DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Leokastise šokovalo, že jim baronův bratr knihu jen tak dal.
Šlo o svazek osmerkového formátu, v měkké kožené vazbě, na deskách slepotisk: v kruhu vepsané aktalanové znaky - velmi starobylá forma.
“Vítr a meče,” řekl zamyšleně. “Jeden správně, druhý obrácený. Co to znamená?”
Avani přejela po keriaktu špičkami prstů. “Není celý,” hlesla.
“Cože!?”
“Je němý. Neúplný. Strýc… musel vytvořit složený keriakt.”
Jako by dostal pěstí do žaludku. Existoval ještě další rukopis???
“Nepochybně,” kývla, slzy na krajíčku. “Navíc… pro tenhle měl přijít někdo jiný. On si nás s nimi spletl. Až to zjistí… půjdou po nás. Musíme se schovat. Být naprosto nenápadní!”

Věděla, že porušuje pravidla, když podléhá milostným citům v době, jako je tato.
Věděla, že není profesionální zaplétat se s lidmi, kterým poskytuje podporu.
Věděla, že nesmí očekávat víc než prchavé okamžiky štěstí.
Věděla, že tím riskuje vlastní bezpečí.
Věděla, že Němci jsou prvotřídní honicí psi.
Věděla, že gestapácká mašinérie je stejně jednou všechny semele.
Věděla, že Václava nakonec dostanou.
A pak už bude jen dlouhé, všeprostupující, naléhavé, nezrušitelné, bolavé ticho.
Ve schránce jeho konspiračního bytu se budou hromadit dopisy, které už nikdo neotevře.
Nikdo už na ně neodpoví.
Přesto je bude posílat dál.
Dokud si nepřijdou i pro ni.

Jednou, když kvetly sasanky, orseje a kamejky modronachové, si vyšlo ticho po lesní pěšině, aby slyšelo zpěv ptáků a zurčení potůčku. Jenomže zurčení a zpěv začaly na ticho pokřikovat, slyšíš, ty jedno ticho, jak tě rušíme? Kdepak, řeklo ticho, nerušíte, díky mně jste slyšet, a já díky vám. Nevěříte? Ticho se vytratilo, rámus nedaleké silnice, letadel, ječení dětí přehlušilo zpěv i potok. Anebo, řeklo ticho (nakratičko navrácené), a najednou bylo všude vznešené, hrůzné a němé vesmírné NIC. Pomoc, volaly zoufale zpěv a zurčení, ale slyšet je nebylo. Jenže ticho je milostivé, vrátilo se a všechno zas bylo, jak má být.

Nejprve jich chodilo procesí, všichni se rozplývali. Pak napsala máma. Na vánoce. A oni už nechodí, ne za ním.
Pak přijela Míša a televize a všichni se smáli. Dostali dárky a sladkosti a poukaz k moři. Jeli všichni i s Míšou. Zase to bylo v televizi.
Nakonec přestala chodit Míša. Za nimi. Chodí jen za malými.
Rozzářené oči posmutněly, až nakonec ztvrdly.
A potom přijdou k nám.
Nikomu nevěří, o nic už nestojí. Když to dopadne dobře, školu dodělají.
Mnozí to vzdají.
Osmnáct. Máma! Máma se ozvala! Máma mě chce!
Ale jen do té doby, co mám peníze z děcáku...

Naproti před vchodem auto šťubáků, vzal jsem to přes dvůr a okýnkem do kotelny.
„Ty vypadáš! Válel ses v uhlí?“
„Máte před domem ostrahu.“
„Teď ti umyju záda já,“ směje se, „ať jsme si kvit.“
„Mohu vás učesat?“
Pěšinka ve vlasech. Pěšina v údolí mezi Řípy. Kolej bez dvojčete mezi sedadly. Klikatice v růži. Ženské tělo je plné tratí. Chlapecká hlava plná představ.
„To se nemělo stát,“ vzdychne, když hledí na mé mokré kalhoty. „Nedošlo mi to.“
„Nikdo nikdy,“ přiloží prst na mé rty, „nesmí se dozvědět! Je to naše dosmrtné tajemství.“
Deníkový záznam M. B. z 28. 6. 1978

