Budeč: Znamení šneka

Výheň sálala a její plameny se odrážely od mraků.

„Spálit svět, spálit, spálit, spálit…“ 

Mistr byl pryč. Čestmír byl pryč. Všechno pryč. Jen on, on!

Plameny se pokusily zabíjet.

Pokřivenec vládl mocí lesa i lidí.

Pokřivenec mohl rozkazovat a Výheň musela poslechnout. 

Být člověkem, Výheň by plakala a prosila ať jí vrátí mistra. I když ji bil vodou i magií. I když s její pomocí páchal věci, které pálily i v srdci ohně. Mistr byl jediný, kdo jí dával potravu. Kdo nad ní postavil střechu, co chránila před deštěm.

Na okamžik se natáhla k pokřivenci, ale ten odešel.

Výheň vyhasla.

Čestmír marně bušil do kusu železa.

„Moc studený,“ oznámila Výheň přičinlivě.

„Ano?“ zeptal se jí. „Vážně? A nemůže to náhodou být tím, že tady někdo nechce pořádně hořet?

Pokrčila rameny a zúžila oči. Ten výraz mu byl povědomý. Jako by slyšel mistra.

Kovář má svou výheň ovládat.

Mistr ji bil. Tedy… bil je oba, ale v jejím případě to přece jen bylo o něco podivnější. Nikdy neměla modřiny. Jen její oheň pak hořel modrým a magii prospěšným plamenem.

„No tak,“ řekl s trpělivostí, která hraničila se zázrakem. „Děvče, potřebujeme pracovat.“

„Neříkej mi děvče,“ zapraskala a stáhla se zpátky do uhlíků.

Něco potřeboval. Směr, místo, zapojení do tkaniny vesmíru… Hledal tak dlouho, až se to v Čestmírově mládeneckém věku zdálo jako celá věčnost. Nakonec sebral odvahu a vrátil se.

Sem. K výhni, která kdysi patřila jeho mistrovi. Byla zaprášená, ale nepoškozená. 

Přiložil k ní ruce. Studila, ale uvnitř něco žilo.

Nanosil dřevo a připravil si ocílku. V kovářské výhni se spojuje svět lidí a živlů. Samozřejmě ji je možné zapálit magií, ale je to velice špatný nápad.

Jiskry vylétly až na několikátý pokus. Čestmírovi se třásly ruce. Nakonec ale třísky a chrastí vzplály. 

Z ohně se zjevila dívka se žhnoucíma očima.

Saracénská šavle v srdci. Poslední věc, kterou si pamatoval.
Rozhodl se ve zlomku okamžiku. Nevěděl, proč si vybral zrovna poloprůhlednou existenci v budečských chodbách, ale měl celá staletí na přemýšlení a pitvání vlastních myšlenek. V různých letech nacházel různé důvody.
Osud světa, vítězství dobra, možnost popichovat stále nové generace budečských kouzelníků...
Občas důvody necházel a vyčítal si, že prostě nemohl umřít jako každý ostaní.
Zlomek okamžiku trval nesnesitelně dlouho.
Zeptala se, jestli půjde s ní. A pak mu nabídla, že může zůstat.
Zlomek okamžiku trval nesnesitelně krátce.
Filip na výběr neměl.
A zrovna od jeho příběhu chtěl Jáchym znát konec.

Potýkal se s banánem a potom s čímsi, co nejspíš byla játra. Jáchym viděl uplynout několik set let. Pro Filipa to bylo sotva pár dní. Dní, které budou přibývat. V jiných časech, na jiných místech…
Vzpomněl si na Paříž.
Vzpomněl si na Filipova slova, štiplavá a hořká jako absint, který z něj mluvil.
Věděl, co čeká rytíře, který teď opatrně dloubal do kousku baklavy. Najednou dostal chuť udělat mu pořádnou radost. A přesně věděl čím.
Měli štěstí, velbloudář ještě pořád na Sheraton road byl.
Filipovi se rozsvítily oči. Aby ne, když přímo před ním ožila stránka z jeho milovaného bestiáře.