DMD č. 30. pro 30. 4. 2018. Téma: Se mnou odejde zákon

Setník Lucius Varo se ohlédl.
Díval se na krajinu vlnící se k obzoru s pastvinami a lesíky. Patnáct let zde žil, sloužil Říši. A nesnášel to tu. Vadil mu studený déšť a vítr, bláto a ledové moře. Jenže teď, po všech těch letech, už si svůj život bez těchto vjemů neuměl představit.
Kdo ví, co teď s tímhle místem bude. Co s ním ti barbaři provedou. Už to neměla být jeho starost, ale přesto byla.
Přemýšlel, jaká mu po těch letech bude připadat rodná Cappua. Byl to zvláštní pocit, opouštět Británii. Konečně šel domů, a také domov nechával za sebou.

Obrtá ulice byla jediným místem, na kterém se nepodepsal vzestup Pána zla, jeho pád, návrat i definitivní odchod. Té ulice se nedotýkalo vůbec nic. Čas plynul po jejím dláždění jako voda po skle a Druella Blacková byla stejně seschlá jako před dvaceti lety.
„Kdysi jste mě odmítla, vzpomínáte?“
„Přišel jste příliš brzy.“
Položil na stůl naditý měšec a přijal od ní křišťálový pohár s rudou tekutinou.
„Nebudu si pamatovat nic?“
„Absolutně nic. To vám slibuji.“
Přikývl a napil se.
„Poměry v Bradavicích se teď poněkud rozvolní,“ utrousila jedovatě.
„To už mě netrápí,“ usmál se upřímně.
Rezavý řetěz bolestných vzpomínek povolil.

Čajové lístky klesali ku dnu. Voňavý dym sa ovíjal okolo šálov. Sibylle Trelawneyovej slzilo tretie oko.
Osud je náročný služobník. To mi naznačil už dávno. Vraj ak si ho nebudem všímať, odíde a s ním aj zákon. Nastane chaos. Tí hluční netušia, že ich chránim.
Pazúrnaté prsty rozkladajú karty. Tú novú sadu, na jej vkus príliš modernú. Je to posadnutosť. Šialenstvo.
Obor. Lev, čo preskakuje čepeľ. Turban zachvátený zeleným plameňom. To nedáva zmysel. Goblin na kameni. Čokoládová žabka. Sibylla sa zarazila. Karta, čo neguje všetky ostatné?!
Vzápätí uľahčene vydýchla. Pikový mladík a srdcový mladík. Aspoň niečo bolo na svojom mieste.

"Zvládněte to tady," objímám Značku.
"Srdíčko, opravdu musíš odjet?" zadržuje Značka slzy.
Brečím.
"Bohužel. Chtěla bych zůstat."
...
"Švestko, zbytek peněz je v zásobovacím stanu. Jinak...," předávám kolegovi svazek táborových bankovek.
Švestka se na mě usmívá:" Jo, neboj, to dáme."
...
Objímám žabičky, vlčátka, skauty, vedení, některé dvakrát.
Koukám na ohňostroj, který je tak trochu na moji počest. Všichni jsou na lodích a křičí AHOJ! přes potemňelou hladinu.
...
Otáčím se a snažím se zahlédnout kousek stanové plachty.
"Už musíme jet!" volá na mě mamka.
Zase brečím.
"Užijte si zbytek tábora! Snad se to beze mě nezhroutí," šeptám a odjíždím vstříc novým zážitkům

"Vy všichni, co tady stojíte, zíráte a za zády svíráte kameny, mě znáte. Každý z vás už mě někdy požádal o pomoc. Tobě, Radvane, jsem hlídal stádo. Tobě, Gwen, jsem učil syna šermovat. Vy všichni ze samot jste pravidelně chodili žebrat, abych vám pomohl od kdejakého výplodu vaší představivosti. A teď se, kurva, všichni tváříte, že vám proklínám krávy a šoustám ženy? Opravdu stačí, aby se pár z těch vašich tupých hlav ožralo, vytáhlo v hospodě staré báchorky o vědmácích a chcete mě napichovat na vidle, nejlépe hořícího? Ať je po vašem, já půjdu. Brzy mě ale vystřídají Foltestovi žoldáci."

