DMD č. 26. pro 26. 4. 2018. Téma: Pozor kouše

Mám je hezky urovnané. Jako vojáky v dvojstupu.
Každý rok se dvakráte odhodlám vyšplhat na schůdky, opatrně nožku na linku a ještě opatrněji sundávám a podávám mé drahé polovičce k uložení na stůl.
Následuje procedura mytí a odmašťování (znáte ten sajrajt z plynového sporáku) a pak leštění.
Závěrečná fáze je zrcadlem té zahajovací.
Na vycíděnou linku ukládám své poklady zpět.
Občas přehodím pořadí, aby byly okukovány všechny.
Co?
Hrnky.
Co jsem kde dostala, našla na půdách, ve sklepech, nebo mi darovaly děti.
Nejkouzelnější jsou však dva. Pucláky po mé babičce.
Děda si v nich schovával na noc zuby.
Neboj, nekoušou.

„Tak co, sbalils ji?“ ptá se Teddyho po návratu z vánočních prázdnin spolubydlící Lorenzo.
„Začali jsme spolu chodit, neřekl bych, že jsem ji sbalil,“ mračí se Teddy.
Lorenzo jen mávne rukou a mámí další podrobnosti. Teddy zatvrzele hájí své soukromí. Najednou si Lorenzo všimne červených skvrnek na jeho krku.
„Ty testrále, vona kouše, jo? To musí bejt pěkná divoška. Závidím.“
Teddy se dá do smíchu. Divoška!!! Hlavou proletí vzpomínka. Sedí s Megan na lavičce v magicky prohřátém skleníku, venku se z nebe snáší měkké vločky, chystá se ji něžně políbit... a pak mu ta potvora, úponice jedovatá, pokouše celý krk.

„O tom, že byl předchozí opat zavražděn, jsem nepochyboval,“ pronesl opat znaveně. „Jen jsem čekal, že to byl akt jednotlivce. Adamare, jste si jist?“
„Hayden mi nabídl, abych se přidal k němu a jeho skupině. Sešli jsme se v knihovně. Bylo jich tam šest,“ zopakoval Adamar, co již jednou řekl. „Znal jsem Haydena z vyprávění jeho otce. Pes, který štěká, ale nekouše. Jeho nabídku jsem odmítl.“
„Nedával jste dobrý pozor. Tenhle pes kousat uměl,“ podotkl léčitel.
„Předpokládám, že rulík měl být trestem za mé odmítnutí,“ souhlasil Adamar.
„Dobrá. Zbylé čtyři bratry rozešleme do jiných klášterů,“ rozhodl opat a ukončil schůzku.

Praegirus padl mrtev.
Nemrtvý král, ač oslaben, stále vládl hrozivou silou. Co více, popadl mrtvolu krále coby trofej.
Elwingilští byli otřeseni, ale zvítězil v nich spravedlivý hněv. S vervou se pustili do boje.
Několik mistrů z Universitního pluku vrhlo ničivá kouzla na onu stvůru, však bez úspěchu.
Byl to nakonec velmistr Phillishachter, který jej dostihl a po salvě kouzel udeřil palcátem, načež se Nemrtvý král rozprskl po okolí.
Nějaký rytíř chystal se zvednout meč Nemrtvého krále.
V tu chvíli se na něj Phillishachter otočil: "Nešahej na něj!!!"
"Proč, copak kouše?"
"Něco mnohem horšího!" v jeho černočerných očích zaplály rudé pentagramy.

„Aničko, nechoď k tomu velkýmu psovi, pozor, kouše!“
Otočí se ke mně, v sametově hnědých očích němá výčitka: „To se mě vážně nezastaneš?“
Na tu výčitku má právo. Jak dlouho trvalo, než při výcviku obrany přemohla svou vrozenou mírumilovnost a odhodlala se „lumpa“ kousnout.
Sedám k ní na bobek.
„Nevšímej si toho, některý lidi sou hloupí,“ přesvědčuju ji.
Od té doby na podobné impertinence cizích dvounožců reaguje vznešeným odvrácením hlavy a ostentativním nezájmem.
„Pepíčku, pozor na toho velkýho psa, určitě kouše! Aúúúúúúúúúúúúúúúúú…“
Střapatý ratlík rozčilený na nejvyšší míru urážkou své velké chundelaté kámošky se zahryzl hysterické paní zezadu do lýtka.

