Duna

„Teď pro změnu Lisan al-Gaib,“ mumlal si znechuceně Osud, zatímco putoval mnohovesmírem. „Předtím hned tři ňoumové se světelným mečem, a to nemluvím o tesařském synkovi, co odmítá všechny poklady světa. A já abych se přetrhl a všechno to nějak učesal a zařídil, že jo? Ale já vám ukážu. Jak někde uvidím písek, začnu rozdávat kondomy, a bude pokoj.“
Ďáblovu advokátu, který zrovna spěchal k poslednímu soudu, to nedalo a přes rameno zavolal: „Nezplodila pár z nich neuchopitelná kosmická síla?“
Osud se zamračil na jeho vzdalující se záda. „Neuchopitelná kosmická síla ať mě neštve, nebo na ni tu gumu nasadím taky.“

Chani vydala zvuk, který se dal vzdáleně popsat jako smích. Po tvářích se jí koulely slzy, které filtršaty nestíhaly zachytávat.
Paul se bavil podstatně méně.
“Možná bych si to měl sundat,” řekl, ale Chani mu zadržela ruku.
“Ať tě to ani nenapadne,” zasípěla: “Legendy přece říkají, že Lisan al Gaib…” Další slovo už nezvládla.
Povzdechl si. Pravda byla, že se mu aspoň vlasy nelepily na obličej. Posledních pár dní to svědilo k zbláznění.
Ale ani Stilgar - snad, zadoufal, jistý si být nemohl - by netvrdil, že spasitel má nosit ve vlasech gumičku. Obzvlášť ne takovou, která je zdobená malými písečnými červy.

Neúprosná výheň bělila daleké písky. Mezi dunami leželo mrtvé tělo. Cizinec, ne fremen. Vědec? Voják? Pirát? Uprchlík? Mezi dunami vypadali všichni stejně.
Stilgar si odfrknul. "Zpracujte ho," přikázal a fremenské ruce se daly do díla. Nač plýtvat vodou, tělo ještě nebylo zcela vysušené.
Paul zkoumal zesnulého. "Měl filtršaty i správnou výbavu, přece ale zemřel na dehydrataci. Zvláštní."
Chani zavrtěla hlavou. "Vidíš zde, Usúle? Měl špatně zavázanou munha. Vody mu unikala zadní stranou hlavy a žár tiše osnoval jeho konec."
Podala mu malou gumovou součástku, která vypadla z filtršatů.
I něco tak malého může na Arrakis způsobit smrt, pomyslel si Paul.

Jsem dítě v matčině náručí. Jsem mladá dívka, zpívající do větru pouště. Jsem matka, truchlící smrt svého syna. Jsem stařena, dávající rady. Jsem prorok, jsem fremenka, jsem aristokratka, jsem Ctihodná matka, jsem osamělé dítě, jsem výkřik ve tmě.
Jsem moje matka, moje prabába, jsem... kdo vlastně jsem?
Tisíce hlasů na mně křičí skrze duny. Ani okamžik klidu, ani špetka samoty.
Jsem nádoba nesoucí moudrost minulosti, vědma vidící budoucnost. Ale kdo jsem já sama? Kam zmizela ta malá divka, skrývá se ještě pod nánosy písku?
Nechte mně být, ztište vaše nářky, dovolte mi existovat bez vás!
Chci být sama! Sama... SAMA!

Jídlo bylo ostré a vonělo kořením. Paul hledal ukotvení myšlenek a vizí, které se vzájemně proplétaly do provazců za jeho zavřenýma očima. Nové a nové obrazy vznikaly a umíraly s každým jeho nadechnutím.
Další obrazy maloval prstem do písku a plul v temných hlubinách toho, co by se mohlo stát. Nebo už se staly? Vize zničené pouště a tisíce mrtvých fremenů. Nebo snad vzpomínky?
Jídlo je ostré, je skutečné, teď a tady. Jeho svět přítomnosti byl stále menší. Caladan. Arakén. Poušť. Síč. Otevřel oči. Chani.
Chani je jeho přítomnost.
"Pověz mi o vodách svého světa, Muad'dibe," zaprosila. Svět se uklidnil.

Farku, mladý nadějný bojovník, se právě vrátil ze své první samostatné výpravy na Šaj-Hulůdovi. Protáhl se přes filtrovací uzávěr do síče, a ještě nabytý sebedůvěrou z předešlých hodin přistoupil k Eafim a požádal ji, zda by mu hlídala vodní kroužky. Přijala je.
Půl roku nato se vody jejich kmenů k všeobecné radosti slily a za další čtyři roky už byla Eafim trojnásobná matka.
Farku dál vyrážel do hloubi pouště pro koření či s Muad'Dibem na útoky na Harkonnenská léna.
Jednoho dne se z pouště nevrátil Farku, jen šest litrožónů vody.
Eafim si lehce nařízla krispelem oční koutky. Fremeni jinak nepláčou.