Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Prvý diel série: Albus Dumbledore má svoje dôvody
Predchádzajúci diel: Konečne pravda
"Naozaj si myslel, že tá jazva je tetovanie?"
"Trochu. Myslel som, že rodičia boli hipíci - preto ich teta neznášala."
Ron vyprskol smiechom. Hneď ale zvážnel pri pohľade na rozvrh. "Ó, nie. Zajtra dojhodinovka elixírov - počul som, že učiteľ je riadne nepríjemný."
"Snape? Ten ma sem priviedol. Trochu mrzút, ale nič hrozné," pokrčil Harry plecami. Ľahko sa zľahčovalo v klubovni, kam zo skleníkov doliehala vôňa bylín a zeminy... Po boku priateľa.
*
"Potter, kde by ste hľadali bezoár?"
"V žalúdku kozy, pán profesor," odvetil Harry a očakával ďalšiu otázku. Dursleyovci sa s ním pol leta nebavili. Dosť času naštudovať si učebnicu elixírov.
„Co si pán přeje?“ zeptala se s hlubokou úklonou.
„Pán se jmenuje Tyrion a přeje si, aby sis to konečně zapamatovala,“ zaprskal.
„Jistě, pane,“ znovu se uklonila.
Dělala si z něj legraci? Nebyl si vůbec jistý. Připadal si poněkud vláčený událostmi, na což nebyl zvyklý. V bedně přepraven do Pentosu. V kočáru s Illyriem, sice pohodlnější, ale zdlouhavé. Teď už několik týdnů na lodi, kde mu ten, co si říká Griff, odmítá dát dostatek vína.
Ale aspoň je tu na první pohled poznat, že děvka je děvka, pomyslel si dívaje se na tetovaný obličej dívky, která se o něj starala.
„Přistoupíš na můj návrh, nebo tu zemřeš,“ zasyčel temný vílák a popadl kost, kterou měla hrdinka zabodnutou v ruce, a zakroutil s ní. Hrdinka zoufale zařvala.
„Dobře,“ vydechla nakonec. „Strávím s tebou každý měsíc jeden týden.“
Temný vílák se spokojeně zazubil a položil tetovanou ruku na její zraněnou. Při další vlně bolesti, která ovšem byla léčivá, a tudíž pro její dobro, hrdinka omdlela.
Když se probrala, zjistila, že má ruku pokrytou stejným tetováním jako temňák a oko vyobrazené v dlani jako by ji neustále sledovalo.
V další knize je z toho pravá, osudová láska a čtenář hází knihu z okna.
Asi není nijak zvlášť výjimečné, ale ten vztah k němu prostě mám.
To jezírko v lomu patří k mým nejoblíbenějším místům.
Malebně zasazené do prstence vysokých žulových skal, obrostlých břízkami a osikami, úplně nahoře orámovaných tmavými borovicemi. Vepředu široká skalní terasa jen kousek nad vodou, nalevo naopak srázná, skoro hladká stěna. Ve škvírách rostou fialové zvonky.
Většinou je tam živo, ale někdy, když jsem ve vodě sama, mám dojem, že mě v příští chvíli zatahá vodník za nohu.
Jenže.
Na čelní stěně se skví oranžový sprejový nápis. Pár tlustých písmen, rozhodně žádné veledílo.
Potetovaná skála. Počasí na tohle nestačí, odstraňovat to nikdo nebude.
Ale kdoví, třeba má už i vodník nějaké tetování.
Déšť kreslil na hladině složité obrazce, když člun mířil k přístavu.
Admirál ji přijal neobvykle brzy.
„Doyleová. Zase jste měla z pekla štěstí!“ zvolal, sotva stačila pozdravit.
"Zde je mé hlášení, pane.“
Farrelův zrak sklouzl k ruce na pásce.
„Vidím, že jste nevyvázla bez zranění.“
„Dubová tříska, pane.“
Admirál potřál hlavou. Snad aby zahnal chmurné myšlenky. Kolik takových viděl. Pahýly paží. Smrt. Raději změnil téma.
„Pan Gillingham se osvědčil?“
Ztišil hlas, že ho sotva slyšela.
Vážila každé slovo. Říci pravdu znamenalo stigma. Lhát nechtěla.
„Já znám tyhle mládence. Spoléhají na strýčky na vlivných místech.“
„Je mladý. Ale učí se.“
Konečně.
Podle jednoho z výkladů tety Wiki slovo tetování pochází ze samojského slova tautau neboli kreslit. Jiný výklad tvrdí, že pochází z malajského slova tatu, které znamená ránu nebo zraněného. Ve staré Číně pak údajně tetování sloužilo k označení zločinců podobně jako cejch. Tetovaní by tedy v celém drableti měli být celkem tři.
Tetování neholduji, proto si dnes vypomůžu historkou mé kamarádky, říkejme jí třebas Lída. Také milovnice koček, má doma tři - z toho dvě zcela černé. Základ historky je skutečně autentický. Zda rozhovor probíhal úplně přesně takto, na to bych nespoléhala. Ale dotazů, těch bylo plno.
„Snad ses nedala na brandování?“
„Cože?“ Lída nechápe.
„Značkování, branding… tohle myslím,“ ukáže kolegyně na Lídinu tvář.