Pozitivní vztah ke zvířatům je pro dobrého pojišťovacího agenta nepostradatelný. Neleknout se, když vám cestu přehradí nekolikametrákový uprchlík z pastviny, prokličkovat mezi slepicemi, nezazmatkovat, když vám v ústrety proskočí dírou ve skleněné výplni dveří pes.
Pohladit, když se na vás bez optání usadí kočka. Vděčně začne příst a vy si oddechnete. A hladíte dál, zatímco domácím líčíte výhody nejnovějšího produktu. Nezaznamenáte, že předení na klíně pomalu ustalo, změnilo se v občasné povrkávání doprovázené nervózním potrháváním ocasem.
Zaprskání, náhlý seskok a zejména pohyb kočičí pracky (nebo zubů) už ignorovat nelze.
„Co se stalo?“ ptáte se udiveně.
„Špatně jste hladil,“ odvětí domácí.

"Prosím. Ptejte se," řekl Marek vstřícně.
"Děkuji. Co přesně jsi slyšel, když se objevily údajné třešňové květy?" zeptal se Jindřich.
"Nahráváte to?" zajímalo Marka.
"Jistě," byl ujištěn. "Všechny výslechy jsou nahrávané."
"Jaroslava s Vraspírem. Dohadovali se. Potom bylo ticho. Modré s cákanci rudého zvuku. Trochu bolel, asi jako když kousne kotě. Chtěl jsem křičet ´Pozor, kouše!´, jenže nahlas to nešlo a telepaticky to neumím. Zvuky pokračovaly. Slyšel jsem řev padající skály. Skřípot, dunění, trhaný plech... Potom až doktory," popsal Marek.
"Je to vše?" zjišťoval Jindřich.
Marek přikývl.
"Děkuji Ti, Marku. Pomohl jsi mi," ocenil ho velitel centrály a byl pryč.

Modře pomalovaná kůže, bílé pruhy na hlavě, rudý oděv - to bylo varování kmene Tenakth. Znamenalo jasné: Nechoď blíž.
Přesto byly blízko. Lovkyně Aloy a bojovnice Ullia. Zavřená v kleci.
„Když budeš mít štěstí, Noro, pokoušu tě a přijdeš jenom o prsty jako ten Carja včera,“ vrčela na Aloy.
„Proč bys mi cokoliv ukousávala?“
„Abych mohla pít tvou krev…“ zakřenila se Ullia.
„To je…“
„… nesmysl. Samozřejmě. Ale Carjové si myslí, že se živíme krví lidí.“
***
Aloy netušila, proč tehdy pustila bojovnici ze zajetí. Ale když se Ullia přidala k hrstce statečných, která mířila zničit HADES, věděla, že to bylo dobré rozhodnutí.

"Projekční dalekohled, vážení. Tady máte pozorovací protokoly, tužky HB a pastelky. Služby si rozdělte. Takže jako v salónu krásy - co hodinu Sluníčku spočítáte všechny pihy. A doufám, že nikdo není tak pitomý, aby se podíval do okuláru přímo!"
Slouží po dvojicích. Jeden hlídá nastavení dalekohledu, druhý maluje sluneční skvrny. V protokolu vyčerňují umbry, obtahují obrysy penumber, červeně a žlutě krášlí fakulová pole.
Ranní sluníčko příjemně hřeje. Dopolední se začíná opírat do zad. Polední pálí a praží. Odpolední se zakusuje do zátylků. Večerní lechtání na tvářích bolí.
Po slunce západu všichni chápou, že koukání do Slunce není jediné nebezpečí jejich práce.

The Doctor's chair was strangely clacking as he wheeled it to a mirror.
"It could be worse," he mumbled.
The new body wasn't human. Although, give it millennia on alien worlds and the extra limbs, eyes, and ears could pass as human.
But he wasn't ginger. Granted, he had no hair, but the scalp could have been ginger!
Another mysterious click accompanied by a cracking noise came from his chair.
The Doctor didn't enjoy the morsel - maybe he had been human for too long.
"Wait, I didn't eat anything!"
He turned and bowed down, watching himself in the mirror.
"Oh..."