DMD č. 26. pro 26. 4. 2018. Téma: Pozor kouše

"Díky, žes mě vzal krmit," přivinula se Wilhelmina k Adamovi a pustila rukojeť kyblíku s masem.
"V pohodě," odvětil Adam, sáhl pro půlku kachny a ležérně ji hodil do výběhu. Nejbližší z ležících stínů se děsivě rychle mihnul, silné čelisti sklaply.
"Jsou krásní, viď..." Wilhelmina něžně odhrnula Adamovi dlouhé vlasy z krku.
Adam zaujatě sledoval, jak krokodylí zuby udělaly z poloviny kachny osminky. Dívka mu teple dýchala pod ucho, dotkla se ho pootevřenými rty, pak špičáky.
Pevně ji objal kolem ramen. "Ale budeme muset jít, promiň."
"Nejde to vydržet, co," vzdychla. "Vždyť jsem říkala, že tenhle svetr tě bude kousat."

Co nám to udělal? Proč je sem přivedl? A rovnou dva. Prý koušou! Nevěříme mu! Vydal sice příkaz, že se nás nesmí dotknout, ale kdo by mu v tomhle věřil; určitě zase hraje nějakou tu svoji hru. A proč vypadáme tak chutně? Máme tedy podle všeho být oběťmi.
Vidíme, jak ostatní hynou – chramst, chroust, a je to. Víme, že nejsou jako my, jsou nevědomí, avšak trpíme s nimi. Něco se chystá. Nějakou dobu se kolem nás ovíjí takový divný tvor …
Avšak, až budeme pohlcena, rozkousána na kousíčky, nedáme se – své poznání a svůj strach přeneseme na toho, kdo nás pohltí ...

Oddělením nevyléčitelných chorob způsobených zaklínadly se ozývaly zvýšené hlasy.
Dva rozzlobení muži stáli přede dveřmi pokoje č. 3.
Jejich hádka eskalovala.
„S tebou už Harry nestráví ani minutu! Beru ho do Londýna.“
„Brumbál nám nechal jasné instrukce! Musí zůstat, kde je.“
„Na Brumbála já seru, Brumbál je mrtvej!“
„Děláš chybu!“
„Ne! To ty jsi chyboval, a moje žena za to zaplatila!“
„Už dávno to není tvoje žena, Pottere!“
„Nikdy nepřestala bejt moje, Snape. Začla si s tebou, aby tě udržela pro Brumbála.“
Z pokoje vystrčila hlavu mladá léčitelka.
„Tak dost. Zmlkněte nebo odejděte. Je rozrušená. Už si zase překousla jazyk.“

Dobré skladby kolovaly po celé Evropě.
Ty duchovní, ceněné veřejností, putovaly v honosné tištěné podobě oficiálními cestami. Ty světské šířili sami hudebníci - v různě potrhaných notesech, doplněné o šťavnaté klepy.
Josquina des Prez setrvale štval jistý rádobyzpěvák, který se cpal ke skladbám, na něž technicky neměl, s tím, že má silný dech. Josquin mu napsal píseň na nemíru: Cikáda je nejlepší pěvec, udrží dlouhý tó-o-ó-o-ó-o-ó-o-ó-o-o-o-ó-óóón! Dotyčný se udusil zhruba v polovině.
Pierra Passereaua vytáčelo kvokání paniček. Teď vytáčí paničky Pierrův slepičí trylek.
Orlandu di Lassovi chodil za děvčetem německý lancknecht...
"Já ne Petrárrrka, ja lepčéjši, ja pany šúkat celou noc-noc-noc!"

Smlouvání o ceně bylo zábavné. Jedna strana se snažila cenu srazit dolů, poukazujíc na špatný rozměr, nefunkčnost a rezavost. Druhá cenu vyšroubovat, přestože bylo jasné, že dál se s tím kusem kovu tahat nebudou.
Dohoda dopadla kompromisně. Nebyli spokojení ani jeden.
„Ale můžete u nás přenocovat,“ zněl poslední argument.
Ubytovna byla plná doslova magických zařízení.
Byla tu splachovací latrína a místnůtka s teplým deštěm.
Zářící těleso na zdi.
„Co to je?“ hodlal ho zkoumat Vran.
„Pozor, nesahej na tu objímku!“
„Na tuhle věc?“ dotknul se jí Vran. Rychle škubl rukou pryč a protřepával si jí.
„Kouslo mě to!“
„Jo. Probíjí.“

