DMD č. 13. pro 13. 4. 2018. Téma: První třída

Byl nervózní. Ještě aby ne, vždyť tohle má být jeho první třída, kteoru bude učit. Sám měl po studiích, prošel všemi zkouškami, a dokonce si už vyzkoušel jaké to učit je, ale toto bude jeho skutečná první vlastní třída.
Byl nervózní, ale zároveň natěšený. Děti jsou hodně zvídavé a hravé, rády objevují svět a zkoumají kdesi cosi, vše pozorují. Je snadné je pro něco nadchnout, ale zároveň je i velice jednoduché je ranit, či jim něco znepříjemnit.
Byl natěšený, ale měl i jisté obavy, budu dobrým učitelem? Zvládnu to zcela sám? Avšak venku už bylo hlučno, musí jít, děti čekají.

Mohla jsem být ráda, že jsem byla na situaci připravena čtením historických románů. Ale skutečnost, ta byla horší, než jsem si vůbec předtím dokázala představit. Asi mám špatnou představivost. A už vůbec nechápu to poblouznění rytíři. Páchli, byli věčně nalití nebo se mlátili. Pche, žádná romantika. No a podobné to bylo s cestováním a ubytováním na cestách. A to jsem měla to štěstí, že jsem cestovala v princově družině. Jenže to, co oni považovali za první třídu, tak v naší době bylo těžkým podprůměrem. Tekoucí voda - utopie, pohodlný záchod - ani náhodou. Jen jídlo bylo skvělé, bez éček a chemických přídavků.

Jaro je v plném, proudu.
Slunce svítí, včely létají o sto šest.
Stromy a keře vytahují ten nejvyšší kalibr - záplavu květů.
Všeliké barvy, všeliké tvary.
Mezi tím vším pučením a záplavou krásy jsem našla své nejmilejší.
Angličan by řekl "first class".
Při procházce parkem, při jízdě autem.
Zvedněte na chvilku oči nahoru.
Uvidíte jasně zelené obláčky na větvích javorů.
Ne, nejsou to rašící lístky, jak by se zdálo.
Jsou to nenápadné kvítečky.
Během týdne se změní v drobné nosíky.
Když dozrají, jako vrtulníčky se snáší k zemi, aby z nich vyrostly nové stromy.
Nosíky, co si dodnes lepím na nos.

"Doctor, is that you?"
An old photo showed a scruffy man winking mischievously. The Doctor scowled.
"You know, Jo, I was a different man back then."
Jo rummaged through the Tardis library and frowned.
"All these university yearbooks say you left during the first year."
"Well, collecting yearbook appearances was more fun than collecting degrees. As was getting expelled - I wasn't too polite in those days."
"You've flunked out of more schools than I heard of and you scold me for failing A-level science?"
"Not scold, my dear, encourage. Now, be a good girl and go make tea or something."

"Prime specimen, gents, really," Thorne's guide doubled as slave agent. "Strong. Fast. Good fighter."
Despite his efforts, the men were not interested in Thorne. Only people with magic. The guide made him hide from all the other crimps coming through.
"No intel, just guns. You need best. Magic one."
Various people hid from various groups. There was a young woman coming into the camp irregularly, usually before the magic seeking group came. She gathered a few people - mostly children and women - and took them away.
Where, nobody knew.
Sometimes those people came back after the crimps left - sometimes they didn't.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či na Anču zasa nemyslíš.
- Myslím, Jarík môj. Ale čo už, keď na tri mesiace do Anglicka au pair robiť išla.
- Ty Pištík, a čo tak za ňou zaletieť? Nože nájdi lietadlo z našej dediny do Londýna.
- Starý môj, však z našej dediny lietadlá neletia. Ale tu pozri. Prvá trieda z Popradu do Londýna.
- Pištík môj, v našom veku do prvej triedy chodiť? Však by sme sa ani do lavíc nevošli. A okrem toho, ja som to až do piatej dotiahol.

"A tohle je?" ukázala Harriet paní Waylesové vybledlou fotografii.
"Asi v první třídě. Na poníkovi."
"Předtím než spadl a zlomil si ruku?"
"Nic si nezlomil!" nesouhlasil Peter. Stál opřený o rám dveří.
"A tady?"
"Ukaž... To je premiéra Spartaka."
"Páni! Moc vám to sluší..."
"Matka byla primabalerina," vysvětlil Peter a přisedl k nim. "Nechala toho, když poznala tátu."
"Vždycky jsem všechno dělala na plno. Ritz nebo nic. Chtěla jsem mít spoustu dětí a..."
Podívala se na svého jediného syna. Na jeho prakticky dokonalou přítelkyni. Výraz jejích očí a pohled, který jí oplácel.
A viděla, že to, co udělala, bylo dobré.

Karel nastoupil do první třídy. To bude jízda! Byl trochu nervózní, ale taky se hrozně těšil, hodlal si vytvořit vzpomínky na celý život. Starší bratr mu říkal, že si má hlavně najít někoho, s kým si bude moct povídat, aby mu to rychleji uteklo.
Když prošel chodbou, sedl si na poslední volné místo, vedle kluka, který vypadal, že už někdy v první třídě byl. Měl ale přátelskou povahu. Ze začátku probíhalo všechno hladce, dokud nevešla jedna paní, učitelka. Oznámila, že jsou nějaké problémy s vedením, že to v dohledné době nepůjde dát do pořádku a že budou muset všichni přestoupit...

Zkusit se musí všechno. Plánovat se musí též.
William napjatě počítá. Osm míst v kupé. Co když některá z dam nepřijde? Co když nepřijdou vůbec? Potřeboval, aby se nevešli. Dámám a otci náleží samozřejmě místa v nejlepším oddělení. Pak by byl s Peggy v druhé třídě sám. Úžasnější vyhlídka než soukromý vůz.
Na plánování nezbývá. Zkusit se musí všechno, ale zlé není třeba opakovat. Venku být umí, čtyři stěny nenávisti dusí. Jen pryč, než se ochránkyně vrátí.
Harry netuší, zda raději neskončit pod vlakem, než zpátky ve škole.
Pád na vůz s uhlím. Nejkrásnější jízda v životě. Krátká. O život.

"Pojď to ještě zkusit," přemlouvala matka svou pubertální dceru.
"Už jsem to zkoušela. Je to na nic."
"Podívej, já chápu, že je to těžké, ale musíš se to naučit."
Její dcera jako by ji neposlouchala. Znechuceně sledovala písanku pro první třídu otevřenou na čtvrté straně. Takhle to být nemělo.
Léčba ji na chvíli připravila o vlasy i o sílu. Nemoc v konečném důsledku o pravou ruku. Nikdy jí nikdo neřekl, že přijde i o důstojnost.
Starší žena se chápavě usmála: "Není na tom nic špatného. Znovu se to naučíš. Jen to neber jako trest."
"Tak co to tedy je?"
"Lekce."