Učitel vešel do ředitelny a uctivě smekl klobouk.
„Volal jste mě, pane řediteli?“
„Pane kolego... dnes přijde na inspekci sám pan zemský školní rada. Nerad to říkám, ale zrovna ve vaší třídě se stala taková zlomyslná, nepěkná... případ. Víte, jaký stín to vrhá na naši školu?“
Učitel naprázdno polkl. Dlouho doufal, že na tenhle ošklivý... nepěknou věc se už dávno zapomnělo.
„Musíme to vyřešit, pane kolego,“ pokračoval ředitel. „Promluvte těm žákům do duše!“
„To už jsem zkoušel, pane řediteli.“
„Tak to zkusíte znova. Jestli to nevyjde, promluvím si s nimi já sám. Ta třídní kniha se už konečně najít musí!“

Brumbál, skloněný nad myslánkou, šťouchal špičkou hůlky do stříbřitých vláken vlastní vzpomínky. Vzpomínky na setkání se Sibylou Trelawneyovou v hostinci U Prasečí hlavy.
Uplynulo sedm let a zatímco Voldemort sílil, věštba, kterou Sibyla pronesla o jeho zkáze, zůstávala nenaplněná.
Existovali dva chlapci, jichž se proroctví mohlo týkat. Dva, kteří v sobě možná ukrývali moc, jakou Pán zla nezná.
Neville Longbottom a Harry Potter.
Žádného z nich Voldemort zatím nepoznamenal jako sobě rovného.
Žádného si nevybral jako svého budoucího soupeře.
Protože o žádném z nich nic nevěděl...
Protože nevěděl nic o věštbě.
Brumbál naopak věděl, že nic už trvá příliš dlouho.

Drak si zalezl do sluje a pustil se do práce. Lámal si hlavy, ale nakonec je dal dohromady a připravil detailní prezentaci o princi z Nemanic, jeho zvláštnostech a zálibách, sečetl plusy, odečetl mínusy, vymyslel seznamovací strategii a vydal se za Veverkou. Ale kde nic, tu nic, ticho před jeskyní, ticho po pěšině, ticho u studánky, ticho na palouku, jen z nedalekého křoví se ozýval obhroublý chichot princezny a výskot tria loupežníků. Drakovi spadly všechny tři čelisti údivem.
„Princezno! Co by na to řekl váš otec?!“ zasupěl.
„Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ odvětila Veverka státnicky a natáhla si spodničku.

Viktor čeká. Sedí na průsečíku silových zón, jeho magie i magie místa kolem něj je našponovaná, proplétá se v neviditelných provazcích, pátrá. Bez výsledku.
I když si myslel, že je dokonale připravený, ztratil je někde v hlubokých lesích Brd. Ale jak? Jak mu mohli uniknout? Jak mohli proklouznout jeho pečlivě připravenou sítí?
Ztratí trpělivost, vydá se ke svým věcem v provizorním tábořišti na kraji trojitého ochranného kruhu. Z batohu vytáhne desky, z desek obraz. Zachvěje se, při pohledu na vlastní dílo se zachvěje. Děsem. Ale pokračuje. Tužkou na roh obrázku přimaluje démonické znamení, které mu svěřil jeho služebník.
"Přiveď je!"

Červen se blíží ke konci a slunce rozpaluje ulice města. Je neděle a stovky se lidí se snaží uniknout vedru, jedni korzují, druzí sportují a třetí vyrážejí k vodě, aby si ochladili nohy.
O půl tisíce kilometrů dál objímá muž umírající ženu. Žofie, miláčku, neumírej, zůstaň tu pro naše děti. Se slovy nic mi není umírá.
Zprávy o jejich smrti obletí svět na zadních stránkách novin. Pohřeb je skromný, mimo město a v neúplném rodinném kruhu.
"Hrůza! Chudinky jejich děti," říkají si Vídeňáci, "ale život jde dál, viďte?"
A někde ve stínu, mimo dohled veřejnosti namáčejí diplomati pera do inkoustu.