DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Můj svatební den. Jsem v kostele, je plný lidí. Jdu zvolna k oltáři, kde na mě čeká. Můj ženich, moje velká láska.
Pak se něco stane. Stojím před oltářem, ale on nikde. Zmateně se rozhlížím kolem. Dívám se na hosty v lavicích. Kde je, kam jste ho schovali? Křičím na ně, ale nikdo mi neodpovídá. Jen tiše zírají. Nechápu to. A pak náhle tma.
„Už zase křičela.“
„Ano. Nejspíš se té představy nikdy nezbaví.“
„Je mi jí docela líto. Zbláznit se kvůli svatbě...“
„My jí rozhodně nebudeme připomínat, že žádnou svatbu neměla, protože ženich těsně před ní utekl s jinou.“

Chodila po pokoji sem a tam. Freja s Alvonií ji mlčky sledovaly a čekaly, až se uklidní.
„..a on se tam jen tak zjeví, jako černý drak, chápete to?“
Obě ženy si povzdechly.
„Co si sakra myslel?“ vybuchla, polštářem mrskla přes celý pokoj. „Utekl jako spráskaný pes, deset let o sobě nedal vědět, jako by se po něm slehla zem. A co byla jeho první reakce? Gee, ty jsi ale vyrostla, stýskalo se mi… zmetek jeden.“
„Dala jsi Sidovi šanci to vysvětlit?“ zeptala se Freja. „Co kdybys mu napsala?“
„Vyloučeno,“ vyštěkla, „to on se umlčel, ten krok je na něm.“

Jiří udělal ještě několik kroků, musel podlézt nalomenou větev magnólie. Zarostlá cestička se proplétala mezi stále vyššími okrasnými keři, které nikdo leta neprořezal, dál do šera zahrady.
Šlahoun růže ho sekl přes lýtko. Jiří zaklel.
Vzápětí se znovu ozval ten smích. Chraplavý, nelidský chechtot zazněl odkudsi zpod větví jako ozvěna.
Ten feťák...! Hází přes zeď odpadky a v noci ožrale vyje. Jiří už několikrát uvědomil policii, ta slíbila řešení, ale ticho po pěšině.
"Vylez!" houkl.
"Lezu v bezu," zněla odpověď.
Zpod změti listů hleděly na Jiřího dvě obrovské žluté oči, zaleskly se drápy.
"A teď tě kousnu."
Nestihl ani vykřiknout.

Na stolech leželi pozvánky na nedělní akci. Každý, kdo vešel, se začetl a pak mlčky nechápavě civěl na ostatní. Nikdo nebyl schopný pronést slovo.
"Zázrak i v Ecorii," pronesl Bídák u pípy. "Ten tvůj nápad byl šílený, ale za tenhle rajský klid to fakt stálo."
Hora nereagoval. Dopředu si představoval všechny možné situace, které po přečtení mohly nastat. Ale tohle ho vůbec nenapadlo. Díval se do tváří štamgastů, ve kterých se zrcadlil šok a panický strach. Křečovitě svírali své korbely a z ruky je dali jen výměnou za nové.
Tak moc je vyděsilo nedělní odpoledne s poezií a šálkem čaje.

„Děje se něco?“ ptala se Asha na pravidelné kontrole stráží.
„Vůbec nic, žádná plachta na obzoru, kapitánko,“ odpovídal nacvičeně Qarl.
„Loď uprostřed tohohle lesa by byla dost divná,“ ušklíbla se na něj.
„Tak co se tu má hlásit? Něco jako ticho po pěšině?“ zjišťoval s úsměvem.
„Jo, nejspíš,“ přikývla.
„Dobře, takže teda úplný ticho,“ zasalutoval a pokračoval vemlouvavě. „Nudím se. Nechceš mě rozptýlit?“
„Možná později…“ odmávla ho.
Nikomu ze svých mužů to pochopitelně nemohla dát najevo. Ani Qarlovi, možná hlavně jemu ne. Ale byla z toho klidu neskutečně nervózní. Tušila, že se něco chystá. A její instinkt ji málokdy zradil…

