DMD č. 29. pro 29. 4. 2018. Téma: Tetovaný

Paradox se nekonal. Několik vteřin po vhození zprávy do moře vyskočila z časového víru pod vzrostlou palmou známá pračka, přistála přímo před Edvinem a ten tak mohl tomuhle zatracenému ostrovu bez pokladu konečně zamávat.
Jak tak ale lezl do podpalubí, uvědomoval si stále více, jaká byla celá tahle akce provar. Nedostal poklad, nedostal slíbenou plachetnici, posekal sotva tucet upírů a zachránil jenom sám sebe… Nejvíc ho štvala ta plachetnice, na kterou se vážně těšil, ale jakkoliv se nabízelo, aby šlohl tu pirátskou, nakonec to vyřešil jinak.
Než se mu žena vrátila ze soustředění, nechal si ji aspoň vytetovat na lopatku.

"Dědečku, proč máš na ruce to číslo?" zeptala se zvědavě Viktorka a ukázala na hřbet dědovy ruky.
Starý muž chvíli nevěděl, co říct.
"To je složité na vysvětlení, princezno,..."
"Já jsem si jednou kreslila fixama, taky takhle na ruku, a mamince se to vůbec nelíbilo. Umyla mi to potom kartáčkem. Hrozně to štípalo," rozpovídala se dívenka, "Proč si to číslo taky neumyješ, dědo?"
Viktorčin dědeček zkřivil obličej, jako by ho něco hodně bolelo.
Vybavily se mu tvrdé postele.
Tupá bolest prázdného žaludku, kterou se naučil nevnímat.
Tolik lidí, které miloval, a které ztratil.
Po tváři mu stekla jediná slza.
"Víš..."

Je čas, aby sis dal pauzu. Jsi tetovaný postrach Springfieldu, hned tak tě někdo nenahradí. Prodavači se třesou, žádná bohatá dáma už si není jistá, jestli správně zamkla, a i kdyby, ty ses stejně dokázal dostat, kam jsi chtěl.
S holkou ti to sice úplně nevyšlo, ale synka sis obstaral. A jakou ti dělá radost! Z toho kola, co dovezl před týdnem, jsi slzel dojetím. Bude skvělý padouch!
Rychlá auta a krabička cigaret schovaná pod trikem, to bylo tvoje. A bez džínové vesty si tě už nikdo neumí představit. Stokrát jsi oklamal zákon, nemají na tebe. Pořád jsi borec, Haďáku!

Na obrazovce ruku v ruce bruslil Louis de Funés s Jeanem Gabinem, ale Gifford Abbott měl v očích slzy. Co jsem to za chlapa, tolik let a stále brečím.
Blížilo se výročí jeho zavražděné manželky. Dnes na ni chtěl zavzpomínat u nějakého filmu, který měli oba rádi. Zvolil komedii Tetovaný, tu shlédli na prvním rande. Ani humor ho neochránil před dojetím.
Ze sebelítosti ho vyrušil zvonek. Za dveřmi stála Hannah. Věděla o otcově neutuchajícím smutku, protože u něj schovala sledováček.
„To jsi hodná, že ses stavila, ale já nic nepotřebuji,“ uklidňoval ji.
„Vidím,“ utrousila lakonicky, „obleč se, jdeme se projít.“

Ty jeho ruce, Viktore, psal Jakub do dopisu. Velké, silné, tesané jako větve mohutného dubu, celé tetované obrazy, které vypadají jako nejjemnější perokresba. Věnuje se lezectví – kdybys viděl, jak umí těma rukama chytit... Zrovna včera si mě držel jako hadrovou panenku. Ó, kdybys věděl, jak mě umí píchat... Ne že bych ti chtěl upírat metály, Viku, ale vážně jsem si nepohoršil. Potetovaný frajer z magisterského studia...
Poslední tři věty zaškrtal. Pomyslel si, že bude muset začít znovu, než mu došlo, jak dětinské je nutit Viktora žárlit.
Dopis zmuchlal, vyhodil a zavolal tetovanému Alešovi, že ho chce dnes večer znovu vidět.

