DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Kdo z nás je na vině
že jsi mě nevinně
utopil ve víně
Když ležel jsi líně
s hlavou v mém klíně
Teď je ticho po pěšině
Nidko nás neviděl
Nikdo to nevěděl
Tak kdo je na vině
že jsi mě nevinně
sváděl i podváděl
Víno jsme dopili
Hvězdy nás viděly
Možná to tušily
Však nic neprozradily.
A já k nim teď křičím
Kdo za to může
žes nosil mi růže
Marně teď brečím
Kdo z nás je na vině
žes mě nevinně
Nechal na pěšině
samotnou stát.
Staré křivdy v nás
zhojí snad jen čas
Než uvidím tě zas.

Pěšinka, to byly sladké časy. To jsem si vykračoval, slečny mě oslovovaly, mladé, krásné, navoněné.
Pak jsem začal poslouchat metal, a nosit dlouhé vlasy. Slečny měly piercing a rády BDSM.
Reggae. Dredy. Svobodomyslný holky, co nenosily podprsenku a předsudky. To byly mejdany.
Pak přišel ježek a Ježek. Swing, Havelka & co. Vytrénovaný stepařský těla, co držej rytmus, tělo na tělo, ba i blíž.
Punk. Číro tak ostrý, až jsem občas futra poškrábal. Holky se neholily a barvily.
Emo. Patka, depresivní slečny co rády Nietzscheho.
Pleš. S tou můžete dechovku a klasiku. Na to holky neletí. Ticho po pěšině. Tak jsem sám.

"Gabriel, where are you? You can't do this! We need to talk! NOW!"
Sam is angry, he's marching around the kitchen in small circles and he's forgetting to pay attention to another two things.
First on the chair was sitting little girl who called him dad two days ago, and the second was his sleepy brother.
"Why are you screaming here? If he didn't answer you in the last two days, why do you think it's gonna suddenly change? I think we should start asking her the right questions."
The brothers turn to look at the now little scared girl.

"Ticho po pěšině je výraz, který použijete, abyste popsali situaci, kdy očekáváte jisté zprávy o proběhlých událostech, nebo na reakci jistých lidí na události, které právě probíhají, ale vaše očekávání v tomto směru se opakovaně nenaplní.
Ticho po pěšině je tedy přesně to přirovnání, které vyjadřuje množství informací, které se dostalo k nešťastným sourozencům Baudelairovým ohledně pátrání po hraběti Olafovi.
Marně každé ráno pročítali noviny, aby našli jakoukoliv zmínku o probíhajícím pátrání, marně vyhlíželi auto policejního náčelníka, který jim před několika týdny slíbil, že neustane, dokud nebude moct osobně dovézt zprávu o tom, že jsou sirotci už navždy v bezpečí."

(Čekal mírný trest. Vždyť se - skoro - podřídil.)
"Přece odvolal, ne? Nebo prohlásil, že se nechá poučit. Tak ho někam ukliďte, zavřete do kláštera, ale proč bychom ho měli posílat do Říma? Budeme hlasovat. Uvidíte, Benátky si do svých záležitostí mluvit nedají."
...
"Vyžaduje papež? Hrozí interdiktem? Budeme hlasovat."
...
"Hm. Tak si ho v tichosti odvezte."
V Římě se už nepokoušel smlouvat. Nebo možná po letech vězení začal mluvit otevřeně. Protokoly se nezachovaly, podlehly Napoleonovu recyklačnímu úsilí.
"Nemám touhu se kát, nemám před kým se kát, nemám zač se kát."
Cestou na Campo dei Fiori mu pro jistotu dali jazyk do kleští.