V lese Budíně jsme si hráli na manévry. Nepřátelé byli Ješiňáci. My byli spojenci a bylo nás pět: Já, Bejval Antonín, Jirsák Čeněk, Kemlink Eduard a Zilvar z chudobince.
Najednou se z povzdálí ozval veliký dusot, jakož i funění. Pročež Bejval, který byl velitelem vojsk, zavolal přísným hlasem: "Ticho! Po pěšině se blíží nepřítel! Ústup na strategické pozice!" Jelikož on myslel, že to dupou Ješiňáci. Tudíž jsme se schovali do hustého křoví, abychom mohli nepřítele napadnout nepozorovaně. Ale byla to mejlka, jelikož to vůbec nebyli Ješiňáci, nýbrž divočák. Produsal kolem a byl pryč, ale Ješiňáci se celé odpoledne vůbec neukázali.

Galové ustaví vozík na stejném místě jako předešlého dne. Tržiště je však nezvykle vylidněné.
Obelix sedí na bobku a mazlí se s Idefixem, zatímco Asterix se zamračeně rozhlíží.
„To je zvláštní, včera tu nebylo k hnutí a dneska nikde ani noha.“
„Stop!!“ ozve se volání.
Asterix převrátí oči: „Co zase?“
„Scénář byl přece jasný,“ peskuje ho obrýlená mučitelka, sedící v křesílku pod slunečníkem, placatou vrnící krabici na klíně. „Máš říct: Ticho po pěšině.“
„Ale vždyť význam je úplně stejný!“
Hnědovlasá zavrčí.
„No, dobře, dobře… Už aby byl konec, je to s ní čím dál horší…“ zabručí si jen pro sebe.

Vydali mrtvé moři. Foley se postaral o raněné. Zajatce zavřeli v podpalubí. Jen důstojníci si zachovali volnost. Dali své slovo. Chromou fregatu vzali do vleku. Nebyla schopná samostatné plavby. Čekala je zdlouhavá cesta k přístavu. Život na Betsy se zvolna vrátil do vyjetých kolejí. Do šedé rutiny běžných dní a nepřetržitých hlídek.
Gillingham se po bitvě do své kajuty nevrátil. Zaujal své místo zástupce kapitána. Ve vzduchu byla cítit změna. Jakoby minulé bylo zapomenuto. Nikdo nepřipomínal. Ze šumu podbalubí se vytratila nevraživost. V bitvě své muže nezklamal. Ukázal odvahu. Kuráž. Dostal šanci si je získat i v boji všedních dnů.

Mrzutě odložil Denního Věštce.
Jak to že nikdo nechápe jeho obavy? Proč nerozumí nebezpečí, které hrozí britské květeně? Rozčiloval se Aries Hill. Ale on to tak nenechá.
Dva dny na to vyšel v kouzelnických novinách článek:
Jak již víte, došlo v Bradavicích k neštěstí. Náš zpravodaj vyzpovídal profesora Nevilla Longbottoma.
"V nedávné době jsme pro školu pořídili několik nebezpečných avšak velmi léčivých rostlin. Abychom ochránili studenty, profesoři začarovali skleníky silným štítovým kouzlem. Když jsem odcházel všude byl klid a ticho. Pan Hill překonal štíty černou magií a vlezl do skleníku k masožravým rostlinám s kapsami plnými masa. Nezachránili jsme ho."

Na vítěze dosedlo unavené ticho. Tak je to hotovo, říkali si. Jako po těžkém dni práce ve fabrice.
„Postarejte se o raněné. Pohřběte padlé.“
Zpoza kopce se rozbahněným marastem brodí pětice náklaďáků s prázdnými korbami. Poslední exploze doznívají, zůstává jen zvonění v uších. Mechanické modly se proměnily v začouzené zohýbané kusy kovu bez duše. Změť drátů a spálených ložisek. To je ten nepřítel, který zničil naše rodiny? Tenhle šrot?
Vojáci se vyčerpaně plouží bitevním polem. Průzkumné týmy pročesávají město.
„Veliteli, tohle byste měl vidět…“ ozve se náhle z vysílačky, „Jsou tady tábory… plné lidí.“
Nastává doba zamlklých hrdinů beze zbraně.