Duna

Na halucinace už si zvykl, ale bolesti byly nesnesitelné. Nedovolovaly mu jít, myslet ani spát. Vždy jen upadl do bezvědomí a pak se probouzel s ještě větší bolestí a žízní. Ta žízeň ho spalovala už celé čtyři dny. Od té doby, co v boji přišel o obsah jímacích kapes, se plahočili pouští. Poslední den už ho spíš jen nesli. Lidé bez tváře, jen ruce. Zavřel oči a rozhodl se, že už je neotevře.
Najednou ucítil závan vlhkého vzduchu. Jako by ho volal a vábil. Pomalu otevřel oči a uviděl jeskyni. Postupovali dolů hrubě vytesanou skalní chodbou a jakýsi silný muž jej držel kolem ramen. „Už tam budeme, brzy si odpočineš,“ šeptal mu. Nedokázal odpovědět, suché rty odmítly poslušnost. Cítil ale, že vlhkost stoupá.
Najednou se před nimi otevřel velký prostor bez konce. „Tady si odpočineme a zítra budeme pokračovat do síče,“ řekl vůdce skupiny a lidé si začali potichu povídat. Pak to uviděl. Tmavá vodní hladina se táhla celou jeskyní, kam až bylo možné dohlédnout. Byla na dosah jeho ruky. Udělal krok a ještě jeden a začal padat do vodní náruče. Někdo vykřikl a několik rukou jej strhlo zpět. „Ne, člověče! Tohle není voda pro tebe, tahle voda patří Arrakis!“