Muž, jehož Eyssal potkal v hostinci, byl dávný hostitel jeho rodičů, po němž dostal jméno. I jemu poskytl pohostinství ve svém domě, přijal jej téměř za člena rodiny. Možná nějak vytušil, že jinou rodinu tady na kontinentu už brzy mít nebude…
Zpráva o smrti jeho rodičů přišla o měsíc později prostřednictvím císařského zmocněnce. Eyssalovi se zakousla do srdce jako vzteklý pes.
Hodiny proseděl v zahradě za domem, v ruce žmoulal lístek se stručným vzkazem: Šestnácterka v barvě ametystu, keriakt vody a vztyčeného kopí, máme ji na dosah.
Byl vychován jako Rifasan, loajální císaři. Předsevzal si, že úkol svých rodičů dokončí.

Dimitrij se skupinou sešli z hor hluboko do údolí a upravili si maskování. Pomalu vyrazili skrz údolí směrem k nepřátelskému táboru.
Údolí bylo hustě zarostlé, tak postupovali pomalu. Začalo se stmívat, tak začali stavět provizorní tábořiště.
Slunce už zapadalo za obzor, když se Dimitrij snažil postavit stan. Najednou za ním něco zašustilo. Ani se nestihl pořádně otočit a do jeho nohy se něco silně zakouslo. „KURVÁ!“ zařval na celý tábor. Přiběhla k němu skupinka a když tu potvoru viděli, začali střílet. Zavytí bestie se neslo celým údolím.
„Co to kurva je?!?“ ptal se jeden ze skupiny.
„Nemám páru ...“ odpovědl druhý.

„A vlasy, Zino?“ čechrám.
„Vlasy hladí a se hladí,“ usmívá se.
„Krk?“
„Odhrň, najdi důlek a vtiskneš polibek.“
„Ramena?“
„Objímat! Ráno, v poledne, večer!“
„Záda?“
„Ty se masírují…“
„A níž?“
„Obdiv, bezmezný obdiv,“ otočí se. „Poplácat nanejvýš zlehounka!“
Ucuknu pohledem, přikováván.
„Ona tě neukousnou,“ všimne si, „ale pozor, vše jemně, žádné humpoláctví.“
Ukáže si na bříško:
„Taky pokládáš hlavu, a když se zadaří, pak ucho.“
Skrčí kolena, opře o ně bradu.
„Nohy budou objímat tebe.“
Ozve se ostré zazvonění.
Brečím a zapisuji podrobně, protože to byl poslední hezký okamžik mého života, sraba.
Deníkový záznam M. B. z 13. 10. 1981

Rodila se tam šance. Cítil ji a šel za ní. S odhodlaností a důrazem, kterým proslul. Ale proč se tam motá ten mamlas?! Kdepak, v utkání mistrovství světa v kopané není prostor pro měkoty. Smůla, chlapče, neměl ses mi plést do cesty, proběhlo hlavou uruguayské hvězdě Luisi Suarézovi.
A tak, když se italský obránce Giorgio Chiellini na vteřinku otočil zády, zahryzl se mu Suaréz do ramene takovou silou, že Ital bolestí upadl.
Bylo to už potřetí, co Suaréz něco takového v profesionální kopané udělal, ale až toto kousnutí mu zajistilo nehynoucí a přece nechtěnou slávu, daleko přesahující jeho fotbalový um.

Jugoslávský diktátor vyskočil z postele s pistolí v ruce. Pak se teprve probudil. Hluk na zahradě jeho bílého domu právě ustal.
Hodil na sebe hedvábný župan a vytáhl z krabice kubánský doutník. Otáčeje pomalu se rozhořívajícím doutníkem v ruce začal počítat.
Pátá kapka byla poslední.
Když se doutník pěkně rovnoměrně rozpálil, jednou zabafal, a odešel z ložnice.
Dva strážní vedli nějakého muže za ruce zkroucené za zády.
Sadisticky přiblížil žhnoucí špičku doutníku k cizinci.
"Vemte ho do sklepa, a dostaňte z něj co ví."
Netrvalo to ani půl hodiny.
"Stalin?" zeptal se Vzteklý Pes Tito řečnicky, "pošlete mu tento dopis."