DMD č. 29. pro 29. 4. 2018. Téma: Tetovaný

Rezidence je v magické dimenzi. Končí přímo za dvoumetrovou kamennou zdí. Když Olena přeleze zeď, ocitne se zpátky na zahradě.
„Tudy se ven nedostaneš.“
Má na sobě vytahaný svetr a roztrhané džíny. Modrošedé oči s inkoustově černou skvrnou jako od zbloudilé tetovací jehly.
„Nepřibližuj se.“
Zavrtí hlavou. „Zplodit dědice, než se zcela změním v démona? Ne. Pojď.“
Jezírko. „Moje tajná úniková cesta.“ Úšklebek. „Jmenuji se Aleksandr. Dlužil jsem ti život. Teď už ti nic nedlužím, že?“
V hladině zasvítí portál.
„Už mně nic nedlužíš, Aleksandře.“
Jeho tvář ztvrdne a potemní.
„Utíkej jako o život,“ řekne a strčí Olenu do portálu.

Když byl nemrtvý Kambion zničen, jeho meč zůstal, kde padl. Velmistr Phillishachter jej zabalil do svého pláště a vzal s sebou.
Žezlo nemrtvého krále bylo připevněno na sedle oře a v okamžiku zániku pána se stvůra rozběhla pryč a nebyla více spatřena.
Prsten u sebe nikdy neměl.
Koruna byla při výbuchu těla roztříštěna a jeden její úlomek zasáhl nedůležitého Elwingilského vojáka.
Náraz způsobil vojákovi modřinu, která se časem změnila na černou skvrnu.
Když se vojáka někdo na skvrnu ptal, odvětil, že se nechal s kamarády ze staré jednotky tetovat.
Tento voják válku přežil a se ctí byl propuštěn z armády.

„Thea by,“ dohledává Linkva, „citovala Leviticus, že Hospodin nemusí zjizvování pro mrtvého ani tetování!“
„Jak moc nemusí?“ zapisuje Filcin. „Hnusí se mu to?“
„Jenom: nebudete...“
„Apolo by vzpomněl smyvatelných obrázků!“
„To je dost nudný,“ hodnotí dcera.
„Každopádně Viktorka vrazí vidličku Tauře do nohy!“ rozhoduje prach.
„Proč Tauře?“ diví se spoluopuštěná, „Spíš Filcinovi! Potetovanému chcípákovi se zasmějí, u mámy by to bylo brrr!“
„Všechno na má bedra, jasně!“
„A měl bys tam strčit Hubičku z Ostře sledovaných vlaků,“ radí Linkva, „jak razítkoval zadečky, když seš na ně tak vysazenej.“
„Provedu!“ vstává otec, „A nemluv nespisovně, ať si o nás něco nemyslí!“

Radka už unaveně mžourá. Plné bříško uspává.
Vzápětí překvapeně nadskočí. Teta vytáhne její ztracený šátek: „Byla by ho škoda.“
„Vy jste nás sledovala…“ užasne i Bořek.
„Milý zlatý, já nosím celý les tady.“ Ukáže dlaň prorostlou jemnými kořínky. „Vím všecičko, co se kde šustne.“
Radka nerozumí, Bořka však zamrazí.
Jirka si přestane prohlížet nohu natřenou hojivou mastí. Zakaboní se. Proč nám nepomohla dřív, čarodějnice jedna. Neodváží se promluvit nahlas, přesto ho liška zpraží přísným pohledem.
„Mohli jste potkat něco mnohem horšího, to mi věř. A alou na kutě.“
Poslušně vyšplhají do podkroví.
Usínají ukolébáni vůní dřeva a tajemným šuměním stromů.

Connor se hbitě ohání svým tomahawkem. Oba dva ze zlodějů už leží na zemi. Jenomže nebyli sami. Na mladého indiána se řítí třetí, čtvrtý, pátý... Jsou to však zloději, ne bojovníci.
„Proč tu jste?! Co chcete?!“ Connor klečí na prsou jednoho ze svých protivníků.
Ten vyčerpaně odvětí: „Zeptej se tady šéfa,“ a pohled mu přeskočí za Connorovu hlavu.
Ten se otočí zrovna tak, aby dokonale schytal do hlavy ránu. Chlapec zasténá a složí se na zem. Potetovaný obr stojí nad ním a mává palicí, když vtom mu hruď probodne cizí nůž. Korba se sesune na zem vedle Connora.
Stařík přišel.