Severská mytologie

Ten válečník vypadá sice dobře - široký ramena a od krku dolů pořádná deka, jak to mám rád (a ne jen pár trapných chlupů sem tam jako u mně, povzdech), ale přece jenom - zamlžené ráno se přesunulo v deštivé poledne a já už bych docela rád vstával. Potřeba je potřeba.
“Hej,” drbnu do chlupáče.
Nevzbudí se, jen si posune hlavu níž.
Ale do háje.
Za oknem proudy vody a ten idiot mi opírá hlavu o břicho.
Snažím se nemyslet na
- litry asgardskýho piva včera večer prolitý -
šššššššššššššššššššš
- řeky, prameny, a už vůbec ne na vodopády.
šššššššššššššššš

Tohle bude ššššššššššššš dlouhej den.

Bylo to klasické ráno. Takové, jemuž předchází výkřiky typu Takhle se kalí v Ásgardu, a Hoď sem ještě jednoho kance, Heimdalle!
(Že bozi netrpí kocovinou je mimochodem pomluva. Jen se jí dovedou zbavit magií, což je pěkně vychcané). Loki otevřel jedno oko. Usmál se. Do nahatých zad ho hřála kožešina a na břiše čísi vlasy. Válečník spokojeně pochrupoval a byla z něj vidět jen hříva a linie uspokojivě širokých ramen. Události včerejší noci mu zahrčely v hlavě jako kolovrátek.
Nesnažil on se čirou náhodou přesvědčit pár smrtelných autorů, že si zaslouží BJB?
A víte co se říká.
Pozor na přání.

Loki.
Jméno pro lháře a zrádce.
Už ani nevím, kdy přesně jsem k tomu přišel; jsem si však jistý, že na začátku jsem se snažil říkat lidem pravdu. Protože tak mě vychovali.
Ostatní se mě ptali na různé věci a já odpovídal jak nejlíp jsem dovedl.

Loki, jak dnes vypadám? Loki, kde je ta lahev vína?

“Jako přecpaná, našťouchaná husa.”
“Pokud vím, tu lahev vychlastal Thor (už zase).”

Ukázalo se, že ostatním pravda ne vždycky sedne (jen za tu husu mě na týden vykázali z paláce; Sif je mocná.)
Lhát je zkrátka jednodušší - a když ne jednodušší, tak mnohem bezpečnější.

Ze dvou nohou dopadnu na všechny čtyři. Páteř se protáhne, nehty zašpičatí. Klouby jsou pohyblivější, kůže citlivější; zároveň mi stoupne tělesná teplota. Obrostu kožichem (velmi to svědí!). Jako vždycky mě překvapí struhadlo na jazyku.
Protáhnu svaly a pustím se chodbou paláce směrem, kudy to teple a sladce voní. Pootevřené dveře - šup a jsem v kuchyni na stole.
Kuchařka hned naoko spustí.
“Zase ty!”
Ale usmívá se a před čumák mi strčí lžíci másla. Uznale zapředu, což mi vynese pohlazení.
“To by mě zajímalo, vodkaď se ten zrzavej kocour pořád bere?” rozumuje kuchařka.
Usměju se pod vousy (doslova).
To nikdy neuhodne.

“Loki?” (překvapeně)
“Loki!!” (naštvaně)
“LOKI!!!!!” (vztekle)
Tohle slyším dnes a denně; stačí abych v Asgardu vystrčil nos a už se na mě sesypou. Ztracený náramek? Samozřejmě, moje vina. Jistá brož ožila a utekla majitelce? Lokiho kouzlo. Někomu se proměnilo rodinné stříbro v listí a větve? Loki, Loki, Loki!
Jakási dáma mi zastoupí cestu na tržišti. Prý tuhle měla ještě před chvílí maliny.
Roztáhnu ruce. “Tak mě prohledejte."
Dáma s malinami - vlastně bez malin - mi sáhne do kapsy kabátu. V ten moment ji pokouše brož.
Cestou zpátky do paláce polykám maliny a drbu brož za ušima. Asi si ji už nechám.

