamiloval už v dětství. Věděl, že nezáleží jen na citu, správném poměru a pořadí, ale také na kvalitě surovin. Vždy si vybíral ty první jakostní třídy.
-
Pracovali ve dvojicích. K němu se vnutil Sylwester Ziemniak, největší pošuk jejich skupiny. Milan mu zakázal, aby se čehokoli dotýkal, a pustil se do práce.
Bylo skoro hotovo.
Přidal jed štíropýra.
„Teď ambrózie?“ ptal se Sylwester.
Přikývl. Periferně viděl, jak Ziemniak sahá... Pro plod třeskpapriky?!
„NE!“ stihl zařvat, než to padlo do kotlíku.
Výbuch! Skutečně prvotřídní.
Tma.
Probral se o tři dny později. Na ošetřovně.

„Zbraně všeho druhu: První třída,“ četla Imoen na ceduli u stanu prodejce, který zavítal na letošní karneval v Nashkelu.
„Proč první třída?“ zeptala se Jaheira prodavače.
„Protože všechny moje zbraně jsou prvotřídní!“ zazářil prodavač. „Jen vybírejte, ctění dobrodruzi!“
Ajantis vzal z regálu obouruční meč a potěžkal ho. „Má pravdu – všechny jsou plus jedna.“
„Ale budeme si je moct dovolit?“ zapochybovala Branwen, zatímco obhlížela mistrovsky vyrobené válečné kladivo.
Elysand uchopil obouruční kovanou hůl plus jedna, podíval se na cenovku a pak ji opatrně dal zase zpátky. „Myslím, že budeme muset vzít ten quest na zničení té tlupy zlobřích banditů v horách...“

Slepice Bělka užasle sledovala orla, jak přistává na sousedním plotě. Ještě nikdy ho z takové blízkosti neviděla.
Orel se však po chvilce rozhodl popoletět o kousek dál na jiný plůtek.
„Viděla jste to taky, sousedko?“ ozvala se zezadu Kropka. „Tohle má být král ptactva? Prý prvotřídní letec!“ Kdákavě se uchechtla. „Takhle létat umím také, a ještě bych to zvládla lépe!“
Orel seděl jenom kousek od nich a všechno slyšel.
„Ano, tak nízko slepice určitě létají,“ odpověděl. „Ale uměla bys létat i takhle?“
Vznesl se do výšky a brzy zmizel za obzorem.
„Ještě se vytahuje,“ kdákla Kropka.
Bělka raději mlčky odešla.

"Augustýn hrát na četníky nebude, poněvadž Albínovi špatně napovídal," prohlásil Jáchym.
"Pch," řekl Augustýn, "to mě bavilo hrát tak v první třídě. Beztak mám novou knížku o kovbojích."
"Dovol, abych se zasmál," uchechtl se Albín, "mě naposled v první třídě bavili kovbojové."
"Tak hrajem?!" naštval se Jáchym, "Přestaňte se hádat jako malí."
"My, pane?!" křičel Albín, "abys věděl, i v první třídě jsem kopal líp než ty!"
"Co se zase děje?!" křičel Polívka.
"Proc se musíte pořád prát?! Podívejte, vysvětlím vám pravidla, všichni si teď zahrajete pěknou, klidnou hru z mého dětství, která vás naučí spolupracovat. Jmenuje se na četníky..."