Na výletě se Žabák připojil k Rejskovi. Pěšina byla úzká, střídavě šel vedle a za ním.
"Rejsku, už se nezlob."
Zaryté mlčení.
"No dobře, promiň, že jsem ti nakreslil ten knír, když jsi spal."
Hluboký povzdech následovaný tichem.
"A ten kosočtverec na čelo."
Zafunění.
"Tak já se omlouvám, neměl jsem tě fotit."
Zase nic.
"Jo, jsem blbeček, když jsem to poslal do třídního chatu."
Žabák popoběhl, aby Rejskovi viděl do tváře. Ten měl kamenný výraz.
"Příště se k tobě nebudu cpát na palandu, přísahám, jenže Snílka usla v mojí posteli!!"
"To mi nevadilo."
Žabák zůstal nevěřícně zírat na rudého Rejska.

"Stůj, ty bastarde!"
Černý kůň reagoval na trhnutí opratí pohybem hlavy a úkrokem zpět. Jezdec zůstal klidný, ačkoliv na něj mířily tři zbraně. Dva revolvery a opakovačka.
"Já věděl, že tě nakonec najdu. Zastřelils mýho bratra."
Ramena pod zaprášeným ulsterem se sotva pohnula.
"Nepamatuješ se?"
Kůň přešlápl na místě.
"Ani na těch pět tisíc dolarů si nepamatuješ?"
...
"Zapla..."
Šepot větru přehlušil výstřel. Druhý následoval vzápětí. Třetí doplnil symfonii finálním tónem. Těla banditů dopadla unisono. Lovec odměn schoval revolver a ohlédl se. Po cestě přijížděl hnědák a muž v jeho sedle právě uklízel pušku.
"Proč ses s nima tak dlouho vykecával?"

Pankrác, Jenovéfa a Zdirad pochodují po pěšině na zalesněné stráni. Občas spatří veverku, případně nějakého ptáčka, jinak kromě nich tam není ani živáčka. A to se drží turistické značky! Idylku nenaruší ani občasné prosvištění rychlovlaku po trati zamaskované v zeleni na dně údolí.
Uvolní pěšinku na projetí cyklistovi, který je nadlouho posledním člověkem, kterého potkávají. Ten si ale dá, v tomto náročném terénu!
Přicházejí ke zřícenině, či spíše zbytkům hrádku. Tam též pusto, jako by tam od jeho zániku ve středověku nikdo nebyl.
Lidé jsou dnes líní, myslí si Pankrác. Ale zase si to tu sami můžeme mnohem lépe vychutnat!

"Na obou stranách opony je to stejné," tvrdil Zdeněk Švestka Corneliovi de Jager. "Sepíšete článek, pošlete do časopisu, čekáte měsíc, dva, tři a nic... ticho po pěšině."
"Zbytečně to zdržuje."
"Založme vlastní časopis jen se solární tématikou. Kde ale vzít nakladatele?"
"Reidel to zvládne, jenže my dva jako redaktoři nestačíme. Potřebujeme hostující redaktory. Recenzenty, kteří rozhodnou o přijetí do tří čtyř týdnů a vezmou si s sebou svou poštu na stáže a nebudou pohřbívat nepřečtené příspěvky pod nově došlé. Takové, co si dokáží představit, co zažívá autor, když čeká na vyjádření o svém článku."
"Podívejte, támhle jeden takový jde. Josipe!"

Je to tiché místo. Hayano ho zná nazpaměť. Ví, kterým křoviskům se vyhnout a na kterých kmenech jsou přivázané provázky. Ruce v bílých rukavicích nezatápou, prsty se stále dotýkají lanka jako zábradlí nad útesem. Pozornýma očima pročítá červené písmo na dřevěných cedulkách a věnuje myšlenku těm, kteří je psali. Pátrá v hluboké zeleni po tom, co zbylo, hledá záblesky jiných barev, drobné nesrovnalosti ve stínech. Stopy jsou všude.
Láhev se zbytkem tlející vody.
Pouzdro na brýle, prázdné.
Omšelý stan, který už nemá komu poskytovat útočiště.
Hayano nad ním mlčky postojí, zatímco v korunách zpívají ptáci.
Les Aokigahara se začíná probouzet.