„Chceš si odpočinout?“ zeptal se Ethan. „Můžeme na chvíli zastavit.“
„Ne,“ odvětila, „jsme téměř u hraniční řeky, dojedeme do Hůrky.“
„Jak myslíš.“
Gee si pohladila vystouplé bříško a ucítila kopnutí. Už několik týdnů ji to maličké nenechává spát.
Když kočár zastavil před hostincem, vystoupila jako první. Chtěla se porozhlédnout kolem, ale někdo ji uchopil za paži.
Otočila se. Zírala do hnědých očí muže, jehož tvář byla skryta pod černými ornamenty, hyzdícími jeho obličej. Lekla se.
„Nejezděte na korunovaci,“ zasyčel. „Je to vrah, nezaslouží si být králem tohoto území.“
Chtěla muži odseknout, ale v tu chvíli se objevil Ethan. Neznámý zmizel.

Vran spal a chrápal, roztažený po celé posteli. Liška trucovala.
Umyl se, pravda. Ale pak se k ní přitulil (studený!) pod pokrývku a usnul. Následně jí pokrývku ukradl a pak se rozprostřel po způsobu hvězdice, takže skončila na zemi.
Démoni spát nepotřebují. Ale když spánek je tak příjemný!
Liška napaprčeně zamířila do koupelny a jala se práskat zásuvkami.
„A heleme!“ Vzadu se krčila povědomá tuba.
Byla už sto let prošlá, ale to nevadí.
Hennová pasta. Něco s ní provedu a udělám si vlasy...
Zachrápání.
Podlý lesk v oku....
Když druhý den odcházeli, chválili technici Vranovi knír. S úsměvem.
On nechápal.

Myší kožíšek nebude problém, myší je tu dost. Naivní princ dřepí na zámku. Cože? Zlatou hvězdu? Na čelo? To muší bejt?
Kde ji vezmu? Přilepím! Do prdele! Upadla! Že ji vytetuješ, kocoure? Těma špinavejma drápama? To zapomeň. V dědině je komunální salón krásy. Jdu tam.
Koukej, kocoure, už ji mám, hvězdu zlatou. Zrcadlo, k ruce! Cože? Rudou? Pěticípou? Tady se někdo zbláznil, ale já to nejsem! Co teď???
„Samozřejmě, Leonide Iljiči, soudružka jsem kovaná… Milujete mou rudou hvězdu na čele? Není divu… Co královskou korunu, tu v Kremlu máte? Že být první tajemníková je lepší než královna? Opravdu? To beru!“

Nerozuměla ani slovo a přišla si jako v bublině plující pod povrchem moře: okolo ní se rozprostíral zbrusu nový a fascinující svět, který se tvářil přátelsky a zároveň byl cizí. Bylo tam bezpečno, alespoň si to ráda myslela. Nebylo zbytí, nebylo cesty zpátky.
Nové zvuky, nové obrazy, nové vůně, nové tváře. Postupně se adaptovala, každý den se cítila o něco lépe, nakonec poznala, že v novém prostředí našla domov. Svobodný domov.
Ale stýskalo se jí. Po zelených mezích, po břízkách chvějících se v jarním vánku, po blízkých duších. Měla svůj starý svět vytetovaný v duši, i když byl nadobro ztracen.

Hlavní lékař má uklidňující hlas. Umí ho dobře používat. Jeho žádosti u Rady vždycky uspějí. I radní chtějí vitamíny. Nebo potřebují novou ledvinu. Hlavní lékař je vlivný muž.
Hlavní lékař je moudrý muž. Přesně ví, co který z jeho pacientů potřebuje. Péči těm, kdo poslouží (kdo by chtěl vadné díly?). Zbylí pro výzkum a potěšení.
Hlavní lékař je spojený muž. Má vliv, drobné radosti, svůj svět.
A rád si píská.
Písnička umře, jakmile otevře dveře. Za stolem bývalý člen Rady (elektrošoky jeho manželce!), u kartotéky cizí mladík. Než stačí vykřiknout, ústa mu zakryje obrovská ruka.
Druhá, tetovaná, stiskne jeho krk.