Opatrně obcházím kolem Thora.
“Vzadu to celkem sedí. Předek je horší. Bratře můj - potřebuješ dýchat?”
“Nepřetržitě,” zabručí Thor. A hned se zhluboka nadechne. Z výstřihu Freyiných svatebek okamžitě vybublá mocný hrudník. Švy zakvílí.
“Když už tedy musíš dýchat, tak se aspoň ohol,” poznamenám.
“Rozhodně se neholím!” vyprskne Thor.
“Bratře, Thrym je sice idiot, ale i idioti ví, že nevěsty nemají hrudník jako medvěd!”
“Ne-ho-lim se!” opakuje Thor paličatě.
Co se dá dělat.
“Budeme tedy potřebovat závoj. Co nejsilnější. Takovou spíše oponu."
"No dovol?"
Podívám se zostra na Thora.
"Bratříčku, chceš zpátky to svoje pitomé kladivo? Ano? Tak uděláš co řeknu."

Oblečení nechávám tam, kde ze mně cestou do koupele spadne.
Pokud mě teď bude chtít někdo zabít, moje svršky mu ukážou cestu.
A mně je to jedno.

Vana. Voda. Teplo.

Venku se chystá Ragnarok (jehož bych měl být součástí; sudičky povídaly).
Je mi to jedno.

Sif plánuje pomstu (snad to, holka jedna vzteklá, do konce světa stihne).
Je mi to jedno.

Teplo a ticho, vlnky a pára.

Můj bratr je šílený a jeho chlastací kamarádi demolují Asgard.
Je mi to vážně jedno.

Zavřu oči a všechno je v pořádku.
Teplo, ticho a tma.

Bohové, a nemohl bych takhle už zůstat?

Že troll i celá jeskyně jsou jen iluze, mi došlo vzápětí.
“Hezký pokus, Sif,” řekl jsem.

Podrbal jsem trolla pod bradou. Zahihňal se. Byl ho vážně kus. Až po boky, zakryté cárem medvědí kůže, samé svaly, šlachy a srst. Obrovské, masivní trollí hovado.

S tím si umím poradit.
Doufám, že Sif sedí u toho svého čarovného šmíráckého špíglu.

Mrknu na trollí iluzi, která se mi pod rukama spokojeně tetelí, a odtáhnu z něj medvědinu.
Bohové.
Tak tohle bude chtít důkladnou, usilovnou práci. Soustředěně si prokřupu čelistní klouby.

“A teď dávej pozor, Sif,” řeknu do vzduchu. “Třeba se i něco přiučíš.”

Vůbec nic si nepamatuju. Hlava mě bolí a kůže hlásí chlad.
Vidím vyhaslé ohniště a kamení.

(Jsem nahý v jeskyni?)

Zvířecí kosti, prázdné džbány a vedle mně cosi obrovského.
Hroudu, která se převalí. Ukáže kly a dlouhé mastné vousy.
Krvavé oko zamrká.

“Ránko, manželi,” řekne to.

Rozhlédnu se, ale kromě mě a toho trolla v jeskyni nikdo není.

Troll se zachechtá.

(Ne... bohové, NE!)

Natáhne pracku. Na drápu se zatřpytí prsten.
Stejný mám i já na ruce.

-

V sále Asgardu mezitím Sif hledí do magického zrcadla. Ostříhanou hlavu má zahalenou a slzí smíchy.
“To máš za to, Loki, ty hade!”

Pokud si mě náhodou všimnete, rozhodně na mě nemluvte. Pokračujte, nezpomalujte a už vůbec se tu pod mým stromem nezastavujte.
Nejsem tu.
Není tu žádný Loki.
Vůbec žádný Loki tu nevisí na větvi a nedělá, že je listí.
Počítám, že ještě týden a bude bezpečné slézt.
Proč se tu třepotám, ptáte se?
Protože mě to baví.
Vůbec se tu neskrývám, neschovávám, a nejsem na útěku.
Před ničí pomstou.
Nic takového.

Huš, jděte už!
Jen malá rada na cestu: když se vás valkýra zeptá, jak dnes vypadá, rozhodně nechce slyšet, že je jako roztomile nadýchaná mýdlová bublinka.
A teď už sypte!