Lída se trpce pousměje. „Tohle?“ Dotkne se natrženého rtu a tří dlouhých šrábanců, vedoucích od čela přes tvář. „Jak bych ti to jenom vysvětlila… tomu se myslím říká CatArt.“
„Jé… to neznám!“ Kolegyně, horlivá zastánkyně tetování, piercingu, permanentního make-upu a všech prapodivných zvyklostí, kterými si někteří jedinci dle jejich názoru zdobí tělo, nadšeně nadskakuje. „Ale tyhle tři jizvy asi nezůstanou, ne? To máš znak… čeho vlastně?“
Lída se spiklenecky nakloní: „Že jsi to ty… Toho, že na mě ze schodů spadla spící kočka.“
Určitě vás napadne otázka, jak mohla na Lídu spadnout kočka ze schodů. Lída vlastní domeček, vevnitř v obýváku vedou schody nahoru do patra. Pod schody má Lída pohovku. Pro vaši představu - její obývák vypadá zhruba takto. No a na jednom z těch horních schodů spala jedna černá kočička. Spala tvrdě, a jak se otočila, spadla dolů na pohovku, kde v té chvíli vsedě odpočívala Lída. A na CatArt bylo zaděláno...
A opravdu nelžu, ta historka se stala, viděla jsem "Lídiny" fotky... CatArt rozhodně nedoporučuji.
Poznámka č. 2 - pokud neznáte termín branding, tak to je něco jako značkování - rozpáleným železem se na těle vypalují různé obrazce, po zahojení vzniknou keloidní jizvy, které vystupují navždy. Nejhorší fotky "brandingu", co jsem viděla, byly ty, kdy si parta opilých mladíků "brandovala" zadní část těla rozpáleným šťouchadlem na brambory. Fotky teď nejsem s to dohledat, ale vypadalo to šíleně.
Poznámka č. 3 - abych nemýlila čtenáře - termín CatArt je vymyšlený námi kočkařkami, říkáme tak škrábancům, které nám občas působí naši chlupatci - většinou tedy ne úmyslně. Není to žádný terminus technikus a kočky rozhodně nikdo netetuje :) tedy, domnívám se, neslyšela jsem, že by byly kočky tetované.
„Severusi?“ Teddy naprosto nečekaně chytne svého tchána za ruku, povytáhne mu rukáv a přejede palcem po zašedlé lebce s hadem. Severus mu paži prudce vyškubne. I třicet let po skončení války se vyhýbá pohledu na své levé předloktí.
Teddy se nedá zaskočit.
„Nechtěl bys to odstranit?“
„Dobře víš, že to nelze,“ zasyčí ředitel bradavické školy, najednou dokonale podobný svému minulému já.
„Už to neplatí. Právě jsme dokončili výzkum, díky kterému se dokážeme s tímhle odporným tetováním vypořádat.“
Severus zaváhá.
„Neměl bych. Je to připomínka na věci, které si neodpustím nikdy.“
„Víš, jaký na to všichni máme názor. Zaplatil jsi dost.“
No jo, já vím, že ještě nebyla svatba a už je ze Severuse tchán. Ale ten výzkum dal léčitelům prostě hromadu práce, do svatby by to nebyli stihli. Pokud přijde vhodné téma, napravím to v posledním drabblíku. Zatím si můžete přečíst něco z loňska. Svatba z pohledu Megan (http://sosaci.net/node/27682) a Severuse (http://sosaci.net/node/27982).
Dokonce i kopie fotek vypadají zaprášeně. Paní se křehkou rukou opírá o pult a druhou rozkládá brýle. Pro jistotu sáhnu dozadu a přistrčím židličku.
Listuje pomalu, oči, zmatnělé zákalem, nezaostřují. Bohužel jí nemůžu nabídnout lupu - na podobný sortiment je Heidino knihupectví moc malé.
"Tahleta," ukáže stařenka. "Hned na kraji, vidíte? To je Iva. Byly jsme jako sestry." Ještě chviličku se dívá, na rtech úsměv, pak publikaci o Osvětimi zavře. "To jsem chtěla vidět. Děkuji vám."
Někdo mou pusou odpoví Nashledanou. Odtrhne oči od hubeného zápěstí. Od čísla, co tam bylo vytetovaný. Jakmile odejde, zvládnu jen dvě věci.
Brečet.
A nezapomenout.
„Vítej mezi nás, Severusi.“
Snape měl pocit, že Voldemortův hlas přichází odkudsi z dálky, zároveň ho však slyšel i docela blízko, jako by přímo uvnitř své hlavy.
Matně vnímal, jak k němu z kroužku Smrtijedů přistoupil Lucius Malfoy a stejně jako kdysi v Bradavicích ho přátelsky poplácal po zádech.
Severus pomalu uvolňoval zaťaté pěsti.
Bolest temného kouzla, vpíjejícího se černými linkami hluboko pod kůži, slábla.
Netrvalo dlouho a Znamení zla, vypálené na jeho předloktí, nepřipomínalo víc než obyčejné tetování.
Přesto se změnilo mnohé.
Severus pohledem přelétl po svých druzích a spolu s nimi vykročil na cestu, z níž nebylo návratu.
***
32. v sérii „Údolí Shatheků“ (viz proklik fandom), přímo navazuje na 31.
Ivan se škrábal po skalách ven z údolí, když si v dálce všimnul člověka. Rychle slezl a schoval se do křoví.
Muž se k němu pomalu přibližoval. Byl vysoký a hubený. V obličeji měl piercing a tetování. Byl ozbrojený, pravděpodobně na lov zvířat.
Ival se připravil ho přepadnout, když si za ním všimnul dalších dvou postav. Schoval se a čekal.
Skupinka jej minula o desítky metrů. Když byli z dohledu, rychle vyrazil zpátky do tábora.
„Tak co, dovolal ses?“ ptal se Sergej.
„Nestihl jsem to. Je tu parta lovců z toho tábora. Jestli nás tu najdou, tak to bude průser ...“
