Bajky (literární forma)

Za devatero horami a devatero řekami žila ovečka Blažena. Byla bílá jako sníh a hloupá jako... ovce. Jednoho dne se Blažena rozhodla zahrát si šachy s nejchytřejší dámou v okolí, vránou Marií. Marie tušila, že Blaženu porazí, a tak jí nechala výhodu bílých figur. Jednoznačnost partií ji ale zaskočila:
f3 -- e6 -- g4 -- Dh4#
Mat ve dvou tazích.
g4 -- e6 -- f4 -- Dh4#
Mat ve dvou tazích.
f4 -- e6 -- g4 -- Dh4#
Mat ve dvou tazích.
g4 -- e6 -- f3 -- Dh4#
Mat ve dvou tazích.

Pak si dámy prohodily strany, a protože pak Blažena nedostala mat ve dvou, nikdy už s Marií nehrála jinak.

Dříve neexistoval rozum. Lidé fungovali podle emocí. Až jednou přiběhl muž na patentový úřad;
„Průlom!“ smál se šťastně.
„Ukažte,“ dožadoval se zvědavý úředník.
„Rozhodovacích a činné principy, úplně odlišný od všeho dosavadního. Aktér při rozhodování hodnotí faktory podle různých utilitárních kritérií-“
„Nudaaaa!“ zívl úředník.
„Jde díky tomu zbohatnout,“ lákal vynálezce.
„Hmm!“ Úředníkovi zaplály oči. „Registruju to. Jak se to jmenuje?“
„Rozum.“
Vynálezce předal dokumentaci a úředník ji hodil do hromady spisů za sebou.
„Půjde to najít?“ namítl vynálezce.
„Mě se líbí tvar té hromady,“ opáčil úředník.
A tak je dodnes rozum žádaný a považovaná za užitečný, ale těžko k sehnání.

Zvířátka žila svobodně v lese, některá spokojená, jiná méně.
Mrzout jezevec brojil proti sovám. Jsou divné, létají potmě. Kdoví, co spolu domlouvají, o čem rozhodují.
Většina zvířátek proti sovám nic neměla, některá však časem uvěřila.
Poznenáhlu v lese přebíral vliv mazaný lišák, který se vlichotil kdekomu. Prý se přátelil se strašlivým medvědem terorizujícím sousední polesí. Stále častěji se kolem něho objevovali medvědovi poddaní.
„Kdepak. Nejhorší jsou sovy,“ prohlašoval jezevec.
Jiným vadily předsudky vůči medvědovi.
S ním se vyplatilo být zadobře.
Ostatně, lišák udělal pořádek. A ochránil les před sovami.
A tak zvířata uzavřela s medvědovou říší přátelství na věčné časy.

Papoušek Lori přivítal jednoho dne svého majitele, Josefa Nováka, zpěvem písně Já mám devět kanárů. Od toho dne začal jmenovaný zvát k sobě domů slečny na produkci svého opeřence. Návštěvy opouštěly byt ráno, s naštvaným výrazem, doprovázeny Loriho křikem: „Pepí, okamžitě vyhoď tu štětku!“

Až jednou … Po bytě pobíhala v noční košilce jistá Libuška Smetánková, která zareagovala úplně jinak. Pošimrala Loriho a laskavě řekla: „Ty můj malý brepto, sám nevíš, co povídáš.“ A nasypala mu buráky. Papoušek se zmohl jen na „Lori hodný.“

Od té doby bydleli Libuška a Josef spolu. Zajímavé je, že Lori skončil s hudební produkcí, bůhvíproč.

Žila byla jedna přemýšlivá veverka. Byla z početné rodiny a často živořili. Viděla, že i jiné rodiny někdy hladoví. I napadlo ji, že v lese není dost potravy pro všechny.
Umínila si, že se nevdá. Jenže potkala takového fešáckého veveřáka, že nešlo odmítnout.
Liška jí prozradila, že lidé nemají děti, když nechtějí. Používají nějaké pilulky.
Veverka šla do vesnice. Za jedním oknem na stolku nějaké pilulky spatřila.
„To bude ono.“ A uloupila je.
Marně jí vrána domlouvala, aby byla opatrná.
Veverka pár pilulek slupla. Pak proležela měsíc a slezla jí veškerá srst.
A proto, milé děti, nikdy neberte neznámé léky!

„Kdysi tu vládl král Lev,“ vyprávěl starý osel vnoučatům, „a to byl despota. Jen zavrčel, už se všichni třásli. A když i zařval, brrrrr. To vy si už ani neumíte představit.
Ale pak najednou Lev vážně onemocněl, a to byl jeho konec. Brzy ho všichni opustili, dvořané i strážci. Jednou mi povídala vrána, že leží na louce, úplně sám.
Tak jsem se šel taky podívat.
A tehdy, děti, do mě vjela taková odvaha a síla, jako ještě nikdy. Řekl jsem, tak abys věděl, jsem svobodný zvíře, žádnej soumar."
Pyšně pohodil hlavou. "A pak jsem ho nakopl, to jste měly vidět!"

Žila byla kdysi ovečka, roztomilá, výmluvná, ale ducha poněkud mdlého. Nabádali ji, aby se vyhýbala vlkům, že jsou zlí a koušou, ale ona nedbala. Vlci ji přitahovali.
I dostala se jednou potajmu na vlčí shromáždění a učaroval jí samotný vůdce tlupy. Vypadal tak silně, hrozivě cvakal zuby, rafl každého, kdo se mu znelíbil. Ovečka si nepřála nic než mu po zbytek života věrně sloužit.
A stal se zázrak. Ovečka si svou výmluvností a roztomilou prostomyslností vlčího vůdce získala. Bystře pochopil, že nejen vlci mu mohou být užiteční.
Učinil z ní svou mluvčí, a pokud neumřela, žije s ním šťastně dodnes.

Červené a zelené německé městečko Brandenburg an der Havel není příliš známé, ale za návštěvu rozhodně stojí. Už kvůli gotickému cihlovému dómu s krásnou klenbou z červených žeber a skvostným oltářem.
A na kamenném portálu se odehrává příběh. Hejno hus s nataženými krky vzhlíží k sedící postavě v kápi. Hltají každé slovo, které podivný kazatel hlásá. V další scéně se k nim během svého plamenného proslovu naklání blíž. A najednou – chňap! Zakuklený vlk popadl za krk tu nejtučnější husu.
Tak to dopadá, když vlk káže. Mějme se před takovými na pozoru, vyskytují se všude. A hlavně nebuďme jako ty husy.