Ty pozornější z nás si všimnou horečnaté aktivity domácích, občasných cinknutí a následných hlášení: „Právě vyjeli,“ „Jsou tu za hodinu,“ či „Projíždějí Netolicemi.“
Posledním signálem k strategickému ústupu je brumčení auta na dvoře.
Protože z něj se vynoří dva malé postrachy, bez milosti převrátí vše naruby, naplní dům řevem, a kdykoli nás vidí, snaží se nás muchlovat. "Jé, kočička!"
Dobrovolné vyhnaství trvává dva dny či více.
Ty odvážnější provádí po večerech průzkum domácího terénu. (A taky mají hlad.)
Ostatní opatrně přikráčí, až když zvuk odjíždějícího vozu bezpečně zahlásí, že vládci chaosu jsou pryč a k nám se zase navrátil řád.

S ledovým klidem vytáhl ze stolu kus papíru a pero.
Galejník se nezmění. To byla jediná věc, ve které si byl stoprocentně jistý.
Na vlastní kůži poznal tu špínu, která končila za mřížemi.
Jen matně si vzpomněl na téměř šťastné chvíle, kdy se se svou cikánskou matkou díval na hvězdy a ona mu vysvětlovala co znamenají. To bylo předtím, než na sebe oblékl uniformu a stalo se jeho povinností potírat takové jako ona.
Podvodník bude podvádět, zloděj bude krást a Javert se o ně postará.
Pokud zloděj mohl být dobrý, tak jaký měl zákon smysl?
Napsal stručný vzkaz a odešel.

„Ne, do kostela si rozhodně nemůžeš brát autíčka“, prohlásila. „To se prostě nesluší a navíc to není psáno.“ Naslinila si prsty a upravila mu patku. „V Leviticu o autíčkách nic není. Za tohle Ježíš rozhodně neumřel.“
Už zase. Člověk se nenaděje a znova koukaj. Krev, voda. Černý, bílý. Pravda. Lež. Pleš. Věž. Než. Než se naděješ, je z Tebe farář. Rozdělovat lidi na ty, co splňujou a nesplňujou, už mě nebaví.
„Bratři a sestry, U Franců mají od devíti hodin otevřeno. Přemýšlím nad tím, jak by to Bohu slušelo jinde, než v kostelních lavicích.“
Jo, holt s autíčkem odejde Zákon.

Avery se do ředitelny vkrade skoro jako kočka. Minerva ho očekává, hůlku záměrně zcela na očích.
„Minervo, Minervo,“ řekne jedovatě přátelským tónem. „Známe se čtyřicet let a ty pořád dokážeš překvapit.“
„Ty jsi průhledný jako křišťálová studánka,“ ucedí a nepřetvařuje se ani trochu.
„Kde je Skrk?“ Mód zastrašování. Minerva protočí oči.
„Zkusíme to po dobrém – odejdi sama. Nic se ti nestane.“
„Známe se už vážně čtyřicet let,“ řekne a velice pomalu vstane od stolu. „To stejné jsem řekla tomu parchantovi. Taky jsem lhala.“
Kletbu pronese v duchu a zatraceně rychle. Avery se skácí k zemi. Kroky na schodišti se rozběhnou.

Medově kaštanová se v sluneční záři třpytí. Drsné sukovité prsty plné mozolů přejíždí po krátké srsti, něžně hýčkají každý chlup, každý záhyb a sval statných koní. Valaši netuší, čím se dnešní den liší, ale cítí pánův nezvyklý smutek, proto neklidně dupou a frkají.
Zato starý Nedobyl dobře ví, co je dnes jinak, jenže kdyby to svým koním řekl, stejně by nerozuměli. Dnes slavnostně otevírají tu zpropadenou dráhu a jásot cizích řeže uši, potáhne se do Prahy, ale kam potáhne on, to už neví.
Což vlak dokáže mluvit s lidma? Ať mu říkaj, co říkaj, jedním si je jistý. Dobře nebude.